Čtvrtá rezignace premiéra za rok a půl: Co dál čeká Macrona?

První rok skutečně panoval klid. Macron tehdy porazil v druhém kole prezidentských voleb Marine Le Penovou z krajní pravice. Její stoupenci byli šokováni, a opozice vůči Macronovi byla omezená. Nyní se však prezident potýká s neschopností udržet premiéra, prosadit jakoukoli legislativu a čelí výzvám k vlastní rezignaci.

Macronovy problémy začaly podle expertů v roce 2018 hnutím „žlutých vest“ (gilets jaunes), masovým protestním hnutím, které vystupovalo proti cenám paliv a prezidentovým ekonomickým plánům. Následovala pandemie, což byla výzva, s jakou se Macronovi předchůdci nesetkali. V roce 2022 se do druhého kola voleb probojovala znovu posílená Le Penová. Tentokrát byl rozdíl mezi oběma kandidáty mnohem menší než v roce 2017.

V lednu 2024 se Macron pokusil osvěžit svou nabídku jmenováním Gabriela Attala premiérem. Stal se nejmladším šéfem vlády od roku 1958. Tento přístup ale selhal, když Macronova strana utrpěla drtivou porážku v evropských volbách v červnu 2024. Tento neúspěch vedl Macrona k rozhodnutí, které uvrhlo Francii do nepřetržitého politického chaosu trvajícího déle než rok. Ve snaze zastavit postup krajní pravice, zejména Národního sdružení (Rassemblement National) Marine Le Penové, vyhlásil Macron předčasné volby v červenci 2024.

Od té doby je v Národním shromáždění standardem patový stav. Žádný ze tří hlavních bloků (centristé pod Macronem, krajní pravice pod Le Penovou a Jordanem Bardellou a levicová aliance) nedisponuje většinou. Attal rezignoval a byl nahrazen pravicovým Michelem Barnierem, který ve funkci vydržel jen několik měsíců a poté ztratil důvěru Shromáždění. Barniera následoval François Bayrou, který ve funkci vydržel déle, ale i on prohrál hlasování o důvěře v září 2025.

Nakonec se funkce ujal centrista Lecornu, který rezignoval po necelém měsíci. Nezbylo mu ani čas na to, aby předsedal svému prvnímu zasedání vlády, natož aby se pokusil sjednotit parlament na důležitých otázkách, zejména na ekonomice. Jako hlavní důvod svého rozhodnutí Lecornu uvedl nedostatečnou ochotu ke kompromisu mezi jednotlivými stranami ve Shromáždění.

Klid, který Macron v roce 2017 představoval, se proměnil v nestabilitu. Nedávné protestní hnutí „bloquons tous!“ (Zablokujme vše!) vykazuje znaky podobné dřívějšímu hnutí „žlutých vest“, kdy stávky a dopravní komplikace zastavují velké části země. Takový politický chaos Francie dlouho nezažila. Střídání premiérů připomíná spíše nejhorší momenty třetí republiky, režimu, který zanikl porážkou nacisty.

To vše se děje v době neustálých zpráv o korupci a skandálech. Jak bývalý prezident Nicolas Sarkozy, tak Le Penová byli nedávno shledáni vinnými z korupce. Sarkozy je tak prvním bývalým prezidentem, který čelí nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Le Penová se pravděpodobně kvůli zákazu kandidatury na prezidentku v roce 2027 bude muset vzdát naděje na úřad.

Budoucnost Francie se zřejmě upíná k mládí. Macron se nyní může obrátit na někoho, jako je Attal, který by mohl být schopen spolupracovat se dvěma ze tří politických bloků. Cenou by však bylo nutné vyhnout se zásadním ekonomickým reformám požadovaným krajní levicí. Druhou možností je hledat cestu vpřed prostřednictvím legislativních voleb. Hlavními uchazeči o většinu by byli mladí lídři, ať už by šlo o krajně pravicového Bardellu, Mathilde Panot (současnou vůdkyni La France Insoumise) nebo centristickou postavu typu Attala. Všichni by byli mladší 40 let a nebyli by poskvrněni korupčními skandály.

Macron bude i nadále usilovat o roli státníka na světové scéně a doufat, že se některému z jeho stoupenců podaří získat podporu levice. Případně může spoléhat na to, že nové volby přinesou změnu. Pokud se cesta kupředu rychle nenajde, dva roky jsou dlouhá doba na čekání na změnu prezidenta. Výzvy k Macronově rezignaci se budou jen stupňovat.