Měsíc poté, co americký prezident Donald Trump a izraelský premiér Benjamin Netanjahu vyslali svá letadla bombardovat Írán, začínají na dveře Oválné pracovny klepat staré pravdy o vedení války. Ukazuje se, že neschopnost poučit se z minulosti staví Donalda Trumpa před nelehkou volbu. Pokud se mu nepodaří s Teheránem uzavřít dohodu, bude muset buď vyhlásit vítězství, kterému nikdo neuvěří, nebo konflikt dále eskalovat.
Slavný pruský stratég Helmuth von Moltke starší už v roce 1871 napsal, že žádný plán nepřežije první kontakt s nepřítelem. Tato slova jsou dnes pro bezpečnost Blízkého východu stejně zásadní, jako byla tehdy pro Evropu. Trump možná dává přednost modernější verzi boxera Mika Tysona, že každý má plán, dokud nedostane ránu pěstí, ale nejrelevantnější jsou pro něj zkušenosti Dwighta D. Eisenhowera.
Eisenhower, který velel vylodění v Normandii, tvrdil, že samotné plány jsou sice bezcenné, ale plánování je vším. Disciplína spojená s přípravou totiž umožňuje inteligentně změnit kurz, když se stane něco nečekaného. Pro Trumpa byla tímto nečekaným faktorem neuvěřitelná odolnost íránského režimu, u kterého zřejmě očekával podobně rychlý kolaps, jaký potkal venezuelského prezidenta Madura.
Doufat v opakování venezuelského scénáře však svědčí o hlubokém nepochopení rozdílů mezi oběma zeměmi. Eisenhower varoval, že při vzniku naléhavé situace je často nutné plány vyhodit z okna a začít znovu, ale bez předchozí hloubkové přípravy to nelze dělat smysluplně. Je nezbytné být neustále ponořen do podstaty problému, který má člověk vyřešit.
Místo toho, aby se íránský režim po zabití nejvyššího vůdce Alího Chameneího zhroutil, dál funguje a bojuje. Teherán hraje se špatnými kartami velmi obratně, zatímco Trump působí dojmem, že si postup vymýšlí za pochodu. Spoléhá se spíše na své instinkty než na analýzy tajných služeb a strategické rady, kterými se prokousávali jeho předchůdci.
Když se Trumpa ptali, kdy válka skončí, odpověděl, že to pozná, až to „ucítí v kostech“. Jeho nejbližší okolí tvoří poradci, kteří mají jeho rozhodnutí spíše potvrzovat než mu říkat nepříjemnou pravdu. Absence jasného politického směru a spoléhání se na prezidentův instinkt oslabuje účinnost ničivé palebné síly amerických ozbrojených sil.
Trump a Netanjahu vsadili na masivní bombardování, které kromě špiček režimu zabilo i téměř patnáct set civilistů. Očekávali, že bomby vyvolají lidové povstání, které režim svrhne. Íránští odpůrci vlády však nepovstali, protože mají v živé paměti krvavé potlačení protestů z ledna a varování, že jakýkoliv odpor bude trestán jako vlastizrada.
Íránský režim je bezohledný, skvěle organizovaný a stojí na institucích, nikoliv na jednotlivcích. Ideologie mučednictví znamená, že smrt vůdců není pro systém rozsudkem smrti. Režim považuje úmrtí mnoha svých občanů, ať už rukou vlastních sil nebo v důsledku amerických bomb, za přijatelnou cenu za své přežití.
Teherán sice nemůže soupeřit s palebnou silou USA, ale má své vlastní plány. Rozšířil válku útoky na arabské sousedy i americké základny a efektivně uzavřel Hormuzský průliv. Tím odřízl pětinu světových dodávek ropy a uvrhl finanční trhy do chaosu. Ukazuje se, že geografie je účinnějším odstrašujícím prostředkem než nákladná vojenská spojenectví.
Zatímco Trump postrádá jasný cíl, Netanjahu o tomto konfliktu přemýšlí celou svou kariéru. Pro Izrael je válka s Íránem existenční otázkou a Netanjahu ji vidí jako příležitost k definitivnímu úderu na režim, který považuje za nejnebezpečnějšího nepřítele. Vždy věděl, že k úplnému zničení íránských vojenských kapacit potřebuje spojenectví s USA, čehož dosáhl až nyní.
Historicky se američtí prezidenti snažili Írán spíše izolovat, protože rizika přímé války považovali za příliš velká. Trump sice operuje s jadernou hrozbou, ale pro bezprostřední nebezpečí neexistují věrohodné důkazy. Nyní Trump zjišťuje, proč se jeho předchůdci do takového konfliktu nikdy nepustili, a válka se mění v asymetrický střet.
