Volič se dnes ocitá v džungli slibů a programových tezí. Dvacet šest stran nabízí stovky stran textů, a není v lidských silách je všechny projít, natož zasadit do kontextu. Proto nabízíme přehled podle hlavních témat a směrů, v nichž se politické síly profilují – od daní a ekonomiky přes energetiku až po zahraniční politiku či hodnotové otázky. Neříkáme, koho volit. Naopak, naším cílem je maximální nestrannost a objektivita. Ukazujeme, jaké strany stojí na které straně pomyslné barikády, aby si každý mohl sám udělat jasno, komu je nejblíže.
Nižší daně, progresivní zdanění, levnější energie, zákaz emisních povolenek, dostupnější potraviny, nulové DPH na základní položky, větší bezpečnost, užší spolupráce se Západem, nebo naopak důraz na Visegrád, silnější a profesionálnější armáda. To vše jsou požadavky, které část voličů vítá – a jiní by je naopak odmítli s odporem. A to ani nemluvíme o hodnotových otázkách, jako manželství pro všechny či právo na potrat.
Na stole leží programy šestadvaceti stran, stovky, možná tisíce stran textů. Pročíst je, pochopit a zasadit do kontextu je nad síly běžného voliče – a upřímně, i mnoha novinářů. A navíc, všichni vědí, že mezi volebním slibem a skutečným vládním programem zeje velká a nepřekročitelná propast.
Daně a ekonomika
Hospodářská témata patří tradičně k tomu, co voliči sledují nejpozorněji. Daně, výdaje státu a hospodářský růst jsou zkrátka každodenní realitou, nikoli abstraktní ideologií.
Část stran – například Voluntia nebo Motoristé sobě – sází na minimalizaci role státu a na co nejnižší daňové zatížení. Jejich programy zahrnují požadavky na deregulaci, omezení dotací, zjednodušení byrokracie či snížení odvodů živnostníkům. Argumentují, že právě přílišná regulace a vysoké odvody dusí podnikavost a brzdí růst. Podobnou rétoriku používá i hnutí ANO, které voličům tradičně slibuje „nižší daně“ spojené s efektivnějším chodem státu. V jeho podání má jít o pragmatickou kombinaci nižší zátěže a lepší správy.
Na opačném konci spektra stojí zejména Levice, hnutí Česká republika na 1. místě! či progresivní Kruh. Tyto subjekty vycházejí z přesvědčení, že bez vyšší míry přerozdělování nelze udržet sociální stabilitu. Prosazují progresivní zdanění velkých firem, bank a majetných skupin, případně vyšší daňovou zátěž pro nadnárodní korporace. Podle nich je současný systém nastaven ve prospěch kapitálu a nikoli ve prospěch většiny společnosti.
Mezi těmito póly stojí koalice Spolu či hnutí STAN, které se prezentují střídmější rétorikou. Deklarují fiskální odpovědnost, důraz na stabilitu a dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. Zároveň slibují podporu podnikání a zjednodušení daňového systému, ovšem bez zásadních ideologických výkyvů. Jejich programy se nesou v duchu „odpovědné správy“, která má vybalancovat potřebu příjmů státu s tlakem na konkurenceschopnost ekonomiky.
Jinými slovy: voliči, kteří věří, že stát má ustoupit a dát prostor podnikatelům, mají své favority. Ti, kdo žádají vyšší míru solidarity a přerozdělování, rovněž najdou své zastánce. A pro ty, kdo hledají střední cestu, existují strany, které slibují spíše umírněnou stabilitu než radikální přístup.
Energie a klima
Energetika a klimatická politika patří k nejostřeji sledovaným a zároveň nejvíce polarizujícím tématům letošních voleb. Zasahují totiž přímo do peněženek domácností i do konkurenceschopnosti českého průmyslu.
