Zvýšení výdajů na obranu jako cena za mír? NATO pod tlakem Trumpa mění priority, odborníci varují

Tento závazek přichází jen několik měsíců poté, co Evropská unie zveřejnila svou dlouho očekávanou obrannou bílou knihu, která stanovuje plán zvýšení vojenské připravenosti do roku 2030. V kontextu desetiletého trendu rostoucích výdajů na zbrojení je zjevné, že ekonomická diplomacie ustupuje do pozadí ve prospěch vojenské síly.

Základním předpokladem těchto kroků je víra, že zbrojení působí jako odstrašující prostředek proti válce. Příkladem má být studená válka, kdy hrozba vzájemného zničení mezi USA a Sovětským svazem zamezila přímému konfliktu. Otázkou však zůstává, zda je toto skutečně „cena za mír a prosperitu“ – nebo spíše cesta k destabilizaci a hospodářskému úpadku.

Ekonom Damian Tobin z University College Cork upozorňuje, že zvyšování výdajů na obranu sice může přinést technologické pokroky, ale zároveň odvádí investice od oblastí, které mají pro společnost vyšší užitek – například školství, zdravotnictví či boj s klimatickou krizí. Navíc obranné výdaje podle něj často vedou k geopolitickému napětí, nikoliv k jeho zmírnění.

Tobin připomíná, že strategie odstrašení vyžaduje riskantní taktiku hraničící s válečnými hrozbami. V 60. letech se o takovou strategii pokusil i prezident Richard Nixon, když hrozil použitím jaderných zbraní ve Vietnamu. Tento postup však nepřesvědčil Sovětský svaz ani Severní Vietnam – naopak, prodloužil konflikt a zvýšil jeho brutalitu.

Současné napětí mezi Izraelem a Íránem je dalším příkladem, kdy strategie na hraně může selhat. Írán se dlouhodobě pohyboval na prahu jaderné kapacity s cílem odstrašení, což ale zároveň vyvolalo preventivní útoky ze strany Izraele a USA. Výsledkem byly desítky mrtvých a žádné trvalé řešení.

Nejasné rovněž zůstává, kolik výdajů je skutečně třeba k tomu, aby obrana plnila svou odstrašující roli. NATO se dlouhodobě snažilo přimět členské státy, aby investovaly alespoň 2 % HDP. Ani to se však v mnoha případech – například na Balkáně – nedařilo prosadit. Nynější pětiprocentní závazek tak může narazit na ještě větší odpor veřejnosti.

Ekonomické důsledky takového posunu jsou zřetelné. Produkce zbraní vyžaduje trvalé a vysoké investice, které snižují dostupné veřejné prostředky na sociální a rozvojové programy. Ačkoliv se někdy poukazuje na přínosy výzkumu v obranném průmyslu – například v oblasti chemie nebo letectví – tyto přínosy jsou často označovány za neefektivní a nepřinášejí takový růst produktivity jako civilní investice.

Tobin uvádí jako kontrast Marshallův plán, který po druhé světové válce podpořil obnovu Evropy. Náklady byly nižší a geopolitický výnos vyšší než u vietnamské války, kde byly lidské ztráty tak obrovské, že jakákoliv ekonomická racionalita ztratila smysl.

Rostoucí výdaje na obranu navíc znamenají obrovské environmentální dopady. Podle nedávné studie sdílené listem The Guardian by plánovaná přezbrojovací fáze NATO mohla každoročně zvýšit emise skleníkových plynů až o 200 milionů tun. Nově schválené navýšení výdajů pravděpodobně tuto hranici ještě výrazně překročí.

Na rozdíl od armádních investic mají mnohé zelené projekty pozitivní multiplikační efekt – nahrazení spalovacích motorů elektrickými vozidly nebo tepelnými čerpadly snižuje emise i závislost na fosilních palivech. Vojenské investice však často znamenají přesměrování civilních technologií k bojovým účelům, což společnost zatěžuje.

Tobin uzavírá, že současná orientace Západu na vojenskou diplomacii je nejen ekonomicky nákladná, ale také geopoliticky nebezpečná. Příkladem může být politika USA z 50. a 60. let, kdy snaha omezit komunismus v Asii vedla k tomu, že se Čína hospodářsky i politicky uzavřela do vlastního bloku.

Namísto stability tedy rostoucí zbrojení může vést k novým konfliktům, zatímco prostředky, které by mohly sloužit společnému blahu, mizí v tancích, dronech a jaderných hlavicích. Cena za mír a prosperitu tak může být vyšší, než si dnes politici připouštějí – a výnos nemusí nikdy přijít.