Německý prezident Steinmeier kvůli válce v Íránu nezvykle tvrdě zkritizoval USA

Steinmeier, který v minulosti sám zastával post ministra zahraničí, zdůraznil, že vzniklá trhlina v mezinárodních vztazích je příliš hluboká. Důvěra v americkou politiku se podle něj vytrácí nejen u tradičních spojenců, ale v celosvětovém měřítku. Prezident varoval, že německá zahraniční politika nemůže být přesvědčivá, pokud se bude bát nazývat věci pravými jmény a otevřeně neoznačí protiprávní jednání za protiprávní.

Kritika směřovala zejména k samotnému odůvodnění válečného tažení. Spojené státy na začátku konfliktu formálně uplatnily článek 51 Charty OSN, který hovoří o právu na sebeobranu. Washington tehdy argumentoval, že íránský raketový arzenál a jaderné ambice představují přímou a bezprostřední hrozbu pro americké síly v regionu. Steinmeier však tyto argumenty zpochybnil s tím, že ospravedlnění útoku údajnou hrozbou útoku na USA neobstojí.

V tomto názoru s německým prezidentem souzní i řada právních expertů. Ti se shodují, že válka zahájená 28. února postrádala důkazy o skutečně hrozícím íránském útoku, což je pro legální uplatnění sebeobrany klíčové. Ironií osudu se proti americkému postupu obracejí i loňská prohlášení samotného Donalda Trumpa, který tehdy tvrdil, že se mu podařilo íránský jaderný program zcela ochromit, což popírá nynější tezi o jaderné hrozbě.

Německá politická scéna přitom v této otázce není zcela jednotná, alespoň co se týče tónu vyjádření. Kancléř Friedrich Merz se v počátcích konfliktu držel linie Washingtonu, ale postupem času svůj postoj začal korigovat. Merz se nyní soustředí spíše na praktické dopady války, jako jsou rostoucí náklady na energie a riziko vyvolání masivní migrační vlny, což by mohlo destabilizovat Evropu.

Zatímco Steinmeier mluví o principech a právu, kancléř Merz volí opatrnější diplomatický jazyk. Opakovaně sice potvrzuje sdílený cíl, aby Írán v budoucnu nepředstavoval hrozbu, ale zároveň jasně deklaroval, že Německo do této války přímo nevstoupí. Jeho vyjádření jsou ve srovnání s prezidentovými mnohem rezervovanější, což odráží snahu udržet křehkou rovnováhu ve vztazích s USA.

Naději na obrat v krvavém konfliktu vidí německý ministr zahraničí Johann Wadephul v nedávných aktivitách Donalda Trumpa. Ten oznámil, že odkládá plánované údery na íránské elektrárny po údajně „velmi produktivních“ rozhovorech s Teheránem o úplném ukončení nepřátelství. Přestože Írán jakákoli přímá jednání popírá, Wadephul věří, že se na diplomatickém poli začíná něco dít, což je v době hrozící eskalace dobrá zpráva.

Ministr zahraničí se domnívá, že Trumpovy výroky o jednání jsou pravdivé, protože by jinak k odkladu útoků na kritickou infrastrukturu nepřistoupil. Podle něj jde sice o velmi křehký začátek, ale přesto o posun, který by mělo mezinárodní společenství podpořit. Do snah o zmírnění napětí mezi Washingtonem a Teheránem jsou podle dostupných informací aktivně zapojeny i země jako Pákistán, Turecko a Egypt.

Současná situace tak staví Německo do složité pozice. Na jedné straně stojí morální a právní apel prezidenta Steinmeiera, na druhé pragmatická diplomacie kancléře Merze a opatrný optimismus ministra Wadephula.