Brusel si brousí zbraně. Evropská unie má k dispozici řadu nástrojů, jak čelit hrozbám Donalda Trumpa a jeho agresivní a konfrontační obchodní strategii. Otázkou zůstává, zda je ochotná je skutečně použít, a jakou konkrétní podobu naberou.
První vždy bude odveta
Bez ohledu na to, s čím dalším Donald Trump přijde, Evropská unie se bude muset soustředit na jedno: reciproční reakce. Když Spojené státy v březnu uvalily 25% cla na evropský hliník a ocel, Brusel odpověděl rychle – a tvrdě. Protiopatření zamířila přesně tam, kde to mělo politickou váhu – bourbon z Kentucky, motocykly Harley-Davidson nebo ikonické džíny Levi’s.
Pro evropské firmy ale šlo o víc než symbolickou odvetu, v sázce byla otázka konkurenceschopnosti. Pokud mají evropské podniky dál obstávat v souboji s americkými firmami, často podpořenými subvencemi, daňovými úlevami či agresivními nákupními politikami, potřebují se spoléhat na to, že EU je ochotná přijmout tvrdá protiopatření.
Zejména proto panuje napříč unijními členskými státy, kdy postoji vůči americkému protekcionismu dominuje pragmatismus. Nikoliv antiamerikanismus – spíš uvědomění si, že jednostranné ústupky by EU postavily do role pasivního pozorovatele. To si Brusel dnes dovolit nemůže.
Zkušenost s první Trumpovou administrativou navíc proměnila i přístup evropských institucí. Tam, kde dříve dominovala opatrnost, se dnes prosazuje důraz na „strategickou asertivitu“ – komise například představila „kladivo na Trumpa“.
Evropská komise už dříve připravila nástroje, které mají zajistit, že Unie bude schopná jednat rychle a koordinovaně. Zahrnují mimo jiné screening přímých zahraničních investic, antidumpingová opatření nebo plánované mechanismy na obranu proti ekonomickému nátlaku.
Sebrat Američanům německá auta
Nejde přitom jen o reakci ze strany vlád a institucí – iniciativu mohou (a často by měly) převzít i samotné evropské firmy. Průmysloví giganti jako Volkswagen, Stellantis nebo BMW disponují dostatečně diverzifikovaným výrobním a prodejním zázemím, aby v případě politické potřeby dokázali dočasně omezit (nikoliv ukončit) export na americký trh, a to bez dramatických dopadů na své hospodaření.
V éře globálních dodavatelských řetězců a rostoucí poptávky po prémiových i ekologických vozidlech totiž platí, že USA už dávno nejsou jediným velkým odbytištěm. Zájem o kvalitní evropská auta, a zejména ta německá, zůstává stabilně vysoký napříč všemi kontinenty. Zákazníky mají evropské automobilky od jihovýchodní Asie přes Blízký východ až po Latinskou Ameriku. Firmy, které dokážou rychle adaptovat svůj produkt i výrobní model, získávají náskok.
Dokládá to přiklad Škodovky. Její model Kamiq byl pro indický trh transformován do podstatně kompaktnější a jednodušší varianty Škoda Kushaq. Auto navržené na míru místním podmínkám, včetně nekvalitní infrastruktury, odlišných spotřebitelských preferencí i cenové citlivosti, zaznamenalo úspěch – a co víc – bez potřeby spoléhat se na americké zákazníky. Výsledkem je zisk pro koncern Volkswagen, geopoliticky méně exponovaný, ale bohatý trh a navíc značka, která se stává srozumitelnější mimo evropský kontext.
Takové příklady ukazují, že „geopolitická flexibilita“ není jen doménou vládních kabinetů, ale i byznysového sektoru. Evropské firmy mají možnost nejen reagovat na vývoj transatlantických vztahů, ale aktivně ho spoluvytvářet – tím, že přehodnotí obchodní priority, přesunou pozornost do jiných regionů a tím i redistribuují svou strategickou závislost.