Strany jako SPD, ANO, Motoristé sobě či ČSSD – suverenita volí konfrontační tón vůči Evropské unii a jejímu klimatickému balíčku. Jednoznačně odmítají emisní povolenky, které považují za zbytečnou finanční zátěž pro firmy i spotřebitele. „Zelená agenda“ EU je v jejich pojetí spíše hrozbou než příležitostí – podle nich podlamuje ekonomiku, zdražuje energie a ohrožuje sociální stabilitu. ČSSD – suverenita jde ještě dál: navrhuje zestátnění energetiky a odchod z lipské burzy, což má zajistit levnější elektřinu pro české domácnosti.
Na druhém pólu stojí liberálně-progresivní subjekty: Piráti, Volt, Kruh a mladá Generace. Jejich programy jednoznačně sází na udržitelnost, rozvoj obnovitelných zdrojů a ekologickou transformaci hospodářství. Tvrdí, že Česká republika se nemůže tvářit, že klimatická změna neexistuje, a že dlouhodobě je právě přechod k čisté energetice jedinou cestou k prosperitě i mezinárodní důvěryhodnosti.
Mezi těmito póly se snaží manévrovat koalice Spolu a hnutí STAN. Nabízejí pragmatickou „střední cestu“: modernizaci energetických sítí, výstavbu nových jaderných bloků a postupný přechod k čistším zdrojům, ovšem bez radikálních kroků, které by otřásly domácím průmyslem nebo ohrozily energetickou bezpečnost. Jejich strategie cílí na voliče, kteří odmítají ostré ideologické spory a hledají spíše stabilitu a předvídatelnost.
Bezpečnost a zahraniční politika
Otázka zahraniční orientace a bezpečnostních závazků patří k nejostřejším liniím, které českou politiku dělí. Na jedné straně stojí strany, jež považují členství v NATO a Evropské unii za základní pilíř bezpečnosti a prosperity. Koalice Spolu, STAN, mladá Generace i Piráti jednoznačně zdůrazňují zakotvení České republiky v euroatlantickém prostoru. V jejich programech nechybí důraz na modernizaci armády, navyšování výdajů na obranu a aktivní účast v aliančních misích.
Odlišný přístup nabízí ANO, které sice NATO neodmítá, ale v evropské politice klade větší důraz na spolupráci v rámci regionálních uskupení, zejména Visegrádské čtyřky. To odpovídá dlouhodobé snaze Andreje Babiše profilovat Česko spíše jako středoevropského hráče, jenž se opírá o spolupráci s Polskem, Maďarskem a Slovenskem, než jako motor hlubší evropské integrace.
Na opačném konci spektra najdeme subjekty, které staví na kritice současného ukotvení země. SPD, uskupení Stačilo! či ČSSD – suverenita hovoří o „národní suverenitě“, kterou podle nich EU a NATO oslabují. Zvláště Stačilo! jde ještě dál – požaduje referendum o vystoupení z obou organizací a prosazuje neutrální zahraniční politiku. Tyto strany často spojují otázku bezpečnosti i s kritikou podpory Ukrajiny.
Ještě radikálnější pozici zaujímá hnutí Česká republika na 1. místě!, které kromě požadavku na odchod z EU volá po orientaci na alternativní uskupení BRICS. Takové návrhy působí na část voličů atraktivně jako protestní gesto, zároveň ale odrážejí spíše radikální a okrajový charakter než reálně proveditelnou koncepci zahraniční politiky.
Hodnotová a společenská témata
Kulturně-hodnotové otázky dokážou společnost rozdělit neméně výrazně než daně nebo energetika. Týkají se základních představ o rodině, právu jednotlivce a roli státu v intimních otázkách.
Liberálně-progresivní proud zastupují Piráti, Volt, Kruh či Levice. Tyto subjekty otevřeně prosazují manželství pro všechny, rozšíření práv menšin a jasné ústavní zakotvení práva na potrat. Argumentují tím, že stát má garantovat rovnost a chránit individuální svobody i v otázkách, které jsou pro konzervativní část společnosti citlivé. V jejich pojetí jde o krok k moderní a otevřené společnosti, která se hlásí k západním demokratickým standardům.
