Zoufalství, chaos, smrt. Každé nové ráno se v Pásmu Gazy mění v boj o přežití

Sana Marouf, matka několika dětí, která se snažila zachránit svou rodinu útěkem ze severní Gazy, vylíčila své zoufalství pro britskou BBC: „Byla to černá noc. Bombardovali nás ze všech stran, letadla neustále létala nad námi. Viděla jsem lidi roztrhané na kusy. Přísahám, že nevím, kam jdeme. Nemáme deky, matrace, jídlo ani vodu.“

Její příbuzný Nael Marouf, nyní přežívající v Džabalíji, vzkazuje světu: „My jsme obyčejní lidé, civilisté. Chceme mír, ne válku. Nechceme už utíkat. Nechceme být sirotky. Prosíme, zastavte válku, dejte nám jídlo a vodu.“ Jeho slova zní jako poslední výkřik zoufalství, který se však zatím nesetkal s žádnou odpovědí.

Z jihu Gazy přicházejí další zprávy o utrpení. Muž z Chán Júnisu přišel o svou sestru – pět měsíců těhotnou ženu, kterou i s manželem zabila bomba v jejich vlastním domě. „Nevím, co bude dál. Všichni jen čekáme, kdy přijde řada na nás,“ říká zlomený muž, pro kterého se život stal pouhým přežíváním ve stínu smrti.

Nemocnice v Gaze jsou zahlceny, bez vybavení a bez personálu. V nemocnici Násir lékaři pečují o pětiměsíční holčičku Sijwár, akutně podvyživenou, která nemůže přijímat běžnou výživu. Její matka Nadžwa bezmocně sleduje, jak její dítě chřadne. „Speciální mléko není. Lékaři se snaží najít náhradu, ale váha je rozbitá, dítě nemůžeme ani pořádně zvážit,“ říká.

Grafik Adham al-Batrawi je jedním z tisíců, kteří se už mnohokrát pokusili uprchnout před válkou. Nyní přežívá v táboře ve střední Gaze. Nedávno se pokusil vrátit do rodinného domu v severní části, ale našel jej napůl zničený. „Byl jsem nadšený, že se vrátím domů, ale ten pohled mě zlomil. Teď je to horší než kdy dřív. Není palivo, není jídlo, není příjem. A to málo, co je, stojí jmění.“

Informace z Gazy jsou stále vzácnější. Izrael přísně omezuje vstup zahraničních novinářů a do oblasti se dostávají pouze pod dohledem izraelské armády. Hlavními zdroji informací tak zůstávají palestinští novináři, kteří za svou práci často platí životem. Podle dostupných údajů už zemřelo více než 200 z nich – jedná se o bezprecedentní číslo v historii moderní žurnalistiky.

Izrael tvrdí, že se snaží vyhýbat civilním obětem, a zároveň obviňuje Hamas z využívání civilního obyvatelstva jako živých štítů. Některé novináře izraelské úřady dokonce obvinily z přímého napojení na tuto organizaci, která je v mnoha západních zemích považována za teroristickou.

Navzdory těmto tvrzením však na zemi přibývají masové hroby a zoufalí lidé. Zatímco v diplomatických kruzích se přetřásá možnost příměří, v ulicích Gazy nadále umírají děti, matky i senioři. Bez léků, bez přístřeší, bez jistoty zítřka. Před očima světa se odehrává jedna z největších humanitárních katastrof současnosti.

Obyvatelé Gazy tak stále čekají na zázrak. Na gesto soucitu, na mezinárodní zásah, který by ukončil jejich nekonečné utrpení. Místo toho se každé nové ráno mění v další boj o přežití. A svět se mezitím dívá – často mlčky, bezmocně nebo lhostejně.