V současném prostředí, kde obchodní rozhodnutí často narážejí na tvrdé mantinely politiky, jde o nezanedbatelný aspekt. Schopnost přizpůsobit se a rychle reagovat na měnící se podmínky, od tarifních válek po tlak na ekologickou transformaci, může být nakonec rozhodujícím faktorem nejen pro udržení zisku, ale i pro dlouhodobou ekonomickou suverenitu Evropy.
Koordinace se spojenci
Expanze ale zdaleka nemusí končit v Indii. Evropská unie aktivně hledá nové způsoby, jak rozšířit svůj geopolitický dosah – především v regionech, kde Spojené státy tradičně hrají prim. V Asii sází Brusel na posílení obchodní a technologické spolupráce s klíčovými hráči, jako jsou Japonsko a Jižní Korea. Nejde přitom pouze o přístup k vyspělým technologiím nebo know-how – EU si díky tomu buduje síť strategických partnerství, která mohou v ekonomicky těžkých časech sehrát zásadní roli.
Tokio i Soul se totiž mohou brzy opět ocitnout pod tlakem Bílého domu, ať už v podobě vyjednávání o nákladech na americkou vojenskou přítomnost, hrozby obchodních cel, nebo izolacionistického přenastavení alianční politiky USA. V takovém scénáři se Evropská unie může nabídnout jako stabilní, předvídatelný a ekonomicky atraktivní partner s respektem k multilaterálním pravidlům a zájmem o dlouhodobou spolupráci, nikoli krátkodobé zisky.
Podobná logika se začíná prosazovat i ve vztahu k západní polokouli. Kanada a Mexiko, klíčoví signatáři obchodních dohod s EU, představují stabilní demokratické partnery, kteří sdílejí zájem na udržení otevřeného a pravidly řízeného mezinárodního obchodu. V Latinské Americe se pozornost Bruselu stále více soustřeďuje na země sdružené v rámci MERCOSUR – především Brazílii, Argentinu, Uruguay, Paraguay a od roku 2024 také Bolívii.
Přestože ratifikace obchodní dohody mezi EU a MERCOSUR dlouho zůstávala uvězněná mezi ekologickými obavami, politickým odporem a střídajícími se vládami na obou stranách Atlantiku, její globální význam nelze přehlížet. Pro Evropu je to nejen otázka přístupu na trhy s obrovským potenciálem, ale také způsob, jak nabídnout protiváhu rostoucímu vlivu Číny v regionu.
F-35 nechceme
Obchodní protiopatření nemusí být nutně jediným způsobem, jak členské státy EU zareagují na rostoucí napětí ve vztazích se Spojenými státy. Stále častěji se dostávají do hry i citlivější kapitoly bilaterální spolupráce, a to zejména v oblasti obranných zakázek. Právě zde mohou státy upozornit na to, že partnerství s USA nemohou vnímat jako jednostrannou záležitost.
Příkladem může být Česká republika. Plánovaný nákup stíhaček páté generace F-35 je sice prezentován jako krok k modernizaci ozbrojených sil (ze strany premiérů Petra Fialy i Andreje Babiše), ale zároveň jde o politický závazek, který může být přehodnocen, pokud by se vztahy mezi Bruselem a Washingtonem dále zhoršovaly.
Zrušení nebo odložení akvizice by nepochybně vyvolalo Trumpův hněv – poškozený Lockheed Martin cílem obchodní války nebyl. Jenže právě tím by reakce z americké strany nejspíš skončila, praktický dopad takového kroku by byl omezený, a už vůbec by neznamenal posun v bilaterálních vztazích.
Podobně pragmaticky se k otázce F-35 staví i další evropské země. Alianční Belgie, Finsko a Německo či neutrální Švýcarsko zvažují své možnosti s ohledem na bezpečnostní realitu. Všechny tyto státy si uvědomují, že evropská bezpečnostní architektura se nachází ve fázi redefinice. Válka na Ukrajině, proměnlivá spolehlivost USA jako garanta bezpečnosti a rostoucí důraz na „strategickou autonomii“ nutí evropské vlády přemýšlet o diverzifikaci obranných vazeb – ať už směrem k domácímu průmyslu, nebo větší spolupráci v rámci EU.
