Experti: V Pásmu Gazy žádné příměří neexistuje. A tady je důkaz

Izraelská porušování dohod vzbuzovala vážné obavy o udržitelnost příměří již před útoky. Od zahájení příměří 10. října Izrael dále omezoval dodávky humanitární pomoci do Gazy, a to navzdory tomu, že se jednalo o klíčovou součást dohody s Hamásem o ukončení bojů. Zónu pravidelně bombardoval s odvoláním na nepotvrzené zprávy o útocích Hamásu na své síly. Během těchto akcí bylo zabito více než sto osob a zraněny stovky dalších. Izrael také odmítá otevřít další přechody, které by posílily proud pomoci pro hladovějící a zubožené palestinské civilisty.

Podle expertů webu National Interest je nutné zdůraznit, že za své činy musí nést odpovědnost každý, kdo dohodu o příměří porušuje. To se týká i Hamásu, který se nepochybně snaží nabrat sílu a bude napadat Izrael, kde jen může. Ačkoli se mnohé zprávy o útocích na izraelské síly jeví jako nadsazené či nepřesné, částečně kvůli pravděpodobnosti, že někteří bojovníci Hamásu zůstávají odpojeni od velitelských kanálů, je to organizace, která podepsala dohodu a musí ji ctít. V kontextu asymetrie moci a vlivu USA na Izrael je ale podstatné, že Izrael již v minulosti jednostranně porušil předchozí dohody o příměří. Nové izraelské útoky z 28. října, při nichž zemřelo přes sto dalších lidí, včetně 46 dětí, vyvrací jakoukoli představu, že v Gaze dnes existuje skutečný klid zbraní.

V Gaze momentálně vládnou stejná pravidla, která Izraeli poskytují výjimečnou shovívavost po celá desetiletí. Dohoda s Hamásem tak připomíná „příměří“ mezi Izraelem a Hizballáhem v Libanonu. I tam dochází k neustálému bombardování a nezákonné okupaci libanonského suverénního území. V tomto kontextu Izrael uplatňuje svou vůli na novou, reformní libanonskou vládu s plnou podporou Washingtonu. Výsledky jsou očividné: ušlechtilé snahy o odzbrojení Hizballáhu narážejí na překážky, protože pokračující přítomnost Izraele pouze posiluje smysl existence této skupiny – tedy odolávání izraelské okupaci. Podobně jako Hamás, také Hizballáh tuto dynamiku využije k udržení zbraní a moci. Bezmocní libanonští a syrští uprchlíci jsou mezitím uvězněni uprostřed a izraelskými a americkými lídry pravděpodobně vnímáni pouze jako další nástroj tlaku na Bejrút, namísto civilistů zasluhujících si důstojnost a bezpečnost.

Takový osud se rýsuje i pro Gazu, ovšem za horších, až téměř apokalyptických podmínek pro palestinské civilisty. Prakticky všichni jsou vysídleni a většina veřejné infrastruktury je zničena. Uprostřed rozšířeného nedostatku potravin a dětské podvýživy přetrvávají podmínky hladomoru. Neustálé vnitřní boje mezi Hamásem a milicemi podporovanými Izraelem ohrožují civilisty každý den. V rámci takzvaného příměří a širšího 20bodového mírového plánu amerického prezidenta Donalda Trumpa Izrael stále kontroluje zhruba 53 procent Gazy. Neurčité formulace naznačují budoucí stažení na přibližně 8 procent – označovaných jako „nárazníková zóna“ okolo sporné hranice s Izraelem – poté, co se Hamás odzbrojí. Izraelští a američtí představitelé otevřeně mluví o obnově pouze Izraelem kontrolovaných oblastí. To je jasná změna ve značce plánu, který by měl přesunout Palestince do dřívějších „humanitárních zón“, které mnozí přirovnávali ke koncentračním táborům.

Každý z těchto znepokojivých vývojů naznačuje, že zbytek Trumpova plánu jsou jen prázdná slova. Jednoduše řečeno, ani Hamás, ani Izrael si navzájem nedůvěřují a nezdají se mít zájem na plné implementaci již tak vágních bodů. Obě strany se spíše snaží získat co největší vliv, zatímco Washington opět upadá do špatných návyků – konkrétně bezpodmínečné podpory Izraele. Ministr zahraničí USA Marco Rubio, spolu s prezidentem Trumpem, tento týden tvrdil, že Izrael má právo provádět útoky v Gaze. Tyto kroky považuje za platné v rámci podmínek příměří. Taková tvrzení odporují základní definici tohoto termínu a daných dohod. Jednostranné příměří není žádné příměří.

To, že tak vysoce postavení američtí představitelé vydávají taková prohlášení, se vzpírá logice, zejména s ohledem na rozsáhlý politický kapitál, který Trumpova administrativa do dosažení kýženého klidu zbraní investovala. Jednou z hlavních charakteristik amerického prezidenta je, že nesnáší prohru. Dovolit Netanjahuovi roztrhat údajný generační mírový rámec jde proti těmto všeobecně známým rysům, i když se vezmou v úvahu pro-izraelské vazby Trumpovy administrativy obecně. Zda však Trump vyvine větší tlak na Izrael, se teprve uvidí. Jistě, Washington donutil izraelskou vládu podepsat dohodu o příměří a širší mírový plán a opakovaně účinně zatlačil na Netanjahua. Nicméně Trumpova administrativa stále celkově vychází vstříc izraelským zájmům a neměla by být opomíjena její aktivní a přímá role v ničení Gazy.

Pro skutečný úspěch příměří bude muset Trumpova administrativa vyvíjet neustálý tlak na Netanjahua, aby dohoda byla dodržena. Toto úsilí zahrnuje požadování odpovědnosti od všech stran za porušení příměří, zvláště pak jako garant dohody. Pokud Washington upadne zpět do svých nejhorších impulzů a umožní Izraeli jednat na vlastní pěst, klid zbraní i jakákoli šance na širší mír selžou. Pro Palestince v Gaze, kteří čelí genocidě, je takový výsledek rozsudkem smrti. Jen skutečné příměří může ukončit jejich utrpení a snad i připravit cestu pro rekonstrukci a obnovu. Cokoli menšího je selháním americké administrativy, která má kapacitu udržet tlak a hrát skutečně konstruktivní roli.