Evropa řeší Grónsko, nezahálí ale ani zbytek světa. Latinská Amerika řeší Venezuelu, Rusko upevňuje vliv

Evropská odpověď na americký tlak, nazvaná „Operace Arctic Endurance“, měla být demonstrací jednoty a odhodlání bránit územní celistvost Dánského království. Realita však ukázala spíše evropskou nerozhodnost. Do grónské metropole Nuuk dorazily jen symbolické jednotky z Německa, Francie a Británie. Velkým překvapením a ránou pro evropskou prestiž se stal bleskový odsun patnáctičlenného německého týmu, který ostrov opustil jen 44 hodin po svém příletu bez jasného oficiálního vysvětlení.

Zatímco se západní spojenci přou o suverenitu nad Arktidou, Rusko podle expertů nezahálí a obratně využívá rozkolu v NATO k posílení svého vlivu. Vladimir Putin se rozhodl oživit tradici „velké hry“ ve střední Asii a jako první světový lídr plně normalizoval diplomatické vztahy s vládou Tálibánu v Afghánistánu. V Kremlu byl s poctami přijat nový afghánský velvyslanec Gul Hassan Hassan, což signalizuje zásadní posun v regionální rovnováze moci.

Ruská státní média s neskrývaným potěšením sledují každý náznak transatlantické nejednoty. Situaci v Grónsku interpretují jako důkaz amerického imperialismu a evropské slabosti. Mluvčí ruské diplomacie Marija Zacharovová dokonce sarkasticky navrhla, aby Evropská unie reagovala na americké kroky stejně tvrdě, jako reagovala na ruskou anexi Krymu v roce 2014, čímž se snaží relativizovat dřívější západní kritiku Moskvy.

Situace v západním Pacifiku a Latinské Americe se rovněž komplikuje v důsledku amerických operací ve Venezuele. Rusko zde hraje roli tichého pozorovatele, který sice rétoricky podporuje své staré spojence, jako je Kuba, ale v praxi se soustředí výhradně na ochranu vlastních ekonomických zájmů, zejména aktiv společnosti Rosneft. Nostalgie po sovětsko-kubánském bratrství, kterou šíří ruský tisk, tak naráží na pragmatickou neochotu Kremlu poskytovat Havaně reálnou materiální pomoc.

Donald Trump mezitím stupňuje své požadavky a hrozí evropským zemím drakonickými cly, pokud neuznají americké nároky na Grónsko. Prezident argumentuje tím, že ostrov je „absolutní nutností“ pro národní bezpečnost USA v boji proti rostoucímu vlivu Ruska a Číny v Arktidě. Pro evropské lídry, jako je Emmanuel Macron nebo Ursula von der Leyenová, je však takové ultimátum nepřijatelným útokem na suverenitu spojence.

V zákulisí NATO se hovoří o tom, že aliance čelí největší zkoušce své historie. Pokud by USA skutečně přistoupily k silovým opatřením proti Grónsku, hrozilo by, že evropské státy budou nuceny aktivovat závazky o vzájemné pomoci proti svému hlavnímu spojenci. Tato absurdní situace nahrává strategii Moskvy, která dlouhodobě usiluje o oslabení transatlantické vazby a rozbití jednotné západní fronty.

Ruští analytici si také všímají náhlého mlčení Moskvy ohledně vyjednávání o ukončení konfliktu na Ukrajině. Zatímco pozornost Washingtonu je plně upřena na Grónsko a Venezuelu, Putin získává cenný prostor pro manévrování na východní frontě. Rozptýlení pozornosti Spojených států je pro Kreml ideálním scénářem, který mu umožňuje diktovat podmínky případného příměří z pozice síly.