Na opačném konci spektra stojí strany jako SPD, monarchistická Koruna Česká a část konzervativního proudu uvnitř koalice Spolu. Tyto subjekty kladou důraz na ochranu tradiční rodiny, odmítají legislativní kroky rozšiřující definici manželství a staví se kriticky k liberálním reformám v oblasti reprodukčních práv. Jejich argumentace se opírá o kontinuitu, národní identitu a obavu z příliš rychlých kulturních změn.
Sociální oblast a bydlení
Rostoucí ceny bydlení, dostupnost sociálních služeb a kvalita života obecně patří mezi témata, která rezonují napříč politickým spektrem. Volební programy zde ukazují dva hlavní přístupy – jeden sází na silnější roli státu, druhý na větší prostor pro trh.
Stačilo!, Kruh či ČSSD – suverenita vidí řešení v aktivní roli státu a obcí. Slibují masivní výstavbu obecních a družstevních bytů, regulaci velkých pronajímatelů a důraz na sociální politiku, která má pomoci především rodinám a seniorům. ČSSD – suverenita navíc přidává myšlenku rozsáhlejšího dohledu nad obchodními řetězci, aby podle ní nebyli spotřebitelé vystaveni neúměrným maržím.
Na opačné straně stojí liberálnější subjekty, jako Voluntia, Motoristé sobě či částečně i ANO. Ty zdůrazňují deregulaci stavebních procesů, zjednodušení pravidel pro developery a obecně podporu volného trhu. Argumentují, že právě byrokratická zátěž a složitá legislativa prodražují stavby a brzdí dostupnost bydlení. V jejich podání je úlohou státu spíše odstranit překážky než aktivně vstupovat na trh.
Mezi těmito póly stojí například Spolu a STAN. Tyto subjekty nabízejí pragmatické řešení: rychlejší povolovací procesy, podporu hypoték a mírné státní zásahy, které mají usnadnit cestu k vlastnímu bydlení, avšak bez masivního přerozdělování či plošných regulací.
Tuzemsko čeká velmi chladný start do nového týdne, před kterým varují i meteorologové z ČHMÚ. Od noci na pondělí 5. ledna až do čtvrtečního rána bude platit výstraha před silnými mrazy.
Americká intervence ve Venezuele, která vyvrcholila dopadením prezidenta Nicoláse Madura, vyvolává ve světě i v latinskoamerickém regionu hluboké znepokojení. Ačkoliv Spojené státy mají s dosazováním a odvoláváním lídrů v této oblasti bohaté zkušenosti, současná operace se od těch minulých zásadně liší. Podle analýzy Juana Zahira Naranjo Cácerese z University of the Sunshine Coast totiž tento krok nepředstavuje jen další politickou změnu, ale potenciální kolaps mezinárodního práva.
Americké společnosti čelí nové, mimořádně sofistikované hrozbě, která přichází zpoza 38. rovnoběžky. Severní Korea (KLDR) již nespoléhá pouze na tradiční hackerské útoky, ale začala ve velkém měřítku „outsourcovat“ své agenty přímo do řad amerických firem. Podle nedávných zpráv amerického ministerstva spravedlnosti se severokorejským operativcům podařilo infiltrovat více než stovku společností, včetně prestižních firem z žebříčku Fortune 500, a to pod kradenými identitami běžných Američanů.
Americký ministr zahraničí Marco Rubio v sérii rozhovorů pro přední americká média (NBC, ABC a CBS) objasnil pozadí a cíle dramatické operace ve Venezuele, která vyvrcholila dopadením Nicoláse Madura. Rubio kategoricky odmítl, že by Spojené státy byly s Venezuelou ve válce. Podle jeho slov jde o cílený boj proti mezinárodnímu obchodu s drogami, do kterého byly špičky venezuelského režimu přímo zapojeny.
