Valentýn klepe na dveře. Existuje dokonalý protějšek? Vědci konečně rozluštili otázku „soulmate“

Viren Swami, profesor sociální psychologie na Anglia Ruskin University, upozorňuje, že naše současné chápání romantické lásky má kořeny ve středověké Evropě. Příběhy o Lancelotovi a Ginevře poprvé přišly s myšlenkou, že by si člověk měl vybrat jednoho konkrétního jedince jako společníka na celý život. Podle Swamiho se tento koncept upevnil během industrializace, kdy se lidé cítili vykořenění ze svých komunit a začali v partnerovi hledat někoho, kdo je „zachrání“ před bídou a osamělostí.

Dnešní doba tento hledací proces transformovala do algoritmů seznamovacích aplikací, což Swami nazývá „nakupováním vztahů“. Pro mnohé je to však zkušenost naprosto bez duše. Místo osudového setkání procházíme desítky profilů jako v katalogu zboží, dokud se nedostaneme do bodu vyčerpání. Tato moderní honba za spřízněnou duší paradoxně často vede k opačnému pocitu, než jaký lidé původně hledali.

Jason Carroll, profesor studií o manželství a rodině, vidí v přesvědčení o existenci spřízněné duše nebezpečnou past. Psychologové rozlišují mezi „vírou v osud“ a „vírou v růst“. Lidé věřící v osud mají tendenci pochybovat o svém vztahu při prvním vážnějším konfliktu. Pokud by to totiž byla jejich spřízněná duše, mělo by to přece jít samo a bez námahy. Naopak ti, kteří věří v růst, chápou, že hluboké spojení se nevytváří magicky, ale společnou prací a překonáváním překážek.

Z biologického hlediska je hledání „toho pravého“ komplikováno i chemií našeho těla. Studie naznačují, že například hormonální antikoncepce může jemně ovlivňovat to, kdo nás přitahuje. Výzkumy ukázaly, že spokojenost žen ve vztahu byla vyšší, pokud jejich antikoncepční status zůstal stejný jako v době, kdy se do partnera zamilovaly. Pokud hormony dokážou změnit vnímání přitažlivosti, je těžké tvrdit, že existuje pouze jeden jediný předurčený partner.

Své k tomu říká i matematika. Ekonom Greg Leo vytvořil algoritmus kompatibility, který v počítačových simulacích ukázal, že lidé nemají jen jednoho ideálního partnera, ale celou řadu potenciálně vhodných protějšků. Čistě statisticky je extrémně vzácné potkat svou absolutní „jedničku“ ze seznamu tisíců lidí, ale je velmi pravděpodobné najít někoho, kdo je v první pětce. Láska tedy podle dat není o nalezení jehly v kupce sena, ale o výběru z několika skvělých možností.

Socioložka Jacqui Gabb ve svém projektu „Enduring Love“ zkoumala tisíce párů, aby zjistila, co skutečně udržuje vztahy živé. Výsledky byly překvapivé: nebyly to drahé dárky ani velká romantická gesta v Paříži. Lidé se cítili nejvíce milováni díky drobným každodenním pozornostem – jako je přinesení čaje do postele, nahřátí auta v mrazivém ránu nebo společné sdílení soukromého úsměvu na večírku.

Spřízněná duše tedy ve světle vědy není někdo, koho prostě najdeme v hotovém stavu, ale někdo, koho si z partnera sami „vytvoříme“. Nejsilnější vztahy mají lidé, kteří přestali čekat na osud, přijali nedokonalost člověka před sebou a rozhodli se na společném štěstí pracovat den po dni. Skutečná magie lásky totiž neleží v tom, že je vše bezchybné, ale v tom, že se dva lidé rozhodnou zůstat i ve chvílích, kdy to snadné není.