Ví Zelenskyj, co vlastně chce? Historie ukazuje, že bezpečnostní záruky USA za moc nestojí

Další možností by podle Iana Horwooda, profesora historie na York St John University, bylo členství Ukrajiny v NATO, které by jí zajistilo ochranu na základě článku 5 aliance, jenž garantuje, že útok na jednoho člena znamená útok na všechny. Trump však i tuto variantu vyloučil, uvedl server The Conversation. 

Americký prezident argumentuje, že chystaná dohoda o těžbě nerostných surovin mezi USA a Ukrajinou by měla kompenzovat americké výdaje na podporu Kyjeva a zároveň zajistit přítomnost amerických pracovníků na ukrajinském území, což by mohlo odradit Rusko od nové invaze. Aby však taková záruka fungovala, musí v ni Moskva věřit. To je ovšem nepravděpodobné vzhledem k nedávným Trumpovým výrokům, v nichž obvinil Zelenského z odpovědnosti za válku, nazval ho „diktátorem“ za to, že nevyhlásil volby v době válečného stavu, a zároveň tvrdil, že Vladimir Putin usiluje o mír, zatímco Zelenskyj ne.

Minulost ukazuje, že americké bezpečnostní záruky ne vždy znamenaly skutečnou ochranu pro jejich spojence. Jaké poučení lze tedy vyvodit z historie?

Pařížské mírové dohody z roku 1973

Po letech přímého zapojení amerických vojsk do války ve Vietnamu (1965–1975) umožnily Pařížské mírové dohody z roku 1973 tehdejšímu prezidentovi Richardu Nixonovi prezentovat se jako mírotvorce v konfliktu, který většina Američanů považovala za nevyhratelný.

Dohody však znamenaly velké bezpečnostní riziko pro Jižní Vietnam, protože umožnily, aby severovietnamské jednotky zůstaly na území jihu i po vyhlášení příměří. Nixon tehdy slíbil prezidentovi Jižního Vietnamu Nguyen Van Thieovi, že pokud komunisté zahájí novou ofenzivu, USA se do války vrátí a použijí masivní letecké údery.

Tento slib se však ukázal jako bezcenný. Nixon byl kvůli aféře Watergate nucen opustit úřad a jeho nástupce Gerald Ford 25. dubna 1975 prohlásil, že „vietnamská válka je pro Ameriku u konce“. O několik dní později došlo k chaotickému stažení posledních amerických jednotek z hlavního města Saigonu a Jižní Vietnam byl ponechán napospas komunistům.

Podobně jako Zelenskyj i tehdejší jihovietnamský prezident Thieu protestoval proti těmto dohodám. Při své rezignaci v roce 1975 prohlásil:

„Tehdy došlo ke spiknutí mezi komunisty a Spojenými státy s cílem dosáhnout dohody z 26. října 1972… Měl jsem odvahu říct tehdejšímu ministru zahraničí Kissingerovi: ‚Chcete prodat zájmy a životy Jižních Vietnamců. Já jako Vietnamec to ale udělat nemohu.‘“

Přesto musel Thieu nakonec dohodu přijmout, protože jinak by riskoval úplné stažení americké podpory – což je situace, do níž by se mohl dostat i Zelenskyj.

Dohoda z Dauhá v roce 2020

Podobná situace se odehrála i nedávno v Afghánistánu. V roce 2020 vyjednala první Trumpova administrativa dohodu s Tálibánem, která splnila jeho slib stáhnout americké vojáky z Afghánistánu.

Stejně jako ve Vietnamu a na Ukrajině byla dohoda uzavřena bez účasti spojenecké vlády – v tomto případě afghánské. Tálibán slíbil, že nebude podporovat teroristické organizace na afghánském území a že povede jednání s afghánskou vládou. Když ale Tálibán tento závazek porušil, USA přesto v odchodu pokračovaly.

Existují důkazy, že Trumpova administrativa demoralizovala afghánskou armádu a příliš jasně naznačila datum svého odchodu. Jakmile začalo v květnu 2021 stahování sil NATO a USA, Tálibán obnovil své vojenské operace a v polovině srpna již ovládl Kábul.

Během kolapsu afghánské armády byli v Kábulu stále přítomni vojáci NATO a USA. Jejich chaotické stažení však mohlo proběhnout jen s tichým souhlasem Tálibánu.

Může Putin jednoduše vyčkávat?

Pokud vezmeme v úvahu zkušenosti z Afghánistánu, může Trumpova administrativa v roce 2025 vyslat Vladimiru Putinovi jasný signál – stačí jen počkat, než Spojené státy opustí svého spojence, a Ukrajina nebude schopna se ubránit.

Politika států, zejména v demokratických systémech, se neustále mění a tyto změny mají dalekosáhlé důsledky.

Od konce druhé světové války se američtí prezidenti považovali za „vůdce svobodného světa“. Trump však tuto roli vnímá jako synonymum pro vykořisťování americké velkorysosti zahraničními spojenci, což je přesně způsob, jakým se dívá na americkou pomoc Ukrajině.

Za těchto okolností je pravděpodobné, že američtí spojenci budou méně ochotní spoléhat se na americké bezpečnostní záruky než v 70. letech během války ve Vietnamu. Historie amerických bezpečnostních závazků ve Vietnamu a Afghánistánu by měla Zelenského – a všechny americké spojence – přimět k opatrnosti při hodnocení jejich skutečné hodnoty.