Nevíte, koho volit? Nabízíme přehled toho, kdo vám co slibuje

Nižší daně, progresivní zdanění, levnější energie, zákaz emisních povolenek, dostupnější potraviny, nulové DPH na základní položky, větší bezpečnost, užší spolupráce se Západem, nebo naopak důraz na Visegrád, silnější a profesionálnější armáda. To vše jsou požadavky, které část voličů vítá – a jiní by je naopak odmítli s odporem. A to ani nemluvíme o hodnotových otázkách, jako manželství pro všechny či právo na potrat.

Na stole leží programy šestadvaceti stran, stovky, možná tisíce stran textů. Pročíst je, pochopit a zasadit do kontextu je nad síly běžného voliče – a upřímně, i mnoha novinářů. A navíc, všichni vědí, že mezi volebním slibem a skutečným vládním programem zeje velká a nepřekročitelná propast.

Daně a ekonomika

Hospodářská témata patří tradičně k tomu, co voliči sledují nejpozorněji. Daně, výdaje státu a hospodářský růst jsou zkrátka každodenní realitou, nikoli abstraktní ideologií.

Část stran – například Voluntia nebo Motoristé sobě – sází na minimalizaci role státu a na co nejnižší daňové zatížení. Jejich programy zahrnují požadavky na deregulaci, omezení dotací, zjednodušení byrokracie či snížení odvodů živnostníkům. Argumentují, že právě přílišná regulace a vysoké odvody dusí podnikavost a brzdí růst. Podobnou rétoriku používá i hnutí ANO, které voličům tradičně slibuje „nižší daně“ spojené s efektivnějším chodem státu. V jeho podání má jít o pragmatickou kombinaci nižší zátěže a lepší správy.

Na opačném konci spektra stojí zejména Levice, hnutí Česká republika na 1. místě! či progresivní Kruh. Tyto subjekty vycházejí z přesvědčení, že bez vyšší míry přerozdělování nelze udržet sociální stabilitu. Prosazují progresivní zdanění velkých firem, bank a majetných skupin, případně vyšší daňovou zátěž pro nadnárodní korporace. Podle nich je současný systém nastaven ve prospěch kapitálu a nikoli ve prospěch většiny společnosti.

Mezi těmito póly stojí koalice Spolu či hnutí STAN, které se prezentují střídmější rétorikou. Deklarují fiskální odpovědnost, důraz na stabilitu a dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. Zároveň slibují podporu podnikání a zjednodušení daňového systému, ovšem bez zásadních ideologických výkyvů. Jejich programy se nesou v duchu „odpovědné správy“, která má vybalancovat potřebu příjmů státu s tlakem na konkurenceschopnost ekonomiky.

Jinými slovy: voliči, kteří věří, že stát má ustoupit a dát prostor podnikatelům, mají své favority. Ti, kdo žádají vyšší míru solidarity a přerozdělování, rovněž najdou své zastánce. A pro ty, kdo hledají střední cestu, existují strany, které slibují spíše umírněnou stabilitu než radikální přístup.

Energie a klima

Energetika a klimatická politika patří k nejostřeji sledovaným a zároveň nejvíce polarizujícím tématům letošních voleb. Zasahují totiž přímo do peněženek domácností i do konkurenceschopnosti českého průmyslu.

Strany jako SPD, ANO, Motoristé sobě či ČSSD – suverenita volí konfrontační tón vůči Evropské unii a jejímu klimatickému balíčku. Jednoznačně odmítají emisní povolenky, které považují za zbytečnou finanční zátěž pro firmy i spotřebitele. „Zelená agenda“ EU je v jejich pojetí spíše hrozbou než příležitostí – podle nich podlamuje ekonomiku, zdražuje energie a ohrožuje sociální stabilitu. ČSSD – suverenita jde ještě dál: navrhuje zestátnění energetiky a odchod z lipské burzy, což má zajistit levnější elektřinu pro české domácnosti.

Na druhém pólu stojí liberálně-progresivní subjekty: Piráti, Volt, Kruh a mladá Generace. Jejich programy jednoznačně sází na udržitelnost, rozvoj obnovitelných zdrojů a ekologickou transformaci hospodářství. Tvrdí, že Česká republika se nemůže tvářit, že klimatická změna neexistuje, a že dlouhodobě je právě přechod k čisté energetice jedinou cestou k prosperitě i mezinárodní důvěryhodnosti.

Mezi těmito póly se snaží manévrovat koalice Spolu a hnutí STAN. Nabízejí pragmatickou „střední cestu“: modernizaci energetických sítí, výstavbu nových jaderných bloků a postupný přechod k čistším zdrojům, ovšem bez radikálních kroků, které by otřásly domácím průmyslem nebo ohrozily energetickou bezpečnost. Jejich strategie cílí na voliče, kteří odmítají ostré ideologické spory a hledají spíše stabilitu a předvídatelnost.

