Vojenská operace Spojených států proti Íránu vynesla na světlo palčivou otázku, o které se v kuloárech Bruselu hovoří již dlouho: naléhavou potřebu evropské strategické autonomie. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová v reakci na aktuální krizi vyzvala k vytvoření nové zahraniční politiky, která by dovedla blok k „evropské nezávislosti“. Podle politologů však k dosažení skutečné svobody na Trumpově Americe nestačí pouze rétorický odpor, ale hluboká vnitřní proměna samotné EU.
Evropa se v současnosti potýká s něčím, co odborníci nazývají „syndromem kopírování směrem dolů“. Tento psychologický termín popisuje stav, kdy se EU cítí neoprávněně morálně nadřazená jen proto, že ji srovnáváme s dravou a často protiprávní diplomacií Trumpovy administrativy. Nastavení takto nízké laťky však brání Unii v kritickém zkoumání vlastních postupů a definování toho, za čím vlastně stojí, nikoliv jen proti čemu se vymezuje.
Druhá Trumpova administrativa sice donutila evropské vlády brát vážně snižování vojenské závislosti na USA, ale pouhá kritika Washingtonu netvoří ucelenou vizi. Debaty se příliš zúžily na proces „odpojování se“, což vytváří falešný pocit komfortu. Reagovat na Trumpovy excesy je totiž mnohem snazší než definovat koherentní geopolitickou vizi v radikálně se měnícím světovém řádu.
Současná snaha o autonomii je navíc zatížena rozporuplným přístupem, který lze nazvat „neliberálním liberalismem“. EU se zdá být v úzkých: neví, zda usiluje o nezávislost proto, aby zachovala starý liberální řád, nebo proto, aby se od něj posunula dál. Tento zmatek vede k tomu, že Evropa v praxi ustupuje od norem, které u USA tak hlasitě kritizuje.
V honbě za nezávislostí se Brusel paradoxně začíná podobat mocnostem, kterým se snaží vzdorovat. EU uzavírá partnerství s autoritářskými režimy v Perském zálivu či v Asii pod záminkou obrany liberálních hodnot. Přijímá prvky „tvrdé síly“, aby omezila tvrdou sílu jiných, a zavádí ochranářské obchodní preference ve jménu obrany volného trhu. Tím se nebezpečně stírá rozdíl mezi ochranou vlastních zájmů a ochranou progresivních hodnot.
Tento vnitřní rozpor je nejvíce patrný právě na přístupu k válce v Íránu. Evropské vlády sice správně brání mezinárodní právo proti vojenské intervenci, ale selhávají v hledání cesty mezi nelegálním útokem a nečinným přihlížením represivním režimům. Pouhé morální sebeuspokojení ze stoje stranou nepomáhá občanům v Íránu nebo Venezuele, kteří trpí pod útlakem.
Skutečně liberální evropská autonomie by měla znamenat mnohem aktivnější zapojení do demokratických změn, i když se blok distancuje od amerických vojenských akcí. Existuje riziko, že převládající zaměření na obranu a vojenství odčerpá energii z jiných forem vlivu, které jsou pro Evropu jako „alternativní mocnost“ klíčové. Pokud se EU uchýlí k čisté ultra-realpolitice, nemůže své kroky věrohodně vydávat za obranu míru a demokracie.
Evropa tedy stojí na křižovatce. Musí se rozhodnout, zda bude její autonomie měřena schopností hrát stejně tvrdou mocenskou hru jako ostatní, nebo zda dokáže nabídnout koncepčně odlišný model moci. Bez tohoto vyjasnění zůstává evropská nezávislost jen lodí, která vyplula na moře, ale nemá určený žádný cílový přístav.
Krize v Íránu tak slouží jako drsné zrcadlo. Vyžaduje od EU nejen pevnost vůči Trumpovi, ale především hlubokou sebereflexi. Pokud má být evropský hlas v globálních záležitostech skutečně nezávislý, musí se vymanit z pasti srovnávání se s horšími a začít budovat vlastní, hodnotově konzistentní strategii.
Izraelský protiraketový systém Železná kopule (Iron Dome) a jeho další vyspělé vrstvy čelí nové, mimořádně nebezpečné výzvě. Írán začal masivně využívat balistické rakety s kazetovou municí, které dokážou obcházet dosud neprostupnou obranu. Tato taktika, využívající pokročilé střely typu Chorramšahr, vystavuje izraelská města útokům desítek malých náloží, které se rozptýlí v ovzduší a promění noc v déšť zářících smrtících bodů.
