Nárůst německé vojenské síly představuje pro Francii oživení starého, avšak nově pojatého dilematu. Obavy z 19. a 20. století z invaze sice dávno pominuly díky pevnému francouzsko-německému partnerství, ale současné plány Berlína na zdvojnásobení výdajů na obranu vyvolávají v Paříži novou úzkost. Francouzský prezident Emmanuel Macron je podle webu Poitico „posedlý“ obrovskou finanční volností, kterou má Německo pro své přezbrojení v příštích pěti letech, zejména ve srovnání s finančně vyčerpanou Francií.
Macron se obává, že by Německo mohlo ohrozit prestižní pozici Francie jako nejefektivnější vojensko-diplomatické mocnosti EU. Klíčovou otázkou je, zda německé miliardy pomohou vybudovat, nebo naopak zastřít jeho vizi strategicky autonomního evropského obranného průmyslu. Obě země se sice zavázaly k novému cíli NATO vynakládat do roku 2035 na obranu 3,5 % HDP, ale zatímco Německo má reálný plán dosáhnout tohoto cíle do roku 2029, Francie jen stěží splní tento závazek a zároveň sníží rozpočtový schodek na 3 % HDP.
Rozpočty na obranu pro letošní rok jsou srovnatelné – 86 miliard eur v Německu a 62 miliard eur ve Francii. Do roku 2029 však Německo plánuje utrácet až 150 miliard eur ročně, zatímco Francie, i přes své rozšířené obranné plány, dosáhne v nejlepším případě 80 miliard eur. Někteří francouzští představitelé sice odmítají obavy, že by nová německá vojenská síla (a do jisté míry i polská) mohla oslabit vliv Paříže v Bruselu, a zdůrazňují „zvláštní“ postavení Francie dané jejím globálním vojenským dosahem, stálým členstvím v Radě bezpečnosti OSN a jaderným odstrašením.
Francouzští vojenští velitelé sice vítají německé dohánění zpoždění, ale po osmi desetiletích historické averze k vojenství pochybují o rychlé přeměně Bundeswehru v efektivní sílu. Mnohem naléhavější je proto otázka směru, kterým se německé investice vydají. Podpoří německé zbrojení budování strategicky autonomního evropského obranného průmyslu, vytváření evropských pracovních míst a posílení ekonomické síly Evropy? Nebo se peníze nalejí do hotového vojenského vybavení z USA a upřednostní se průmyslová spojenectví s americkými obrannými giganty?
Německý kancléř Friedrich Merz občas hovoří o nutnosti evropského „rámce“ pro nárůst výdajů na obranu a o podpoře „evropské strategické suverenity“, čímž se přibližuje Macronovu postoji. Jindy však zdůrazňuje „koaliční smlouvu“ v rámci NATO a význam transatlantického partnerství. Každopádně rozsah německých výdajů v nadcházejících letech nevyhnutelně učiní z německého obranného průmyslu klíčového hráče v evropských vojenských inovacích a zakázkách. Francii znepokojilo nedávné rozhodnutí společnosti Rheinmetall uzavřít dohodu s americkou firmou Anduril na výrobu dronů a raket.
Pravdou je, že bez společného vývoje zbraní budoucnosti zeměmi EU nemůže vzniknout pevná evropská vojensko-průmyslová základna. Je proto nezbytné, aby Berlín a Paříž neprodleně stanovily směr pro nadcházející boom v oblasti inovací, výcviku a zadávání obranných zakázek a posílily svůj politický závazek ke francouzsko-německé spolupráci. Okno příležitosti je úzké a brzy bude prostor pouze pro realizaci již učiněných rozhodnutí.
Většina v Paříži se shoduje, že německé přezbrojení vyvolá otázky „průmyslové rovnováhy“ dříve, než ty „politické“ v EU. Merz si je ovšem vědom toho, že by se německá vojenská síla bez ukotvení v evropském konsensu mohla stát politickým problémem, a to nejen pro Francouze. Pro Francii je však nepříjemnou pravdou, že v nadcházejícím desetiletí bude Německo nejen evropskou průmyslovou velmocí, ale i dominantní vojenskou silou v EU. Strategická autonomie je tak nyní v německých rukou.
Tuzemsko čeká velmi chladný start do nového týdne, před kterým varují i meteorologové z ČHMÚ. Od noci na pondělí 5. ledna až do čtvrtečního rána bude platit výstraha před silnými mrazy.
Americká intervence ve Venezuele, která vyvrcholila dopadením prezidenta Nicoláse Madura, vyvolává ve světě i v latinskoamerickém regionu hluboké znepokojení. Ačkoliv Spojené státy mají s dosazováním a odvoláváním lídrů v této oblasti bohaté zkušenosti, současná operace se od těch minulých zásadně liší. Podle analýzy Juana Zahira Naranjo Cácerese z University of the Sunshine Coast totiž tento krok nepředstavuje jen další politickou změnu, ale potenciální kolaps mezinárodního práva.
