Co bude, až Erdoganovi doje trpělivost? Turecko řeší, zda se zapojit do války s Íránem

Recep Tayyip Erdoğan
Recep Tayyip Erdoğan, foto: president.gov.ua
Klára Marková 17. března 2026 14:30
Sdílej:

Tři týdny po vypuknutí války v Íránu čelí turecký prezident Recep Tayyip Erdogan zásadnímu dilematu, které může ovlivnit politickou budoucnost jeho hnutí i důvěryhodnost země v zahraničí. Turecký vzdušný prostor již dvakrát narušily íránské rakety, které musela zneškodnit protivzdušná obrana NATO. 

Cílem těchto útoků byla pravděpodobně strategicky významná základna Incirlik na jihu země, kde jsou umístěny americké jaderné zbraně a logistické zázemí pro operace na Blízkém východě. Přestože Ankara dává jasně najevo, že se do konfliktu nechce zapojit, íránské provokace nebezpečně testují její trpělivost.

Íránské útoky na turecké území jsou pravděpodobně důsledkem rozkladu velení v Teheránu. Zatímco prezident Masúd Pezeškiján se za údery na sousední země omluvil, radikální křídla v rámci Revolučních gard (IRGC) prosazují taktiku rozšiřování konfliktu a zvyšování nákladů pro západní spojence. Turecko se přitom od počátku snažilo vystupovat jako prostředník a dodnes odmítá poskytnout svůj vzdušný prostor pro ofenzivní operace USA proti íránskému režimu. Opakované raketové útoky však tuto zdrženlivou pozici podkopávají a mohou vést k aktivaci článku 5 o kolektivní obraně NATO.

Podle expertů existuje několik scénářů, které by mohly vyvolat přímou vojenskou reakci Ankary. Prvním je úspěšný zásah turecké vojenské základny nebo civilní oblasti íránskou raketou, což by Erdogana donutilo k odvetným úderům na odpalovací zařízení. Druhým rizikem je stupňující se tlak spojenců, zejména poté, co Írán a Hizballáh začaly ohrožovat strategické partnery Turecka v Ázerbájdžánu a na Kypru. Turecko již na Kypr vyslalo šest stíhaček F-16, oficiálně kvůli ochraně tamní turecké komunity, což jen zvyšuje napětí v regionu.

Třetím a velmi citlivým bodem je kurdská otázka. Objevují se zprávy o americko-izraelských operacích zaměřených na vyzbrojování íránských Kurdů k povstání proti režimu. Mezi těmito skupinami figuruje i PJAK, což je íránská větev organizace PKK, kterou Turecko považuje za teroristickou hrozbu. Pokud by kurdští rebelové zahájili boj za autonomii podél jihovýchodní hranice Turecka, Ankara by pravděpodobně reagovala přeshraniční vojenskou operací, aby zabránila vzniku nestabilní zóny pod kurdskou kontrolou.

Z geopolitického hlediska Turecko balancuje mezi protichůdnými zájmy. Erdoganovi vyhovuje oslabený Írán, jehož sítě spojenců zaměstnávají Izrael, ale nepřeje si jeho pád a nahrazení prozápadní demokratickou vládou, která by se stala mocným regionálním konkurentem. Ideálním výsledkem je pro Ankaru stav, kdy Írán zůstane pod tlakem, Izrael bude mít omezený vliv a Turecko se stane ústřední mocností regionu.

Domácí politická situace však Erdoganovy možnosti značně omezuje. Turecko čekají za necelé dva roky prezidentské volby, které budou prvními v post-erdoganovské éře. Prezidentova popularita klesá, zejména po kontroverzním zatčení opozičního lídra Ekrema Imamoglua, a opoziční strana CHP již nyní varuje před vojenským dobrodružstvím v Íránu. Jakákoli vojenská eskalace by tak pro Erdogana musela mít jasně definovaný cíl a omezený rozsah, aby neodradila voliče a neohrozila plánované předání moci jeho synovi Bilalovi.

Stalo se