COP30 měl být bodem zvratu. Proč někteří tvrdí, že je klimatický summit zkažený?

Panují však obavy, že se toto 30. zasedání klimatických jednání OSN riskuje opakování zklamání z předchozích let. Místo dosažení podstatného pokroku k dosažení klimatických cílů se jednání mohou znovu stát pouhou "oslavou dobře placených lobbistů" a úředníků, zatímco skutečné obavy o klima budou odsunuty stranou.

Rozvojové země už loni popsaly výsledek COP jako „ohromující zradu“. Kritici varují, že proces COP se utápí v dezinformacích a nepoctivých aktérech, že putovní cirkus klimatických jednání je příliš velký, než aby byl efektivní, a že jednoduše nepomáhá zajistit udržitelnou budoucnost.

Patrick Galey, vedoucí vyšetřování fosilních paliv ve skupině Global Witness, označil za hlavní problém „nedostatek naléhavosti“. Nejedná se o ojedinělé hodnocení. Vlivná skupina expertů na klimatickou politiku, včetně bývalého generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna, loni prohlásila, že COP „již není vhodný pro svůj účel“.

Albert Norström ze Stockholmského centra pro odolnost dodal, že ačkoli proces COP splnil svůj původní účel – tedy diplomacii a konsensus, který vyústil v Pařížskou dohodu – zaostává ve fázi implementace. Emise stále rostou, propady uhlíku slábnou a překročení hranice $1.5^\circ C$ je pravděpodobné během několika let. Architektura summitu byla totiž postavena pro vyjednávání, nikoli pro ambiciózní dodávky slibů do praxe.

Přestože by měla mít každá země hlas, nerovnost mezi národy znamená, že některé hlasy jsou hlasitější než jiné. Rozsáhlá složitost jednání a velikost akce, která podle některých pozorovatelů připomíná tři události v jedné, ztěžuje zapojení chudším zemím.

Asad Rehman, výkonný ředitel Friends of the Earth, zdůraznil obrovskou disproporci. Zatímco země jako USA či EU posílají delegace o 400 lidech, které pracují 365 dní v roce, země jako Lesotho pošlou jednoho či dva vyjednavače, kteří zároveň pokrývají životní prostředí i finance.

Nepoměrnou přítomnost na klimatických jednáních nemají jen vyspělé země. V posledních letech je zjevný rozsah lobbingu prováděného společnostmi fosilních paliv. Galey poznamenal, že jejich velké množství naznačuje, že se část COP v podstatě proměnila v „obchodní veletrh“. Lobbisté zaplňují prostory, blokují hotely a zabírají čas delegátům vedlejšími akcemi, čímž vytlačují lidi, jejichž životy na výsledcích jednání nejvíce závisí.

Cibele Queiroz z Global Resilience Partnership uznala, že proces COP dosáhl důležitých milníků, jako je dohoda o cíli $1.5^\circ C$ a zřízení fondu pro ztráty a škody. Nicméně dodala, že proces je příliš pomalý a neefektivní a nedokáže řádně řešit markantní nerovnosti v tom, kdo nese odpovědnost a břemeno klimatické změny.

Podle Rehmna problém nespočívá ve struktuře COP, ale v moci. Klimatické otázky odrážejí širší politickou ekonomii světa. Proto, když rozvojové země chtějí něco, co Evropa nebo USA nechtějí poskytnout, vítěz je vždy jasný. Rozhodnutí jsou totiž schvalována proti vůli zemí, jako je například Bolívie.