Zatímco v roce 1989 stál Viktor Orbán na náměstí a nekompromisně vyzýval sovětská vojska k odchodu z Maďarska, dnes je vnímán jako nejbližší spojenec Vladimira Putina v Evropské unii. Tato proměna z liberálního disidenta v zastánce neliberalismu nebyla náhlá, ale probíhala v několika logických etapách. Pamětníci a bývalí spolustraníci vzpomínají na mladého politika jako na odhodlaného muže, který věřil v sílu národa svrhnout komunistickou diktaturu a nastolit svobodné volby.
Zsuzsanna Szelényi, která s Orbánem stála u zrodu strany Fidesz, popisuje pro Politico začátky hnutí jako liberálně-centristickou skupinu studentů a intelektuálů. Orbán však po zvolení předsedou strany v roce 1990 rychle získal nad Fideszem absolutní kontrolu. Postupně vytlačoval každého, kdo zpochybňoval jeho rozhodnutí, což vedlo k odchodu části zakládajících členů. V roce 1994 pak Orbán prudce změnil ideologický kurz strany směrem k národnímu konzervatismu.
Tento posun byl podle jeho bývalých kolegů motivován především pragmatickou touhou po moci a politickém přežití. Orbán vyhodnotil, že na pravé straně politického spektra je více prostoru, protože tehdejší hlavní konzervativní strana byla v rozkladu. Jeho ambice se plně projevily po roce 2010, kdy se po osmi letech v opozici vrátil do úřadu premiéra s jasným cílem už nikdy neprohrát.
Po svém návratu k moci začal Orbán systematicky přepisovat ústavu a měnit zákony tak, aby oslabil demokratické kontrolní mechanismy. Omezil svobodu médií, nezávislost soudnictví a upravil volební systém ve svůj prospěch. Jeho cílem bylo vybudovat stát, který sám nazval neliberálním, přičemž se otevřeně inspiroval modelem Putinova Ruska, přestože dříve před ruským imperialismem varoval.
Vztah k Moskvě se začal prohlubovat zejména po roce 2014, kdy Maďarsko podepsalo dohodu o půjčce na rozšíření jaderné elektrárny Paks II. Tato ekonomická spolupráce se rychle přetavila v úzké politické vazby, které Orbán označuje za východní otevírání. Argumentuje tím, že Maďarsko musí vyvažovat své vztahy se Západem užší spoluprací s Ruskem, Čínou nebo Tureckem.
Podle analytiků Orbána fascinuje moc sama o sobě a jeho cesta od nepřítele Ruska k jeho příteli odráží jeho mezinárodní ambice. Pokud by mu v 90. letech nabízela cestu k moci liberalizace, pravděpodobně by u ní zůstal. Konzervatismus mu však nabídl větší svobodu v tom, jak ovládat společnost a budovat komunitu založenou na tradicích a nacionalismu.
Orbán se při budování své image inspiroval i u zahraničních lídrů, například u Silvia Berlusconiho. Převzal od něj lidový jazyk, propojování fotbalu s politikou i způsob, jakým byla strana postavena kolem postavy zakladatele. Dokonce i jeho volební hesla nesou stopy Berlusconiho vlivu, což má pomoci průměrnému voliči lépe porozumět jeho politickým cílům.
Důležitým bodem zlomu byla uprchlická krize v roce 2015, která vyostřila vztahy mezi Budapeští a Bruselem. Orbánův odpor k migrační politice Evropské komise změnil dosavadní toleranci unijních špiček v otevřené nepřátelství. Od té doby Orbán ve svých kampaních často vykresluje Brusel jako novou okupující sílu, která nahradila dřívější diktát z Vídně či Moskvy.
Maďarsko je v Orbánově rétorice neustále zemí v obležení, kterou ohrožují nadnárodní mocnosti nebo temné finanční síly. Tento narativ se opírá o historické křivdy a rezonuje zejména na maďarském venkově, kde lidé slyší na varování před zatažením země do války. Zatímco ve městech vyvolává sbližování s Ruskem spíše odpor, v regionech mu tato strategie zajišťuje politické body.
Aktuálně Orbán blokuje významný balík finanční pomoci pro Ukrajinu, což vyvolává napětí v celé Evropské unii. Maďarský ministr zahraničí musel dokonce vysvětlovat své zákulisní kontakty s Kremlem v době probíhajícího konfliktu. Pro Putina se tak maďarský premiér stal spolehlivým partnerem v srdci Evropy, který dokáže prosazovat ruské zájmy.
Péter Molnár, další ze zakládajících členů Fideszu, vzpomíná na rozhovor s mladým Orbánem z roku 1989. Tehdy se ho ptal, co se stane, pokud někdo v novém demokratickém systému získá příliš velkou moc. Orbán mu tehdy odpověděl, že v takovém případě by ten dotyčný měl s ním osobně velký problém.
Tato historická anekdota podtrhuje propast mezi tím, kým Viktor Orbán byl na začátku své kariéry a kým je dnes. Z muže, který chtěl bránit demokracii před koncentrací moci, se stal politik, který ji sám v Maďarsku soustředil do svých rukou. Jeho proměna tak zůstává jedním z nejvýraznějších příběhů postkomunistické Evropy.