V reakci na dopadení Nicoláse Madura americkými speciálními silami se ke světovým lídrům připojil i kanadský premiér Mark Carney. Ten ve svém prohlášení podpořil šanci na svobodu a demokracii pro venezuelský lid, ale zároveň zdůraznil, že proces předání moci by měl zůstat v rukou samotných Venezuelanů. Carneyho slova přicházejí v době, kdy Donald Trump oznámil záměr Spojených států dočasně Venezuelu „řídit“.
V Rusku vyvolal nečekaný vojenský zásah USA ve Venezuele vlnu paniky a pesimismu. Zatímco Kreml oficiálně označil dopadení Nicoláse Madura za „akt ozbrojené agrese“, v ruském veřejném prostoru a mezi vlivnými oligarchy sílí obavy, že tento krok zasadí smrtící ránu už tak zkoušené ruské ekonomice. Hlavním strašákem je ovládnutí venezuelských ropných polí Spojenými státy, což by mohlo srazit ceny ropy na úroveň, která by pro Rusko znamenala hospodářský kolaps.
Vojenská operace s krycím názvem „Absolute Resolve“ (Absolutní odhodlání), která v noci na 3. ledna 2026 vedla k dopadení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, se zapíše do dějin jako jeden z nejvíce střežených a technicky nejnáročnějších zásahů amerických speciálních sil. Detaily, které nyní vyplouvají na povrch, odhalují měsíce špionáže a precizní přípravy, jež vyvrcholily bleskovým úderem přímo v srdci Caracasu.
Mezinárodní systém čelí hluboké morální a strategické krizi. Ahmed Charai, vydavatel The Jerusalem Strategic Tribune, ve své nejnovější analýze argumentuje, že rétorika mezinárodního práva a princip státní suverenity až příliš často slouží jako štít pro zločinné režimy a diktátory. Podle něj se suverenita v rukou autoritářů stala spolupachatelem chaosu, který ničí životy vlastních obyvatel a exportuje nestabilitu do celého světa.
Po nečekaném zajetí prezidenta Nicoláse Madura americkými jednotkami se zraky celého světa upřely na ženu, která podle venezuelské ústavy převzala otěže moci. Delcy Rodríguezová, dosavadní výkonná viceprezidentka, byla nejvyšším soudem země oficiálně pověřena vedením státu. Tato šestapadesátiletá právnička a jedna z nejvlivnějších postav chávismu se tak ocitla v centru bezprecedentní mezinárodní krize, která může rozhodnout o budoucím směřování Venezuely.
Válka na Ukrajině trvá již 1 411 dní a diplomatické úsilí o její ukončení vstupuje do kritické fáze. Prezident Volodymyr Zelenskyj potvrdil, že Kyjev vkládá velké naděje do plánovaného summitu lídrů ve Spojených státech, který by se měl uskutečnit do konce ledna 2026. Pokud by však diplomatická cesta selhala, Ukrajina je podle něj připravena pokračovat v obraně země všemi dostupnými prostředky.
Útok na Venezuelu a dopadení prezidenta Nicoláse Madura ohlašují zásadní zlom v globální politice. Podle analýzy profesora Juana Luise Manfrediho z Georgetownské univerzity tento krok znamená definitivní odklon Spojených států od mezinárodního řádu založeného na pravidlech a nástup nového uspořádání. Ten je definován použitím síly, revizionismem a důrazem na bezpečnost amerického kontinentu. Zde je pět klíčových bodů, které pomáhají pochopit tuto vojenskou intervenci a svět, který po ní přichází.
Venezuelský prezident Nicolás Maduro se nyní nachází ve federálním nápravném zařízení Metropolitan Detention Center v Brooklynu. Americká média potvrdila jeho převoz poté, co v sobotu večer přistálo letadlo s ním a jeho manželkou Cilií Floresovou v New Yorku. Podle dostupných informací byl Maduro nejprve eskortován do prostor amerického Úřadu pro potírání drog (DEA), kde proběhlo jeho formální zadržení a procesní úkony před umístěním do vazby.