Modžtaba Chameneí v prvním projevu nařídil blokádu Hormuzského průlivu. Slíbil odplatu za životy Íránců

V obsahu poselství zvolil Chameneí velmi agresivní rétoriku. Potvrdil trvající blokádu klíčového Hormuzského průlivu, kterou označil za nezbytný nástroj nátlaku na protivníky. Podle Teheránu je odříznutí této zásadní námořní cesty pro transport ropy oprávněnou odvetou za kroky Spojených států a jejich spojenců.

Vůdce adresoval varování také okolním arabským státům. Přestože zmínil snahu o dobré sousedské vztahy, jasně vzkázal, že íránské údery na vojenské objekty na jejich území neskončí, dokud tamní vlády nepřestanou hostit americké základny. Sousedy vyzval, aby se co nejdříve odřízli od těch, které nazval vrahy íránského lidu.

Významná část textu byla věnována slibu odplaty za životy Íránců ztracené v posledních týdnech. Chameneí vyzdvihl zejména tragédii v Minábu, kde po náletu zahynulo přes sto dětí, a označil pomstu za tyto oběti za posvátný úkol svého režimu.

Vůči USA nasadil Chameneí nekompromisní tón a požaduje finanční odškodnění za válečné ztráty. Pokud Washington na tyto nároky nepřistoupí, pohrozil Írán konfiskací či destrukcí amerického majetku v regionu. Cílem je podle něj způsobit nepříteli škody srovnatelné s těmi, které utrpěla íránská strana.

V celém projevu se vůdce důsledně vyhýbal přímému pojmenování Spojených států či Izraele. Místo toho o nich hovořil výhradně jako o „nepříteli“ či „okupantech“. Tato volba slov má zřejmě pomoci sjednotit obyvatelstvo v odporu proti vnější hrozbě v čase silného vojenského tlaku.

Analytici připomínají, že Modžtabova pozice se opírá především o jeho nadstandardní vztahy s revolučními gardami (IRGC). Právě tato složka je zodpovědná za praktické provádění blokády a útoků v Zálivu. Bez jejich loajality by nové vedení takto riskantní politiku prosazovalo jen stěží.

Absence Modžtaby na obrazovce nahrává verzím izraelských tajných služeb, podle nichž je vůdce po útocích upoután na lůžko. Čtení vzkazu moderátorem tak může být pouhou snahou udržet zdání funkčního státního aparátu. Režim se snaží chybějící vizuální kontakt nahradit o to tvrdšími slovy o ničení majetku odpůrců.

I když se Teherán snaží své operace prezentovat jako přesně mířené údery na vojenské cíle, realita v oblasti je jiná. Častým terčem se stávají i civilní plavidla a ropné tankery, což destabilizuje celý region a ohrožuje světový energetický trh.

I přes snahy vládních poradců na sociálních sítích přesvědčit veřejnost, že je hlava státu v pořádku, důvěra Íránců klesá. V ulicích Teheránu jsou místo lídra vidět hlavně ozbrojené patroly a všudypřítomná státní propaganda, což jen umocňuje pocit nejistoty.

Propagandistická mašinérie mezitím běží na maximum a snaží se vytvořit dojem plynulé kontinuity moci od zakladatele Chomejního až po současného vládce. Tato snaha má zakrýt fakt, že se země nachází v hluboké krizi a její vedení komunikuje pouze zprostředkovaně.

Spojené státy mezitím oficiálně prošetřují tragický nálet v Minábu, který se stal hlavním motivem íránských výzev k pomstě. Washington si uvědomuje, že každá civilní oběť poskytuje Teheránu munici pro ospravedlnění blokád mezinárodních vod a napadání civilní dopravy.

Mezinárodní pozorovatelé, včetně ukrajinského prezidenta, navíc upozorňují, že Írán v těchto aktivitách čerpá z ruských zkušeností. Spolupráce mezi oběma zeměmi se projevuje zejména v taktice využívání dronů, které mají za cíl ochromit americké obranné systémy.

Pokud by sousední státy podlehly tlaku a uzavřely americké základny, došlo by k naprostému rozvratu bezpečnosti na Blízkém východě. Je však nepravděpodobné, že by k tomu přistoupily, protože americká přítomnost pro ně zůstává hlavní pojistkou proti íránské rozpínavosti, kterou nové vedení ve svém projevu nepokrytě potvrdilo.