Mírová dohoda, kterou nikdo nečekal. Jak se Trumpovi podařilo nemožné?

I poté, co Izrael a Hamás 8. října 2025 přijaly dohodu zprostředkovanou USA o příměří a propuštění rukojmích, většina expertů předpokládala, že dohoda nevydrží a boje brzy znovu začnou. Ačkoli první týdny byly nevyzpytatelné a občas docházelo k přestřelkám, příměří v podstatě platí a strany dohodu z velké části dodržují. V čem se pesimisté mýlili a proč tak málo lidí očekávalo, že se dospěje do tohoto bodu? První chybou byla všeobecná představa, že izraelský premiér Benjamin Netanjahu odmítne ukončení bojů, že zmanipuluje Trumpa, aby souhlasil s něčím, co by válku neukončilo, a že i kdyby formálně souhlasil, při první příležitosti by boje obnovil.

Tato představa vycházela z domněnky, že se Netanjahu obává, že konec války spustí vlnu požadavků na zřízení národní vyšetřovací komise, která by zkoumala příčiny katastrofy z 7. října 2023. Ztratil by tak omluvu pro odložení takového vyšetřování a pro odmítání požadavků na předčasné volby, dokud boje pokračují. Zmizelo by i ospravedlnění pro vynechávání soudních zasedání v rámci jeho korupčního procesu. Přesto Netanjahu přijal podmínky dohody zprostředkované USA a prozatím ji Izrael i Hamás dodržují.

Podobně se podle expertů očekávalo, že Hamás odmítne jakoukoli dohodu o propuštění izraelských rukojmích bez předchozího závazku Izraele k úplnému stažení z Gazy. Tato domněnka vycházela z předpokladu, že vůdci Hamásu v Gaze považují rukojmí za svůj „lidský štít“, který jim poskytuje konečnou „životní pojistku“. Přesto Hamás do dnešního dne propustil všechny živé a téměř všechny mrtvé izraelské rukojmí, zatímco Izraelské obranné síly stále kontrolují více než 50 procent Pásma Gazy.

Tyto předpoklady opomněly kumulativní vyčerpání, které postihlo Izrael i Hamás. Palestinské oběti se blížily k 70 000 mrtvým, z nichž nejméně 20 000 byli bojovníci Hamásu. Statisíce Izraelců zase trpěly fyzickým, ekonomickým a psychologickým vyčerpáním po mnoha měsících služby v záloze. Jednoduše řečeno, po dvou letech bojů s nejednoznačnými výsledky ztratili lídři obou stran schopnost odolávat tlakům na ukončení války.

Expertům unikl také dopad specifického přístupu, který Trump a jeho klíčoví poradci přijali při zahájení svého úsilí o ukončení války. Jedním unikátním prvkem jejich přístupu bylo, že se Spojené státy zdržely snahy překlenout rozdíly mezi pozicemi stran ohledně mnoha dělících témat a podotázek. Na rozdíl od předchozích amerických prezidentů se Trump nikdy neztrácel v nekonečných detailech. Implicitně odmítl premisu, že „ďábel je v detailech“, a místo toho se zaměřil na „motivační struktury“ protagonistů a na to, aby je přiměl k přijetí nejdůležitějších kompromisů, které dohoda vyžadovala.

Namísto soustředění se na pozice stran ohledně mnoha dělících otázek – cvičení, které Jared Kushner považoval za desítky let trvající posedlost blízkovýchodních mírových specialistů – se Spojené státy téměř výhradně zaměřily na mobilizaci těch, kteří měli vliv na Hamás a mohli na něj tlačit, aby přijal potřebné ústupky. Jednalo se o Egypt, Katar a Turecko. To bylo v ostrém kontrastu s předchozími palestinsko-izraelskými mírovými jednáními, jako byl summit v Camp Davidu v červenci 2000 svolaný Clintonem, kde arabské státy nehrály žádnou roli.

Současně se Trump a jeho hlavní poradci zavázali, že budou jednat jako „zodpovědný dospělý“ Izraele. To se projevilo například tím, že v posledních dnech dvanáctidenní války s Íránem v červenci zastavili sklouznutí Izraele k misi změny režimu. Dále se to projevilo, když Trump přinutil Netanjahua k omluvě Kataru za izraelský útok na vůdce Hamásu v Dauhá 9. září. Během potupného sezení v Oválné pracovně se Trump postaral o to, aby byl vyfotografován, jak dohlíží na to, že se izraelský premiér neodchýlil od diktovaného omluvného scénáře. Poté, během závěrečné fáze uzavírání dohody, se Kushner a Steve Witkoff zúčastnili zasedání izraelského kabinetu, které projednávalo navrhované kompromisy, což byla diplomatická inovace, později nazvaná „Bibi sedí“. Fotografie ze všech těchto epizod Bílý dům zveřejnil, aby se arabští lídři ujistili, že Spojené státy dodržují svou část dohody.

