Expert na NATO: Evropa má dvě možnosti. Pochlebovat Trumpovi, nebo se chystat na válku s Ruskem

Vztahy přes Atlantik, které od roku 1949 zajišťovaly světovou stabilitu, oslabily z obchodních i bezpečnostních důvodů. Aby se zavděčila Trumpovi a udržela americkou přítomnost v Evropě, Evropská unie v červenci přistoupila na jednostrannou obchodní dohodu se Spojenými státy.

Dohoda stanovila cla na většinu evropského vývozu do USA na 15 %, což je výrazně více než dosavadních 1,5 %, výměnou za zrušení cel na americké průmyslové zboží a přednostní přístup na trh pro zemědělské produkty. Francouzský premiér Francois Bayrou to označil za akt „podřízenosti“. A aby si zajistili Trumpův závazek ke kolektivní obraně NATO, evropští spojenci se na červnovém summitu v Haagu shodli, že do roku 2035 navýší výdaje na obranu na 5 % HDP.

Vzhledem k Trumpově nepředvídatelnosti si však evropští spojenci nemohou být jisti, že se jeho obchodní a fiskální požadavky nezmění. Trump sice schválil nové dodávky zbraní na Ukrajinu, které zaplatili evropští spojenci, a rozzlobilo ho neustálé ruské bombardování měst, například srpnový útok na Kyjev, ale bylo by pošetilé si myslet, že tato pomoc znamená jeho trvalou ochotu bránit Ukrajinu nebo její evropské spojence.

Prezident totiž ukázal svou nečekanou nestálost na srpnovém summitu s prezidentem Vladimirem Putinem na Aljašce. Ani jeho dřívější požadavek na příměří, ani varování Ruska před „vážnými následky“, pokud to neudělá, nebylo splněno. Na summitu se ani nepodařilo zajistit pro Ukrajinu bezpečnostní záruky, po kterých evropští lídři volali.

Sbližování mezi Ruskem a Spojenými státy odhalily přátelské rozhovory mezi Trumpem a Putinem. Putin nedal žádné sliby ani ústupky, protože věří, že čas je na jeho straně jak na bojišti, tak i při vyjednávání s Trumpem. Ten se chce pochlubit dohodou, a proto přenesl odpovědnost za ukončení války na Zelenského, což by pravděpodobně znamenalo postoupení zhruba 20 % Donbasu, který Rusko vojensky neovládá.

Územní zisky na Krymu a Donbasu Putina povzbudí k tomu, aby svůj úspěch zopakoval i jinde. Putinovým cílem totiž vždy bylo obnovit impérium, o které Sovětský svaz v roce 1991 přišel. Dalším pravděpodobným cílem by mohlo být Moldavsko, protože nabízí stejnou záminku, tedy rusky mluvící obyvatelstvo, které potřebuje „ochranu“. Mohl by to být také jeden z pobaltských států, ačkoli přímý útok by vyvolal reakci článku 5 NATO, který definuje útok na jednoho člena jako útok na všechny. Dále by Putin mohl rozšířit ruský vliv v zemích NATO, jako je Slovensko a Maďarsko, které usilují o normalizaci vztahů s Moskvou.

Evropští spojenci si jsou vědomi hrozby, kterou představuje protivník, který na obranu vynakládá jednu třetinu všech vládních výdajů. Generální tajemník NATO Mark Rutte spojence varoval, že by Rusko mohlo zahájit útok proti Evropě do roku 2030. Ale Evropané na to nejsou psychologicky připraveni.

Většina spojenců, s výjimkou zemí na východní hranici NATO, se vyhýbá riziku. Bojí se, že by jejich kroky mohly neúmyslně odpojit Spojené státy od Evropy. Jak potvrdil analytik z Institutu EU pro bezpečnostní studie, čím více se spojenci přezbrojí, „tím více záminek dají americkým politikům k odchodu“. A protože se političtí lídři obávají rostoucího populismu, nepřipravili svou veřejnost na možnost vojenského konfliktu s Ruskem.

Ačkoli podpora evropské strategické autonomie v posledních letech vzrostla, spojenci se ani zdaleka neblíží sestavení efektivní bojové síly. Navzdory větším rozpočtům na obranu dávají evropské země přednost svým vlastním průmyslům. Výsledkem je roztříštěný systém dodávek, což brání interoperabilitě a znemožňuje vytvoření koordinované bojové síly. Podobná roztříštěnost brzdí i konkurenceschopnost EU v mezinárodním obchodě, jak uvedl ve své zářijové zprávě bývalý prezident Evropské centrální banky Mario Draghi.

Aby evropští lídři vybudovali nezávislou obrannou sílu, museli by se vzdát svého partikularismu a zaměřit se na nejúčinnější zbraňové systémy bez ohledu na to, které země je vyvinou, protože společné používání těchto systémů by snížilo náklady na nákup. Podle bruselského think tanku Bruegel by k zabránění úspěšné ruské ofenzívě v pobaltských státech bylo zapotřebí minimálně 1400 tanků a 300 000 pěšáků.

Evropa by také musela překonat nedostatky v letecké síle – to jsou společné stíhací letouny schopné konfliktu s vysokou intenzitou, možnost doplňování paliva za letu, letecký elektronický boj a zpravodajské služby, pro které se významně spoléhá na Spojené státy. Totéž platí pro systémy protiraketové obrany, satelitní snímky pro získávání cílů a velení a řízení nezbytné pro složité vojenské formace během války.

Na konci studené války se o vytvoření nezávislé evropské bezpečnostní struktury uvažovalo, ale nevznikla z mnoha důvodů, včetně touhy Evropy, stejně jako USA, omezit vojenské výdaje a financovat sociální programy. Kritickými faktory byly obavy spojenců z odpojení od Spojených států a touha USA zachovat si dominantní roli v Evropě.

O 35 let později, uprostřed obnoveného ruského expanzionismu, už Evropa není v bezpečí. Nemůže se spolehnout na americký závazek bránit ji. Pokud má Evropa zůstat svobodná a demokratická, bude se muset přizpůsobit oběma těmto skutečnostem a spolehnout se na vlastní nezávislé obranné kapacity.