Jiří Bartoška byl nejen uznávaným hercem a prezidentem Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, ale také výraznou osobností českého veřejného života, která se nebála otevřeně vyjadřovat své politické postoje a aktivně se zapojovat do občanských iniciativ.
V roce 1977 Bartoška podepsal tzv. antichartu, prohlášení umělců odsuzující Chartu 77. Později však svůj postoj přehodnotil a zařadil se mezi kritiky komunistického režimu. Stal se signatářem petice za propuštění Václava Havla z vězení a v roce 1989 podepsal prohlášení Několik vět, které požadovalo propuštění politických vězňů a respektování občanských práv.
Po brutálním zásahu bezpečnostních složek proti demonstrantům 17. listopadu 1989 se Bartoška aktivně zapojil do formování Občanského fóra, které vzniklo 19. listopadu v pražském Činoherním klubu. Spolu s dalšími osobnostmi kulturního a veřejného života se podílel na organizaci protestů a vyjednávání s tehdejší mocí.
Jedním z vrcholných momentů Bartoškovy občanské angažovanosti bylo jeho vystoupení na manifestaci 10. prosince 1989 na Václavském náměstí, kde veřejně oznámil kandidaturu Václava Havla na prezidenta Československa. Tímto krokem přispěl k legitimizaci Havla jako vůdčí osobnosti demokratických změn.
I po roce 1989 zůstal Bartoška aktivní ve veřejném prostoru. Před prezidentskými volbami v roce 2013 podpořil Karla Schwarzenberga a v roce 2018 Jiřího Drahoše. V roce 2016 se spolu s dalšími osobnostmi vyjádřil proti směřování české politiky k autoritářským režimům a vyzval veřejnost k obraně demokratických hodnot.
V americkém Kongresu dnes proběhl utajovaný brífink, po kterém republikánští zákonodárci neskrývali nadšení z asertivního kurzu prezidenta Donalda Trumpa. Senátor Markwayne Mullin po setkání s vládními představiteli označil bleskové zajetí Nicoláse Madura za „mimořádný výkon“ amerických zpravodajských služeb a armády. Podle něj měl pouze Trump dostatečnou odvahu k tomu, aby odstranil nelegitimního vůdce, který držel Venezuelu jako rukojmí.
Představitelé takzvané „koalice ochotných“, zahrnující 35 zemí včetně USA, se v úterý dohodli na rámci bezpečnostních záruk, které mají vstoupit v platnost po dosažení příměří. Klíčovým bodem je nasazení mezinárodních sil a vytvoření monitorovacího mechanismu pod vedením Spojených států, který by dohlížel na klid zbraní.
Po bleskové operaci v Caracasu a svržení Madura se zrak Donalda Trumpa upírá k dalšímu cíli. To, co bylo v jeho prvním funkčním období považováno za bizarní vtip, se nyní mění v realitu moderního budování impéria. Evropští lídři, kteří ještě nedávno brali Trumpovy ambice ovládnout Grónsko jako trolling, nyní s neskrývanými obavami sledují, jak Washington označuje celou západní polokouli za svou sféru vlivu.
V severním Atlantiku se schyluje k nebezpečnému námořnímu střetu mezi Spojenými státy a Ruskem. Moskva vyslala ponorku a další válečná plavidla, aby poskytla ochranu ropnému tankeru Marinera, který se snaží zadržet americké námořnictvo. Loď, která se momentálně nachází v mezinárodních vodách jižně od Islandu, čelí obvinění z porušování sankcí a přepravy íránské ropy.
V souvislosti s nedávným dramatickým zajetím venezuelského prezidenta Nicoláse Madura americkými speciálními silami se na veřejnost znovu dostávají informace o kontroverzních nabídkách, které Moskva v minulosti adresovala Washingtonu.
V Paříži se v úterý sešli lídři takzvané „koalice ochotných“, aby pod záštitou amerických vyjednavačů doladili mírovou dohodu pro Ukrajinu. Zatímco ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj optimisticky hlásil, že plán na ukončení války s Ruskem je hotov z devadesáti procent, v honosných sálech se vznášel stín mnohem kontroverznějšího tématu. Tím byl neutuchající zájem Donalda Trumpa o Grónsko, který nyní, po nedávné americké intervenci ve Venezuele, nabral na nečekané a mrazivé vážnosti.
V Íránu se v posledních dnech rozhořely protesty, které svou intenzitou a geografickým rozsahem vážně otřásají tamním režimem. Spouštěčem nepokojů se stala hluboká hospodářská krize a drastický propad národní měny, který vyhnal lidi do ulic už v 88 městech po celé zemi. Zatímco Teherán bojuje s vnitřní nestabilitou, íránští představitelé s rostoucím znepokojením sledují dění ve Venezuele, kde americké speciální síly bleskovou operací svrhly a zajaly prezidenta Nicoláse Madura.
Americký prezident Donald Trump oznámil, že Venezuela předá Spojeným státům ropu v hodnotě zhruba 2 miliard dolarů. Tento krok je přímým důsledkem stupňujícího se tlaku Washingtonu na novou venezuelskou vládu poté, co americké speciální jednotky o víkendu zajaly a ze země odvlekly autoritářského vůdce Nicoláse Madura. Podle Trumpa má jít o 30 až 50 milionů barelů ropy, která byla dosud blokována v zásobnících a na tankerech kvůli americkému embargu.
Bílý dům v úterý potvrdil, že získání Grónska zůstává jednou z hlavních priorit národní bezpečnosti Spojených států. Podle prohlášení mluvčí Karoline Leavittové zvažuje tým prezidenta Donalda Trumpa širokou škálu kroků k ovládnutí tohoto strategického arktického území. Mezi zmíněnými variantami figuruje i nasazení americké armády, které má mít vrchní velitel podle slov mluvčí vždy k dispozici.
Donald Trump se pravděpodobně domnívá, že mu pokus o ovládnutí Grónska projde, i když jde o území jeho spojence v NATO. Americký prezident totiž velmi dobře ví, že žádná evropská země by se mu neodvážila postavit silou, protože by v přímém střetu neměla šanci uspět. Tato nebezpečná kalkulace vychází z prosté reality, že zbytek Severoatlantické aliance potřebuje Spojené státy mnohem více, než Trump potřebuje je.
Extrémní zimní počasí doprovázené sněžením a mrazy si v Evropě vyžádalo již nejméně šest lidských životů. Tragické zprávy přicházejí především z Francie, kde v jihozápadním departementu Landes zahynuli tři lidé při dopravních nehodách na namrzlých silnicích. Další dvě oběti hlásí okolí Paříže, přičemž v jednom případě řidič s vozem sjel do řeky Marny a v druhém došlo ke střetu s nákladním automobilem. Šestou obětí se stala žena v bosenském Sarajevu, na kterou spadla větev stromu pod tíhou čerstvého sněhu.
Severoatlantická aliance čelí dosud nepředstavitelné hrozbě, která nepochází zvenčí, ale zevnitř. Možnost, že by jeden členský stát napadl druhý, konkrétně americký pokus o ovládnutí Grónska, staví NATO před právní i existenční propast. Zakládající smlouva z roku 1949 totiž vůbec nepočítala se scénářem, kdy by se nejsilnější člen aliance obrátil proti jinému spojenci.
