Co znamená WCNSF? Dva roky války v Gaze vytvořily novou, srdcervoucí zkratku

Podle statistik ministerstva zdravotnictví Gazy, které citovala agentura UNICEF na začátku září, ztratilo oba rodiče 2 596 dětí. Dalších 53 724 dětí přišlo buď o otce (47 804), nebo o matku (5 920). Neexistují sice přesné údaje o tom, kolik z těchto dětí bylo zároveň zraněno, ale Gaza má v současnosti nejvyšší míru dětských amputací ze všech moderních konfliktů.

Případ tříleté Wesam je otřesným příkladem. Když v srpnu byla bombardována jejich rodinná dům v Gaze, byla jediným přeživším. Utrpěla vážná zranění nohy a břicha, včetně natržených jater a ledvin, a vážné psychické trauma. UNICEF uvedl, že dívka naléhavě potřebuje lékařskou evakuaci pro pokročilou léčbu, aby se její levá noha zachránila před amputací.

Izraelské útoky zanechaly v Gaze tisíce dětí, které jsou osamělé a často kriticky zraněné. Přeplnění chirurgové traumatologických oddělení již pouze škrábou zkratku WCNSF do jejich složek. Kieran King, humanitární ředitel britské charitativní organizace War Child, uvedl, že jde o první konflikt, kde byl takový termín potřeba. Zrodil se z naléhavé potřeby lékařských týmů, které se s takovým rozsahem problémů spojených s ochranou dětí nikdy nesetkaly.

Jacob Granger, koordinátor pro nouzové situace z Lékařů bez hranic (MSF), potvrdil, že do polních nemocnic neustále přivážejí zraněné děti bez rodinných příslušníků. Tyto děti nemají po ošetření žádnou stabilitu. Neexistuje totiž žádná sociální instituce ani sociální struktura, která by je podpořila. Komunitní mechanismy, které se snaží osiřelé děti nalézt a postarat se o ně, jsou pouze „kapkou v moři“.

Unicef poskytuje krátkodobou nouzovou péči ztraceným a osiřelým dětem, zatímco sociální pracovníci pátrají po příbuzných pro dlouhodobou péči. War Child je jednou z mála organizací, která aktivně přijímá volání z klinik o případech WCNSF. Sociální pracovníci prohledávají tábory pro přesídlené, aby našli děti bez doprovodu a pokusili se je svěřit do péče ochotným rodinám.

Například 13letá Radeh ztratila otce ve válce a byla svědkem toho, jak odstřelovač zabil její matku. Trpí šokem, úzkostí, nočními můrami a silnými bolestmi hlavy a žaludku. V běžném konfliktu by se o takové děti postarali příbuzní, ale v Gaze je to často nemožné, protože jsou rodiny rozptýleny. Je nutné hledat alternativní řešení péče prostřednictvím databáze rodin ochotných přijmout další dítě.

Nalezení takových rodin je extrémně obtížné, když je nedostatek jídla. Zraněné děti, často s amputovanými končetinami, mají navíc malou šanci na evakuaci. Doprava pro zraněné dítě stojí stovky dolarů v hotovosti, často s 40% přirážkou, což je nad možnosti většiny rodin v Gaze.

Děti, zejména chlapci, se stále častěji seskupují, aby přežily. Hledají v odpadcích něco k jídlu nebo k prodeji, nebo se ve skupinách shromažďují u distribučních míst s jídlem. Tato riskantní taktika odráží čisté zoufalství. Dětské trauma a ničení rodin se začínají projevovat. Jacob Granger poznamenal, že chování těchto dětí je abnormálně agresivní. Šestiletý nebo osmiletý chlapec někdy křičí na auta, „jako by to byl rozzlobený čtyřicetiletý muž.“

Mentální škody způsobené této generaci dětí jsou nevyčíslitelné, a to i u těch, které rodinu stále mají. Dvanáctiletý Ahmad Abu Hilal snil o tom, že se stane lékařem, který bude léčit zraněné. Izraelský granát ho však zasáhl do stehna. Po zranění se jeho fyzický i psychický stav vážně zhoršil.

Ahmad, který je stále závislý na lécích proti bolesti, se obviňuje z toho, že tam šel. Jeho matka se nejvíce obává, že už nikdy nebude chodit. Úzkost a zmatení spojené s vážným zraněním jsou exponenciálně větší pro děti, které nemají žádnou rodinnou podporu. Granger shrnuje: „Pokaždé, když se pokusí znovu postavit, vzpomenou si na okamžik, kdy přišli o nohy a členy rodiny. V Gaze není nikde bezpečno.“