Írán ví, že nemůže válčit věčně. V Teheránu se zrodil plán, jak porazit USA

Předchozí dojednané příměří zkrachovalo po pouhých třech týdnech kvůli odlišnému výkladu vágně formulovaného textu. Zatímco Washington požadoval plné obnovení svobodné plavby, Teherán trval na tom, že je výhradním pánem průlivu, a začal od projíždějících loďstev vybírat poplatky. Střelba na plavidla a následné odvetné americké údery vedly k tomu, že prezident Donald Trump oficiálně oznámil obnovení války.

Uzavření průlivu zasahuje celý region a Saúdská Arábie byla nucena odklonit část své produkce ropy přes Rudé moře. Zde však čelí další hrozbě v podobě íránských spojenců – jemenských Hútíů, kteří vyhlásili námořní blokádu a zaútočili na saúdské tankery v průlivu Báb al-Mandab, čímž dostali globální energetický systém pod nevídaný tlak.

Íránské vedení přesto považuje dosavadní vývoj za své vítězství, neboť se mu podařilo způsobit USA a jejich spojencům vysoké lidské i finanční ztráty. Díky technologické spolupráci s Ruskem a Čínou navíc Teherán výrazně zpřesnil své raketové a dronové údery a paralyzováním klíčové námořní cesty drží v šachu světovou ekonomiku.

Strategickým cílem Teheránu je natolik zvýšit náklady na přítomnost amerických jednotek v Blízkém východě, až je přinutí k odchodu a arabské státy v Perském zálivu přiměje k hledání nových bezpečnostních dohod přímo s Íránem. K dosažení tohoto cíle využívá jak přímé údery drony na infrastrukturu států jako Kuvajt, tak nátlak prostřednictvím svých regionálních spojenců.

Tento konfrontační přístup má však své zásadní limity a pro samotný Írán představuje obrovské riziko. Země se potýká se zničující inflací přesahující v jižních provinciích stovku procent, výpadky elektřiny a hospodářským kolapsem, což z domácí nespokojenosti činí pro režim vůbec nejnebezpečnější frontu celého konfliktu.

Nátlaková politika Íránu navíc hrozí vytvořením protikoalice, které se Teherán původně nejvíce obával. Útoky na civilní infrastrukturu odsolovacích a elektrárenských zařízení v Kuvajtu totiž nutí státy Zálivu k mnohem užší bezpečnostní spolupráci mezi sebou, se Spojenými státy i s Izraelem.

Sousední Izrael se navíc v důsledku poškození včasných výstražných systémů může cítit zranitelnější a spoléhat se o to více na svůj odstrašující jaderný potenciál. Snaha Íránu oslabit americké radary v regionu tak paradoxně může nekontrolovaně zvýšit riziko ještě extrémnější eskalace.

Jasné východisko z vleklého konfliktu přitom nemá ani Washington. Útoky na íránskou infrastrukturu či jaderná zařízení situaci neřeší a zvažovaná pozemní operace na obsazení klíčových ostrovů by znamenala nesmírně náročné vojenské angažmá bez záruky, že Teherán ustoupí.

Cesta k trvalému urovnání tak vede pouze přes jasně specifikovanou novou dohodu s přesnými kontrolními mechanismy plnění. Teherán se však musí rozhodnout, zda se pokusí o dlouhodobou koexistenci, neboť snaha o regionalní dominanci jej uvrhne do ještě hlubší mezinárodní izolace a trvalého obklíčení.