Bezpečnost a zahraniční politika

Otázka zahraniční orientace a bezpečnostních závazků patří k nejostřejším liniím, které českou politiku dělí. Na jedné straně stojí strany, jež považují členství v NATO a Evropské unii za základní pilíř bezpečnosti a prosperity. Koalice Spolu, STAN, mladá Generace i Piráti jednoznačně zdůrazňují zakotvení České republiky v euroatlantickém prostoru. V jejich programech nechybí důraz na modernizaci armády, navyšování výdajů na obranu a aktivní účast v aliančních misích.

Odlišný přístup nabízí ANO, které sice NATO neodmítá, ale v evropské politice klade větší důraz na spolupráci v rámci regionálních uskupení, zejména Visegrádské čtyřky. To odpovídá dlouhodobé snaze Andreje Babiše profilovat Česko spíše jako středoevropského hráče, jenž se opírá o spolupráci s Polskem, Maďarskem a Slovenskem, než jako motor hlubší evropské integrace.

Na opačném konci spektra najdeme subjekty, které staví na kritice současného ukotvení země. SPD, uskupení Stačilo! či ČSSD – suverenita hovoří o „národní suverenitě“, kterou podle nich EU a NATO oslabují. Zvláště Stačilo! jde ještě dál – požaduje referendum o vystoupení z obou organizací a prosazuje neutrální zahraniční politiku. Tyto strany často spojují otázku bezpečnosti i s kritikou podpory Ukrajiny.

Ještě radikálnější pozici zaujímá hnutí Česká republika na 1. místě!, které kromě požadavku na odchod z EU volá po orientaci na alternativní uskupení BRICS. Takové návrhy působí na část voličů atraktivně jako protestní gesto, zároveň ale odrážejí spíše radikální a okrajový charakter než reálně proveditelnou koncepci zahraniční politiky.

Hodnotová a společenská témata

Kulturně-hodnotové otázky dokážou společnost rozdělit neméně výrazně než daně nebo energetika. Týkají se základních představ o rodině, právu jednotlivce a roli státu v intimních otázkách.

Liberálně-progresivní proud zastupují Piráti, Volt, Kruh či Levice. Tyto subjekty otevřeně prosazují manželství pro všechny, rozšíření práv menšin a jasné ústavní zakotvení práva na potrat. Argumentují tím, že stát má garantovat rovnost a chránit individuální svobody i v otázkách, které jsou pro konzervativní část společnosti citlivé. V jejich pojetí jde o krok k moderní a otevřené společnosti, která se hlásí k západním demokratickým standardům.

Na opačném konci spektra stojí strany jako SPD, monarchistická Koruna Česká a část konzervativního proudu uvnitř koalice Spolu. Tyto subjekty kladou důraz na ochranu tradiční rodiny, odmítají legislativní kroky rozšiřující definici manželství a staví se kriticky k liberálním reformám v oblasti reprodukčních práv. Jejich argumentace se opírá o kontinuitu, národní identitu a obavu z příliš rychlých kulturních změn.

Sociální oblast a bydlení

Rostoucí ceny bydlení, dostupnost sociálních služeb a kvalita života obecně patří mezi témata, která rezonují napříč politickým spektrem. Volební programy zde ukazují dva hlavní přístupy – jeden sází na silnější roli státu, druhý na větší prostor pro trh.

Stačilo!, Kruh či ČSSD – suverenita vidí řešení v aktivní roli státu a obcí. Slibují masivní výstavbu obecních a družstevních bytů, regulaci velkých pronajímatelů a důraz na sociální politiku, která má pomoci především rodinám a seniorům. ČSSD – suverenita navíc přidává myšlenku rozsáhlejšího dohledu nad obchodními řetězci, aby podle ní nebyli spotřebitelé vystaveni neúměrným maržím.

Na opačné straně stojí liberálnější subjekty, jako Voluntia, Motoristé sobě či částečně i ANO. Ty zdůrazňují deregulaci stavebních procesů, zjednodušení pravidel pro developery a obecně podporu volného trhu. Argumentují, že právě byrokratická zátěž a složitá legislativa prodražují stavby a brzdí dostupnost bydlení. V jejich podání je úlohou státu spíše odstranit překážky než aktivně vstupovat na trh.

Mezi těmito póly stojí například Spolu a STAN. Tyto subjekty nabízejí pragmatické řešení: rychlejší povolovací procesy, podporu hypoték a mírné státní zásahy, které mají usnadnit cestu k vlastnímu bydlení, avšak bez masivního přerozdělování či plošných regulací.