Vyhrál Fiala Babišovi volby? Rozpočet s obřím schodkem dává opozici silný argument o neodpovědnosti vlády

Vláda schválila návrh státního rozpočtu na rok 2026. Počítá se schodkem ve výši 286 miliard korun, což je o 45 miliard více než v letošním roce. Přesto zůstává pod úrovní deficitu z konce vlády Andreje Babiše, který v roce 2021 dosáhl téměř 420 miliard korun. „Pokračujeme v trendu rekordních investic, což je dobré pro budoucnost České republiky,“ uvedl premiér Fiala. Podle něj je návrh rozpočtu důkazem fiskální odpovědnosti v kombinaci s prorůstovými prioritami.

Škrty se dotknou mimo jiné Kanceláře prezidenta republiky, Úřadu vlády a resortů životního prostředí, zemědělství, dopravy, školství a kultury. Naopak výrazně si polepší ministerstva obrany (navýšení o více než 20 miliard korun), práce a sociálních věcí (25 miliard), vnitra (15 miliard), pro místní rozvoj (11 miliard) a průmyslu a obchodu (30 miliard). Poslední dvě zmíněná ministerstva tak získají zhruba dvojnásobek oproti letošnímu roku.

V kontextu nadcházejících voleb působí návrh státního rozpočtu na rok 2026 jako špatně načasovaný, nešikovně formulovaný – a především jako politicky nešťastný tah. Schodek ve výši 286 miliard korun, byť nižší než rekordní deficit z éry Andreje Babiše, dává opozici do rukou silný nástroj. Hnutí ANO, které se dlouhodobě profiluje jako strážce rozpočtové disciplíny, ačkoli samo v době pandemie dramaticky zadlužilo státní kasu, nyní dostává ideální příležitost obrátit pozornost voličů k údajné neschopnosti současného kabinetu hospodařit s veřejnými prostředky.

Vládní koalice Spolu a STAN tak v podstatě sama nabíjí rétorické zbraně svým protivníkům. Opoziční politici, zejména z řad ANO a SPD, mohou navržený schodek snadno vykreslit jako důkaz selhání celé fiskální strategie Fialovy vlády. V kombinaci s škrty v oblastech, které se dotýkají každodenního života občanů, například školství, životního prostředí nebo kultury, vzniká narativ ožebračování Čechů.

Je přitom otázkou, zda vládní strany dokáží tuto rozpočtovou dynamiku v kampani přetavit do pozitivního sdělení. Investice do obrany, průmyslu nebo infrastruktury mohou být racionálně odůvodněné a z dlouhodobého hlediska žádoucí, ale v krátkodobém horizontu, a zejména v předvolebním čase, často přebíjejí emoce, zkratky a jednoduché protivládní slogany.

Nelze ale přehlédnout, že část rozpočtového navýšení směřuje do oblastí, které mají potenciál přinést dlouhodobý efekt. Výrazný nárůst prostředků pro ministerstvo pro místní rozvoj může například podpořit výstavbu dostupného bydlení – jednoho z klíčových problémů, kterému čelí zejména mladší generace a lidé ve velkých městech. Dostupnější byty mohou snížit tlak na ceny nájmů, posílit pracovní mobilitu a v důsledku podpořit i místní ekonomiky.

Podobně lze chápat i rekordní navýšení rozpočtu ministerstva obrany. V době pokračující ruské agrese na Ukrajině, rostoucí nestability v sousedství EU a nejasného vývoje transatlantických vztahů jde o krok, který může zvýšit naši obranyschopnost a posílit důvěryhodnost České republiky v rámci NATO. Investice do armády nejsou jen o technice, ale i o domácím průmyslu, výzkumu a pracovních místech – a v ideálním případě také o větší bezpečnosti.

Neméně důležité je navýšení prostředků pro ministerstvo průmyslu a obchodu. V době, kdy Evropa hledá cestu k větší soběstačnosti a energetické bezpečnosti, může cílená podpora strategických odvětví, od moderní energetiky přes digitální infrastrukturu až po inovace, znamenat klíčový impuls pro českou konkurenceschopnost. Pokud budou tyto investice správně zacílené a transparentně realizované, mohou se do státního rozpočtu v budoucnu vrátit v podobě vyšších daňových příjmů i odolnější ekonomiky.

Na druhé straně ale nelze přehlížet rizika, která s sebou vysoký schodek nese. V prostředí stále rostoucích úrokových sazeb znamená každá další miliarda dluhu větší zátěž pro státní rozpočet v podobě nákladů na obsluhu dluhu. Už nyní Česká republika vydává desítky miliard korun ročně jen na úroky – peníze, které by jinak mohly směřovat do školství, zdravotnictví nebo infrastruktury.

Dalším problémem je omezený fiskální manévrovací prostor do budoucna. Pokud by ekonomiku postihla nová krize, ať už recese, energetický šok nebo další pandemie, nebude mít stát dostatečné rezervy, aby mohl rychle a účinně reagovat. Vysoký strukturální deficit znesnadňuje i případné snižování daní nebo dlouhodobé reformy, například důchodového systému.

Schodek navíc přichází v době, kdy vláda zatím nenabízí přesvědčivou strategii, jak veřejné finance postupně konsolidovat. Ad hoc škrty nebo jednorázové příjmy z mimořádných daní nelze považovat za dlouhodobé řešení. Bez jasného plánu na stabilizaci rozpočtu hrozí, že se stát dostane do pasti chronického zadlužování – což může podlomit důvěru investorů, ratingových agentur i občanů.

Z hlediska ekonomiky může mít tedy současný schodek dvojí efekt. Krátkodobě může stimulovat poptávku a podpořit vybrané sektory, ale dlouhodobě vytváří tlak na veřejné finance, který si může vynutit nepopulární opatření v budoucnu, jako například zvyšování daní, zmrazení mezd ve veřejném sektoru nebo omezování sociálních transferů. Pokud by navíc došlo k oslabení důvěry investorů, mohl by stát čelit vyšším nákladům na financování dluhu, což by jen prohloubilo strukturální problémy.

Pokud by se k moci po volbách vrátilo hnutí ANO, lze očekávat výraznou změnu rétoriky i priorit. Andrej Babiš sice ve vládě často zadlužoval stát, v opozici ale přijal roli strážce fiskální odpovědnosti. Je pravděpodobné, že případná Babišova vláda by provedla rychlé a hlasité přehodnocení rozpočtu, a to s důrazem na „ozdravení veřejných financí“ a „zastavení plýtvání“. Otázkou zůstává, zda by takové škrty dopadly spíše na investice, nebo na provozní výdaje a sociální transfery. Historie jeho vlády ukazuje, že rétorika a praxe se mohou lišit.