Válka v Íránu, která naplno vypukla na konci února, se ukázala být nečekaným strategickým dárkem pro ruského prezidenta Vladimira Putina. Zatímco americké a izraelské síly systematicky likvidují íránské námořnictvo, letectvo a kapacity obranného průmyslu, Kreml těží z globálního chaosu, který tato kampaň vyvolala. Pro Rusko, jehož ekonomika i diplomacie jsou pod tlakem kvůli invazi na Ukrajinu, představuje tento konflikt vítané rozptýlení pozornosti světa.
Vojenská operace Spojených států proti Íránu vynesla na světlo palčivou otázku, o které se v kuloárech Bruselu hovoří již dlouho: naléhavou potřebu evropské strategické autonomie. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová v reakci na aktuální krizi vyzvala k vytvoření nové zahraniční politiky, která by dovedla blok k „evropské nezávislosti“. Podle politologů však k dosažení skutečné svobody na Trumpově Americe nestačí pouze rétorický odpor, ale hluboká vnitřní proměna samotné EU.
Prezident USA Donald Trump nečekaně pozastavil plány na bombardování íránských elektráren a energetických uzlů. Útoky, které měly začít po vypršení původního ultimáta, odložil o pět dní s vysvětlením, že probíhající diplomatické rozhovory mezi Washingtonem a Teheránem jsou překvapivě slibné. Na své sociální síti Truth Social tyto schůzky označil za velmi produktivní a naznačil, že by mohly vést k úplnému ukončení válečného stavu na Blízkém východě.
Svět s napětím sleduje hodiny, které odtikávají poslední čas z ultimáta amerického prezidenta Donalda Trumpa. Ten dal Íránu jasný termín: buď bezpodmínečně otevře Hormuzský průliv, nebo bude čelit totálnímu zničení své energetické sítě. Lhůta vyprší v pondělí 23. března ve 23:44 GMT (v úterý v 0:44 našeho času), což v Teheránu odpovídá brzkým ranním hodinám následujícího dne.
Teherán přitvrzuje svou rétoriku a varuje, že jakýkoli útok na jeho pobřeží nebo ostrovy povede k úplnému zablokování Perského zálivu. Íránská rada obrany prostřednictvím agentury Fars oznámila, že je připravena zaminovat všechny přístupové cesty a komunikační linie v oblasti. Podle prohlášení by k tomu byly využity různé typy námořních min, včetně těch plovoucích, které lze vypouštět přímo z pobřeží.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu sází v probíhající válce s Íránem na všechno. Podle analytiků i hlasů z jeho blízkého okolí věří, že zničení íránské „osy zla“ je jedinou cestou, jak rehabilitovat svou pověst po tragických událostech ze 7. října 2023. V sázce přitom není jen jeho politický odkaz, ale vzhledem k probíhajícím soudním procesům dost možná i jeho osobní svoboda.
Situace na ukrajinském bojišti se v posledním týdnu opět vyostřila, k čemuž přispělo i přívětivější jarní počasí. Podle ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského se ruská armáda pokouší zintenzivnit své ofenzivní operace a využít lepších podmínek v terénu. Výsledkem těchto snah je však podle Kyjeva především drastický nárůst ruských ztrát, které za pouhých sedm dní přesáhly 8 000 mrtvých a vážně zraněných vojáků.
V březnu oznámila americká administrativa pod vedením Donalda Trumpa vypsání odměny ve výši 10 milionů dolarů za informace vedoucí k dopadení klíčových představitelů íránského režimu. Tento krok přišel v době extrémního napětí a probíhajících vojenských úderů v regionu. Seznam zahrnuje postavy, které tvoří samotnou páteř politické, zpravodajské a bezpečnostní struktury Islámské republiky.
Český film asi nemá větší legendu. Jiřina Bohdalová za několik týdnů oslaví půlkulaté 95. narozeniny. Jednoho dne však přijde okamžik, kdy se s ní Česko bude loučit. Slavná herečka je nicméně přesvědčena, že má nesmrtelnost zajištěnou.
Írán dal v neděli jasně najevo, že se nehodlá poddat americkému ultimátu ohledně situace v Hormuzském průlivu. Teherán naopak varoval nepřátele, že v případě útoku na jeho elektrárny přijde rázná odveta.
Česko už příští týden oslaví významné jubileum jedné z nejvýraznějších postav naší umělecké scény. Zdeněk Svěrák bude mít devadesátiny, což si dobře uvědomuje jedno z veřejnoprávních médií. Český rozhlas chystá zajímavou akci.