Řecké protivzdušné jednotky se přímo zapojily do probíhajícího konfliktu na Blízkém východě, když nad územím Saúdské Arábie sestřelily íránské rakety. Tato událost podtrhuje fakt, že válka, která začala koncem února precizními údery USA a Izraele na íránské cíle, již dávno překročila hranice původních tří aktérů. Do bojových operací se nyní fakticky zapojilo i Řecko, které v regionu dlouhodobě udržuje své obranné kapacity.
Zatímco v roce 1989 stál Viktor Orbán na náměstí a nekompromisně vyzýval sovětská vojska k odchodu z Maďarska, dnes je vnímán jako nejbližší spojenec Vladimira Putina v Evropské unii. Tato proměna z liberálního disidenta v zastánce neliberalismu nebyla náhlá, ale probíhala v několika logických etapách. Pamětníci a bývalí spolustraníci vzpomínají na mladého politika jako na odhodlaného muže, který věřil v sílu národa svrhnout komunistickou diktaturu a nastolit svobodné volby.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vznesl závažné obvinění na adresu Moskvy, kterou viní z aktivní spolupráce s Íránem při útocích na americké vojenské cíle na Blízkém východě. Podle Zelenského Rusko poskytuje Teheránu detailní satelitní snímky základen a strategické infrastruktury, což íránským silám umožňuje přesněji zaměřovat balistické rakety a drony.
Napětí na Blízkém východě dosahuje nového vrcholu. Zatímco do regionu dorazilo dalších 3 500 amerických vojáků, íránské špičky vysílají do Washingtonu ostrá varování. Předseda íránského parlamentu Mohammad Báqer Qálibáf v neděli prohlásil, že tamní ozbrojené síly na Američany doslova „čekají“ a jsou připraveny na jakýkoli pokus o vstup na své území odpovědět „ohnivým deštěm“.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu v nedělním videoprohlášení z centrály Severního velitelství oznámil, že nařídil armádě další rozšíření pozemní invaze v jižním Libanonu. Cílem je zvětšit takzvanou „nárazníkovou zónu“ a podle premiérových slov zásadně změnit bezpečnostní situaci v této nestabilní oblasti.
Papež Lev se během svatodušní bohoslužby na Svatopetrském náměstí nezvykle ostře ohradil proti zneužívání náboženství k ospravedlňování válečných konfliktů. Ačkoliv pontifik přímo nejmenoval žádnou konkrétní vládu, jeho slova jsou vnímána jako jasná kritika administrativy Donalda Trumpa a nedávných kontroverzních výroků amerického ministra obrany Petea Hegsetha.
V ruských mocenských kruzích se začíná šířit vlna nespokojenosti, která podle některých pozorovatelů hraničí s přípravou na státní převrat, píše britský server Express. Vladimir Putin, který čelí narůstající kritice i od svých dříve nejvěrnějších stoupenců, se ocitá pod bezprecedentním tlakem kvůli neúspěchům ve válce na Ukrajině. Frustraci umocňují nedávné ukrajinské útoky na ruskou energetickou infrastrukturu a vojenské továrny, které ochromily export ropy.
Napětí na Blízkém východě o uplynulém víkendu opět dramaticky vzrostlo. Velitel íránského námořnictva Šahram Írání v neděli veřejně pohrozil útokem na americkou letadlovou loď USS Abraham Lincoln. Írán hodlá na plavidlo i celou jeho doprovodnou skupinu zaútočit různými typy raket moře-moře v momentě, kdy se dostanou na dostřel.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj využil své nečekané turné po státech Perského zálivu k upevnění obranných vazeb v regionu, který v posledních dnech čelí stupňující se letecké kampani ze strany Íránu. Kyjev uzavřel klíčové desetileté dohody o spolupráci v oblasti protivzdušné obrany s Katarem a Saúdskou Arábií, přičemž podobný dokument se připravuje i se Spojenými arabskými emiráty.
Obyvatelé Španělska, Francie nebo Velké Británie si v posledních letech zvykají na neobvyklý úkaz: oblohu zbarvenou do sytě oranžova a hustý nažloutlý opar. Tento fenomén, doprovázený takzvaným „krvavým deštěm“, který zanechává na autech a oknech vrstvu jemného rezavého prachu, má svůj původ tisíce kilometrů daleko. Evropa se totiž kvůli klimatickým změnám ocitá přímo v cestě prachových mračen ze Sahary.
Snaha o denuklearizaci Severní Koreje se zdá být v současné geopolitické situaci již nereálnou ambicí. Během únorového sjezdu vládní strany Kim Čong-un jasně deklaroval, že jaderný status země, zakotvený v ústavě z roku 2023, je naprosto nezvratný. Pchjongjang sice naznačuje ochotu k dialogu se Spojenými státy, ale pouze pod podmínkou, že Washington upustí od své „absurdní snahy“ o jaderné odzbrojení poloostrova a uzná současnou pozici Severní Koreje.
Válka v Íránu naplno odhalila kritickou slabinu evropských armád: jejich naprostou závislost na dovozu ropy. Evropa totiž importuje více než 90 % suroviny potřebné k výrobě leteckého paliva. V případě vleklé krize by tak hrozilo, že vojenská letadla zůstanou kvůli nedostatku pohonných hmot uzemněna.