Výjimkou je Polsko, které se v posledních měsících profiluje jako spíše proamerický hráč. Ve Varšavě převládá názor, že bezpečnostní záruky Washingtonu jsou nenahraditelné, a že udržení silných vztahů s USA je prvořadé. Zároveň se však Polsko snaží neztratit vliv v evropských strukturách, což je čím dál náročnější úkol. Manévrovat mezi dvěma geopolitickými pilíři a nenechat se zatlačit na okraj jednoho z nich vyžaduje vysokou míru diplomatické obratnosti.
Ovlivnit veřejné mínění
Ve Spojených státech stále, byť ne bez výhrad, funguje svoboda projevu. Navzdory rostoucí polarizaci, tlaku dezinformací a opakovaným útokům Trumpovy administrativy vůči médiím zůstávají renomované tituly jako Politico, New York Times, Washington Post nebo The Atlantic klíčovými hráči veřejné debaty.
Jejich hlasy rezonují nejen mezi čtenáři, ale také uvnitř Kongresu, think-tanků a samotné exekutivy. Média formují rámec, ve kterém se americká politika odehrává, a v mnoha případech nastavují agendu dřív, než tak učiní Bílý dům.
To otevírá příležitost i pro Evropu. Nejen pro lídry unijních institucí, ale také pro podnikatele, akademiky, kulturní aktéry a další opinion makery. Vstup do americké veřejné debaty prostřednictvím komentářů, rozhovorů, esejí či think-tankových spoluprací se stává jednou z forem měkké diplomacie. Tedy nástrojem, jak vysílat signály, ovlivňovat rámce vnímání a rozšiřovat evropskou perspektivu na klíčová témata – od klimatické agendy přes digitální regulaci až po otázky bezpečnosti a obrany.
V prostředí, kde se diplomacie odehrává nejen za zavřenými dveřmi, ale i na stránkách novin a v algoritmech sociálních sítí, získává mediální prostor strategický význam. A pro Evropu, která usiluje o větší globální vliv, je klíčové, aby byla vyslyšena i za Atlantikem a mimo formální diplomatické protokoly.
Nejde přitom jen o „publicitu“ v klasickém smyslu. Jde o to ovlivnit tón a směr diskuse, nabídnout srozumitelný evropský pohled, který nejde nutně proti Washingtonu, ale ukazuje alternativy.
A právě v tom je síla veřejné intervence, která může proběhnout i prostřednictvím širokých diaspor evropských menšin v USA, a nejen jako doplněk ke klasické diplomacii, ale jako její rozšířená fronta. Evropané, kteří chtějí ovlivňovat svět, budou muset mluvit nejen v Bruselu či Berlíně – ale i v redakcích ve Washingtonu, New Yorku nebo San Franciska.
Napětí na Blízkém východě opět eskalovalo poté, co vysoký íránský bezpečnostní zdroj potvrdil, že se konfrontace se Spojenými státy a Izraelem rozšířila do podoby regionální války. Teherán varoval před rozsáhlou odvetou, která by mohla ochromit kritickou infrastrukturu v celém regionu. Tato slova padla v reakci na nedávné útoky na íránská energetická zařízení, která podle zdroje zahájila novou, nebezpečnou fázi konfliktu.
Námořní sledovací data potvrzují, že ke břehům Kuby, která se zmítá v hluboké energetické krizi a čelí drsné ekonomické blokádě ze strany USA, míří statisíce barelů ruské ropy. Tento krok přichází v době, kdy americký prezident Donald Trump stupňuje tlak na komunistický ostrov a otevřeně hovoří o možnosti jeho úplného ovládnutí.