Americké společnosti čelí nové, mimořádně sofistikované hrozbě, která přichází zpoza 38. rovnoběžky. Severní Korea (KLDR) již nespoléhá pouze na tradiční hackerské útoky, ale začala ve velkém měřítku „outsourcovat“ své agenty přímo do řad amerických firem. Podle nedávných zpráv amerického ministerstva spravedlnosti se severokorejským operativcům podařilo infiltrovat více než stovku společností, včetně prestižních firem z žebříčku Fortune 500, a to pod kradenými identitami běžných Američanů.
Americký ministr zahraničí Marco Rubio v sérii rozhovorů pro přední americká média (NBC, ABC a CBS) objasnil pozadí a cíle dramatické operace ve Venezuele, která vyvrcholila dopadením Nicoláse Madura. Rubio kategoricky odmítl, že by Spojené státy byly s Venezuelou ve válce. Podle jeho slov jde o cílený boj proti mezinárodnímu obchodu s drogami, do kterého byly špičky venezuelského režimu přímo zapojeny.
V reakci na dopadení Nicoláse Madura americkými speciálními silami se ke světovým lídrům připojil i kanadský premiér Mark Carney. Ten ve svém prohlášení podpořil šanci na svobodu a demokracii pro venezuelský lid, ale zároveň zdůraznil, že proces předání moci by měl zůstat v rukou samotných Venezuelanů. Carneyho slova přicházejí v době, kdy Donald Trump oznámil záměr Spojených států dočasně Venezuelu „řídit“.
V Rusku vyvolal nečekaný vojenský zásah USA ve Venezuele vlnu paniky a pesimismu. Zatímco Kreml oficiálně označil dopadení Nicoláse Madura za „akt ozbrojené agrese“, v ruském veřejném prostoru a mezi vlivnými oligarchy sílí obavy, že tento krok zasadí smrtící ránu už tak zkoušené ruské ekonomice. Hlavním strašákem je ovládnutí venezuelských ropných polí Spojenými státy, což by mohlo srazit ceny ropy na úroveň, která by pro Rusko znamenala hospodářský kolaps.
Vojenská operace s krycím názvem „Absolute Resolve“ (Absolutní odhodlání), která v noci na 3. ledna 2026 vedla k dopadení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, se zapíše do dějin jako jeden z nejvíce střežených a technicky nejnáročnějších zásahů amerických speciálních sil. Detaily, které nyní vyplouvají na povrch, odhalují měsíce špionáže a precizní přípravy, jež vyvrcholily bleskovým úderem přímo v srdci Caracasu.
Mezinárodní systém čelí hluboké morální a strategické krizi. Ahmed Charai, vydavatel The Jerusalem Strategic Tribune, ve své nejnovější analýze argumentuje, že rétorika mezinárodního práva a princip státní suverenity až příliš často slouží jako štít pro zločinné režimy a diktátory. Podle něj se suverenita v rukou autoritářů stala spolupachatelem chaosu, který ničí životy vlastních obyvatel a exportuje nestabilitu do celého světa.
Po nečekaném zajetí prezidenta Nicoláse Madura americkými jednotkami se zraky celého světa upřely na ženu, která podle venezuelské ústavy převzala otěže moci. Delcy Rodríguezová, dosavadní výkonná viceprezidentka, byla nejvyšším soudem země oficiálně pověřena vedením státu. Tato šestapadesátiletá právnička a jedna z nejvlivnějších postav chávismu se tak ocitla v centru bezprecedentní mezinárodní krize, která může rozhodnout o budoucím směřování Venezuely.
Válka na Ukrajině trvá již 1 411 dní a diplomatické úsilí o její ukončení vstupuje do kritické fáze. Prezident Volodymyr Zelenskyj potvrdil, že Kyjev vkládá velké naděje do plánovaného summitu lídrů ve Spojených státech, který by se měl uskutečnit do konce ledna 2026. Pokud by však diplomatická cesta selhala, Ukrajina je podle něj připravena pokračovat v obraně země všemi dostupnými prostředky.
Útok na Venezuelu a dopadení prezidenta Nicoláse Madura ohlašují zásadní zlom v globální politice. Podle analýzy profesora Juana Luise Manfrediho z Georgetownské univerzity tento krok znamená definitivní odklon Spojených států od mezinárodního řádu založeného na pravidlech a nástup nového uspořádání. Ten je definován použitím síly, revizionismem a důrazem na bezpečnost amerického kontinentu. Zde je pět klíčových bodů, které pomáhají pochopit tuto vojenskou intervenci a svět, který po ní přichází.
Venezuelský prezident Nicolás Maduro se nyní nachází ve federálním nápravném zařízení Metropolitan Detention Center v Brooklynu. Americká média potvrdila jeho převoz poté, co v sobotu večer přistálo letadlo s ním a jeho manželkou Cilií Floresovou v New Yorku. Podle dostupných informací byl Maduro nejprve eskortován do prostor amerického Úřadu pro potírání drog (DEA), kde proběhlo jeho formální zadržení a procesní úkony před umístěním do vazby.