Korespondenční nebo elektronickou volbu neumožňuje většina zemí. Silně omezená práva mívají také vězni

Volební pravidla se v jednotlivých zemích liší často dramaticky. To, co je v jedné společnosti běžné a neproblematické, může být jinde považováno za nedůvěryhodné nebo příliš složité. Česká republika se letos zařadila mezi státy, které umožňují svým občanům v zahraničí hlasovat korespondenčně. Tento krok otevírá dveře především desítkám tisíc Čechů žijících v zahraničí, kteří dříve museli kvůli volbě mnohdy cestovat stovky kilometrů na ambasádu či konzulát.

V několika evropských zemích, například v Bulharsku, Řecku či Belgii, mají voliči povinnost se voleb účastnit. V praxi ale tento požadavek není striktně vymáhán a neúčast u uren nezakládá vážné právní následky. Povinná účast tak funguje spíše jako symbolická připomínka, že účast na volbách je základním občanským závazkem.

Ve světě ovšem najdeme příklady zemí, kde je toto pravidlo daleko tvrdší. V Brazílii, Austrálii či Argentině mohou být za neúčast při volbách ukládány sankce, od pokut až po omezení přístupu k některým státním službám. V Evropě se tato praxe postupně vytrácí. Rakousko, Španělsko, Nizozemsko či Portugalsko povinnou účast v minulosti měly, ale dnes už je zrušena.

Korespondenčně nebo elektronicky

Korespondenční hlasování se postupně stává standardem v Evropě. V Německu nebo Polsku využívají této možnosti miliony lidí, ve Velké Británii je běžná i pro domácí voliče. V jiných částech světa je ale korespondenční volba spíše výjimkou a často se vztahuje jen na občany žijící v zahraničí.

Některé státy podmiňují možnost hlasovat poštou konkrétními důvody, například neschopností osobně dorazit do volební místnosti. Takto postupuje Indie, Maďarsko, Španělsko, Irsko, Austrálie, Jižní Afrika nebo Pákistán. Tam se tedy korespondenční hlasování chápe jako nouzová alternativa, nikoli plnohodnotná volba pro každého.

Volby jsou ale zasaženy i technologickou revolucí. Elektronické hlasování – tedy možnost odevzdat hlas přes internet – je stále velmi výjimečné. Nejznámější je model Estonska, kde lze volit online už od roku 2005. Tamní digitalizace státní správy umožnila, že dnes až třetina hlasů přichází právě touto cestou.

Vedle Estonska existují i jiné příklady. Elektronické volby jsou povolené například v Belgii, Bulharsku či v některých státech USA. Ve Francii mohou občané volit elektronicky při hlasování ze zahraničí. Kritici tohoto modelu však upozorňují na rizika hackerských útoků, manipulace výsledků nebo zpochybnění důvěryhodnosti procesu. Proto většina zemí k plošnému zavedení e-volby stále váhá.

Kde (ne)mohou volit vězni?

Volební právo vězňů patří k nejspornějším otázkám moderní demokracie. Přístup jednotlivých zemí se zásadně liší. Někde je volební lístek považován za nezcizitelné právo, jinde za privilegium, které lze při závažném zločinu odebrat. Evropský soud pro lidská práva (ECHR) přitom v několika případech jasně konstatoval, že plošné zákazy jsou v rozporu s demokratickými standardy. Napsala o tom BBC.

Spojené království dlouhodobě patří k zemím, které vězňům hlasovací právo upírají. Británie byla za to opakovaně kritizována ECHR, ale reagovala jen minimálními úpravami. Podobně postupovalo i Rakousko, kde zákaz zasahoval dokonce i do doby po propuštění – odsouzený nesměl volit dalších šest měsíců. Po zásahu soudu však musela Vídeň zákon změnit.

Úplné zákazy platí i mimo EU. V Rusku nemají vězni volební právo vůbec. V Arménii, Estonsku, Bulharsku, Gruzii, Maďarsku a Lichtenštejnsku existují plošné nebo silně restriktivní zákazy, i když v některých zemích, například v Maďarsku, se objevují politické tlaky k jejich zmírnění.

Na opačném konci spektra stojí státy, kde všichni vězni volit mohou. Nejliberálnější přístup mají paradoxně často země bývalého východního bloku. V Albánii nebo Bosně a Hercegovině je volební právo vězňů nesporné, výjimkou jsou pouze zločiny spojené s válečnými událostmi.

Stejně široké právo mají i vězni v Chorvatsku, Česku, Dánsku, Finsku, Irsku, Litvě, Lotyšsku, Makedonii, Černé Hoře, Srbsku, Španělsku, Švédsku, Švýcarsku či na Ukrajině. V těchto zemích platí přesvědčení, že výkon trestu nemá být důvodem k odebrání základního občanského práva.

Zvláštní kategorií jsou USA, které patří k nejrestriktivnějším demokraciím světa. Ve většině států vězni hlasovat nemohou. Jen Vermont a Maine umožňují vězňům účast na volbách. Navíc v mnoha státech zůstává zákaz i po propuštění – někde trvale, jinde s možností složité obnovy práv. Odhaduje se, že tímto způsobem je z voleb dlouhodobě vyloučeno několik milionů Američanů, přičemž disproporčně zasahuje zejména černošskou populaci.

Česko patří k liberálnějším zemím. Vězni volit mohou, pokud nebyli soudem zbaveni svéprávnosti nebo přímo volebního práva. V praxi se ve věznicích zřizují zvláštní volební místnosti, případně se hlasuje prostřednictvím přenosné urny.