Úzce souvisejícím aspektem přístupu Trumpova týmu bylo snížení relativního významu detailů v takových diskusích odmítnutím zásady, na níž byla založena všechna předchozí izraelsko-palestinská jednání, totiž že „nic není dohodnuto, dokud není dohodnuto vše“. Poháněčem této zásady byla snaha zabránit tomu, aby si jedna strana strčila ústupek druhé strany do kapsy bez adekvátní reciprocity. Nevýhodou této zásady bylo, že všechny dosažené kompromisy byly rukojmím nejobtížnější projednávané otázky. Naproti tomu nový přístup Trumpova týmu umožnil dosažení a implementaci dohody o příměří a propuštění rukojmích, navzdory absenci jakékoli dohody ohledně dalších dvanácti bodů z Trumpova dvacetibodového mírového plánu.

Dalším aspektem přístupu Trumpova týmu byl způsob, jakým do procesu zavedli lidský rozměr. Během mnoha měsíců vedoucích k dohodě se Trump a Witkoff osobně angažovali s rodinami izraelských rukojmích, a to v mnohem větší míře než Netanjahu, který se takovým interakcím z velké části vyhýbal. Trump uspořádal mnoho setkání v Bílém domě se členy rodin rukojmích a Witkoff se při několika příležitostech zúčastnil shromáždění na takzvaném „náměstí rukojmích“ v Tel Avivu. Izraelci, kteří se těchto shromáždění účastnili, vyjádřili své uznání za Trumpovu roli při zajištění propuštění rukojmích, což bylo zjevné i během prvního masového shromáždění po dosažení dohody.

V oblasti osobního přístupu bylo neméně udivující setkání Witkoffa v Šarm aš-Šajchu 8. října s vysokým představitelem Hamásu Khalilem al-Hayyou, jehož syn byl zabit při izraelském útoku na vůdce Hamásu v Dauhá. Na začátku setkání Witkoff, který v roce 2011 ztratil syna kvůli předávkování drogami, oslovil Al-Hayyu jako dva rodiče, kteří ztratili své syny. Jelikož Witkoff do té doby navázal hluboké emoční spojení s rodinami izraelských rukojmích, neobjevily se žádné protesty proti soucitu, který vyjádřil vůdci Hamásu, jenž hrál alespoň nepřímou roli v hrůzném útoku z 7. října.

Další chybou, která vedla k hodnocení, že dohoda o ukončení války v Gaze a propuštění rukojmích je nepravděpodobná, bylo podcenění dopadů změn, které region Blízkého východu zažil od 7. října. V letech 1990-1991 americký úspěch ve vytvoření koalice, která porazila Saddáma Husajna v první válce v Zálivu, otevřel zlaté období blízkovýchodního mírového procesu. Toto období zahrnovalo svolání Madridské mírové konference v roce 1991, konání Blízkovýchodních multilaterálních rozhovorů v letech 1992-1995 a uzavření Dohod z Osla mezi OOP a Izraelem v roce 1993 a Jordánsko-izraelské mírové smlouvy v roce 1994.

Paradoxně měla vytrvalost Izraele po 7. říjnu podobný účinek. Podařilo se zmařit útoky Íránu na Izrael v dubnu a listopadu 2024 díky koalici koordinované Velitelstvím centrálních sil USA. Vážné škody utrpěl íránský zástupce Hizballáh kvůli pokročilým technologickým schopnostem Izraele, ale také íránské jaderné snahy a systémy protivzdušné obrany během dvanáctidenní izraelsko-íránské války. Nakonec došlo k nahrazení Asadova režimu v Sýrii prezidentem Ahmedem al-Sharaa, který s Izraelem sjednává bezpečnostní dohodu. Kumulativní efekt těchto událostí spočíval ve významné změně rozložení moci na Blízkém východě ve prospěch „těch hodných“. V této nové éře nezůstal žádný významný hráč ochotný a schopný podkopat dosaženou dohodu.

Nicméně pesimismus je stav mysli, se kterým je těžké se rozloučit. Sotva byla podepsána dohoda o ukončení války v Gaze, experti vyjádřili názor, že dohoda pravděpodobně nevydrží, jelikož se netrpělivý americký prezident pravděpodobně nyní obrátí jinam. S dalšími důležitými otázkami, od Ukrajiny po Čínu, které pravděpodobně budou vyžadovat Trumpův čas a energii, se zdálo nepravděpodobné, že by se dokázal vypořádat s mnoha problémy, které bude třeba řešit, pokud má být dohoda o příměří a propuštění rukojmích plně implementována. Tím spíše, pokud má proces postoupit k dalším, ambicióznějším částem Trumpova dvacetibodového plánu.

Skepticismus pesimistů ohledně dalších kroků se může ještě potvrdit a znovu potvrdit. Nicméně Trumpovi vyslanci, oba komerční developeři nemovitostí, již jasně naznačili, že v jejich oblasti odbornosti je uzavřená dohoda teprve začátek. Spojené státy proto zřídily velitelství v jihizraelském městě Kiryat Gat s důstojníky zastupujícími klíčové zúčastněné strany, které monitoruje kroky, jež strany podnikají k deeskalaci. I když cesta od deeskalace k míru je náročná a dlouhá, dosažení tohoto bodu překvapilo většinu pozorovatelů. Navíc je to mnohem lepší než hrůzy, smrt a zoufalství, které Izraelci a Palestinci zažívali během uplynulých dvou let. A kdo ví, skeptici a pesimisté se mohou mýlit znovu.