Generální tajemník NATO Mark Rutte vyjádřil ve čtvrtek v Bruselu přesvědčení, že se spojencům podaří najít cestu k obnovení provozu v Hormuzském průlivu. Tato klíčová námořní cesta zůstává zablokovaná poté, co na Írán zaútočily síly Spojených států a Izraele. Rutte zdůraznil, že uvnitř Aliance probíhají intenzivní diskuse o tom, jak k tomuto obrovskému bezpečnostnímu problému přistoupit.
V České republice se schyluje k ostrému politickému střetu kvůli připravovanému zákonu, který má zpřísnit dohled nad financováním neziskových organizací (NGO). Opozice, akademici i samotné neziskovky varují, že vláda premiéra Andreje Babiše připravuje legislativu po vzoru Ruska či Gruzie, která by mohla sloužit k umlčení kritických hlasů a stigmatizaci občanské společnosti.
Největší světová síť klimatických organizací Climate Action Network (CAN), která zastřešuje více než 1 900 občanských spolků ve 130 zemích, vydala ve čtvrtek ostré prohlášení, v němž odsuzuje společný americko-izraelský útok na Írán.
Pentagon požádal Bílý dům o schválení gigantického rozpočtového balíčku ve výši přesahující 200 miliard dolarů na financování probíhající války v Íránu. Tato astronomická částka má pokrýt náklady na operace, které za pouhé tři týdny vyčerpaly značnou část amerických zásob moderních zbraní. Podle informací z vládních kruhů se však očekává, že tento požadavek narazí v Kongresu na tvrdý odpor.
Navzdory drtivým ztrátám a bezprostřední hrozbě kolapsu režimu dává Írán jasně najevo, že nehodlá kapitulovat. Teherán se sice nachází v nejzranitelnější pozici své historie, přesto sází na strategii prodlužování konfliktu se Spojenými státy a Izraelem. Jeho cílem není klasické vojenské vítězství, ale snaha učinit pokračování války pro všechny ostatní natolik nákladným, že si nakonec vynutí nové uspořádání regionu ve svůj prospěch.
Maďarská vláda vyslala směrem k Bruselu jasný vzkaz: pokud bude Evropská unie vymáhat zpět kontroverzně vyplacené miliardy eur, musí stejný metr uplatnit i na Polsko. Maďarský ministr pro evropské záležitosti János Bóka v rozhovoru pro Politico uvedl, že případné navrácení 10 miliard eur ze strany Budapešti by mělo automaticky vést k vymáhání až 137 miliard eur od Varšavy.
Současný válečný konflikt v Íránu vystavuje generálního tajemníka NATO Marka Rutteho dosud nejtěžší zkoušce v jeho vztahu s Donaldem Trumpem. Americký prezident totiž v úterý ostře zkritizoval spojence v Alianci a označil je za „velmi hloupé“, protože odmítli jeho požadavky na vojenskou podporu při zajišťování strategického Hormuzského průlivu. Trump dokonce varoval, že by USA měly kvůli tomuto postoji zvážit svou další roli v celém paktu.
Evropské trhy se zemním plynem zažily v posledních hodinách drastický otřes, když jeho cena vyskočila o celých 35 %. Tento prudký nárůst je přímým důsledkem zintenzivnění útoků na energetickou infrastrukturu v Perském zálivu. Od 28. února, kdy začal válečný konflikt mezi USA, Izraelem a Íránem, se ceny plynu v Evropě podle agentury Reuters zvedly již o více než 60 %.
Americký prezident Donald Trump varoval Írán, že příští útok na jeho ropná pole už mohou provést jeho krajané. Reagoval tak na íránskou odvetu, která po izraelském úderu směřovala proti zařízením na zpracování zemního plynu v Kataru.
Velikonoce se každým dnem přibližují, takže je nejvyšší čas, aby se někteří důchodci dozvěděli, co je čeká. Jak upozornila Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ), budou se kvůli dubnovým svátkům letos poprvé měnit výplatní termíny důchodů.
