Mučení, šoky a hladovění. Co se odehrává za zdi Taganrogu, kde Rusové týrají ukrajinské zajatce?

Taganrog, poklidné město na břehu Azovského moře, známé jako rodiště Antona Čechova, se po ruské invazi na Ukrajinu stal nechvalně známým kvůli tomu, co se dělo za jeho vězeňskými zdmi. V zařízení známém jako SIZO č. 2 byli vězněni nejen ukrajinští vojáci, ale i civilisté – často beze vznášení obvinění a bez informování jejich rodin.

Zadržené osoby čelily brutálním metodám: elektrickým šokům, simulovanému topení, bití kovovými a dřevěnými nástroji, ponižování formou svazování do „živého nábytku“, ale i zákazům mluvit ukrajinsky, extrémnímu hladovění či vyhrožování sebevraždou jako řešením jejich situace. Podle svědectví byla obzvláště hrůzná tzv. místnost s elektrickým křeslem, kde si mučitelé dávali pozor, aby elektřina neprobíhala příliš dlouho – ne kvůli lidskosti, ale aby nemuseli vyplňovat papíry při úmrtí.

Zjištění vzešla z projektu Viktoriia, nazvaného na počest ukrajinské novinářky Viktorie Roščynové, která v Taganrogu zahynula. Projekt shromáždil více než 50 výpovědí bývalých vězňů, právníků, zaměstnanců věznic i pozůstalých, aby odhalil souvislosti celého systému. Vyplývá z něj, že ruské mučení není nahodilé, ale součástí centrálně řízené politiky Kremlu.

Vězni byli do Taganrogu přiváženi v kamionech se symboly Z, svázaní a se zavázanýma očima. Ihned po příjezdu je čekal „uvítací rituál“: bití, kopání, ponižování. To vše v duchu systematického násilí, které pokračovalo při každé prohlídce cely nebo výslechu. Mnozí byli nuceni k falešným přiznáním. Lidé ztráceli desítky kilogramů váhy, jídlo bylo podávané v dávkách nedostatečných i pro dítě.

Věznice, která původně sloužila mladistvým a matkám s dětmi, byla po invazi upravena: střecha byla posílena ocelí, cvičiště uzavřena, cely přeplněny. Podle výpovědí bývalých vězňů se celá struktura změnila v komplex určený ke zlomení fyzické i psychické vůle.

Vyšetřování ukazuje, že vnitřní mučící prostory byly podrobně promyšlené. Některé místnosti měly tyče k zavěšování lidí hlavou dolů, jiné vany k simulovanému topení, další pak elektrické křeslo s upínacími popruhy. Bývalý vězeň Oleksandr Maksymčuk popsal, jak byli vězni svázáni do balíku a používáni jako „živý nábytek“.

Zodpovědnost za zařízení nesl Alexandr Štoda, současný ředitel věznice, který na dotazy novinářů nereagoval. Přímé výslechy a mučení měli na starosti agenti FSB, kteří využívali příslušníky speciálních jednotek vězeňské služby FSIN. Ti se střídali každý měsíc, aby se s vězni nesbližovali. Vězni nesměli znát jejich jména, tváře byly skryty pod kuklami a komunikace probíhala pomocí přezdívek jako „vlk“, „šaman“ nebo „smrt“.

Přesné údaje o počtu zadržených nejsou známy. Ukrajinský ombudsman Dmytro Lubinec uvedl, že k dubnu 2024 figurovalo jako pohřešovaných nejméně 16 000 civilistů. Ti bývají drženi v síti asi 180 zařízení – 29 z nich bylo identifikováno jako místa, kde se systematicky mučí. Tyto tábory jsou rozesety napříč Ruskem, až 1000 kilometrů od Ukrajiny.

Vězni často zůstávají bez kontaktu s rodinou, bez možnosti komunikace. Ruské úřady běžně neinformují o jejich zadržení, někdy popírají i samotnou existenci konkrétní osoby. Právníci, kteří se snaží tyto lidi najít, narážejí na mlčení či zamítavé odpovědi.

Jedna právnička popsala, jak opakovaně posílá žádosti o informace o vězních, na které úřady odpovídají, že takový člověk „v systému neexistuje“. Práva těchto vězňů – často civilistů – jsou zcela pošlapána. Není jim vzneseno obvinění, nejsou souzeni, nelze je navštívit.

Z Taganrogu se tak stal mrazivý symbol ruského zacházení s Ukrajinci: místo, kde se utrpení děje skrytě, bez dohledu, ale se zjevnou podporou nejvyšších míst. OSN i lidskoprávní organizace označují situaci za součást ruské válečné strategie – záměrné používání mučení jako nástroje kontroly, strachu a ponižování národa, který se brání okupaci.