Trump už dvakrát odložil hrozbu zničení íránské energetické sítě, což by mohl být válečný zločin. Tvrdí, že Írán zoufale touží po dohodě, ale uniklé verze jeho mírového plánu připomínají spíše podmínky kapitulace. Írán kontroval vlastními požadavky, jako je uznání kontroly nad Hormuzem a stažení amerických základen, což je pro druhou stranu neakceptovatelné.
Pokud nedojde k obrovskému kompromisu, dohoda je v nedohlednu. Trump by mohl vyhlásit vítězství a odejít, což by ale vyděsilo spojence a dalo Íránu prostor k dalšímu tlaku na světovou ekonomiku. Pravděpodobnější je eskalace, možná pokus o dobytí íránských ropných terminálů, což by ovšem nahrávalo íránské strategii opotřebovávací války.
Historie může na Trumpovu špatně naplánovanou válku pohlížet jako na bod obratu a začátek úpadku americké moci, podobně jako byla Suezská krize v roce 1956 pro Británii. Zatímco USA a Izrael mohou zabíjet a ničit dál, íránský režim považuje za vítězství samotné přežití a věří, že díky kontrole strategických průlivů má v rukou nové trumfy.
Íránský ministr zahraničí Abbás Arákčí prohlásil, že konflikt mezi Spojenými státy a Íránem může ukončit pouze vyjednané řešení. Učinil tak poté, co americký prezident Donald Trump veřejně odmítl návrh na opětovné otevření Hormuzského průlivu. Šéf íránské diplomacie uvedl, že Teherán nyní čeká na definitivní oficiální odpověď ze strany Washingtonu. Zároveň poukázal na to, že americká hlava státu v minulosti učinila řadu rozporuplných prohlášení.
Ministři zahraničí Ruska a Německa se sešli v New Yorku na okraj Valného shromáždění OSN k prvním vzájemným jednáním od počátku ruské invaze na Ukrajinu. Vztahy mezi Moskvou a Berlínem, který patří mezi blízké spojence Kyjeva, zůstávaly dlouhodobě zmrazené. K dalšímu vyostření napětí přispěl nedávný dronový incident na letišti Lipsko/Halle ve východním Německu. Osobní rozhovor obou diplomatů potvrdili oficiální zástupci obou zúčastněných stran.
Inženýr Organizace spojených národů Ahmed Alyan strávil celý den odklízením jednoho z úseků ulice Bejrút ve čtvrti Tel al-Hawa v Pásmu Gazy. Nekonečná práce uprostřed hromad suti mu připomíná pokus vyprázdnit moře pomocí obyčejné lžíce. Někdejší rušná třída plná obchodů, kanceláří a domů je v současnosti téměř liduprázdná. Cestu blokují hromady kamení, trosky zničených budov a na řadě míst vytékají z poškozené kanalizace splašky.
Polsko výrazně zrychluje své investice do obrany a zařazuje se mezi nejrychleji zbrojící země rozvinutého světa. Severně od Varšavy v obci Czosnów vyrostl na místě bývalého kukuřičného pole nový technologický závod na výrobu zbraní. Tento krok ilustruje širší strategii země, která se posouvá od pouhého dovozu vojenské techniky k její domácí produkci. Polská vláda tím reaguje na bezpečnostní hrozby v regionu a zároveň se snaží podpořit domácí hospodářský růst.
V malé indické vesnici Tarluvada v jižním státě Ándhrapradéš vyvolal plán na výstavbu obřího datového centra společnosti Google vlnu odporu mezi místními obyvateli. Projekt v hodnotě patnácti miliard dolarů měl podle původních slibů státních úředníků přinést chudému regionu pracovní příležitosti a hospodářský rozmach. Místní zemědělci však nyní upozorňují na odebírání půdy a neplnění daných příslibů ze strany vlády. Nabyté pozemky stát malým rolníkům postupně zabavuje a připravuje je pro stavební práce.
Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva přidal dalších 61 společností na seznam firem spojených s izraelskými osadami na okupovaném Západním břehu Jordánu. Organizace tyto podniky obviňuje z podílu na porušování lidských práv Palestinců prostřednictvím jejich obchodních aktivit v regionu. Drtivá většina z dotčených společností má své sídlo přímo v Izraeli.
Válka v Íránu výrazně narušila globální dodávky ropy a zemního plynu, což vede ke snížení celosvětových emisí oxidu uhličitého. Mnohé země postupně přecházejí od krátkodobých opatření, jako jsou dotace či daňové úlevy, k dlouhodobým politikám omezujícím využívání fosilních paliv. Tento vývoj by mohl trvale oslabit celosvětovou poptávku po ropě a plynu. Řada států v reakci na situaci v Hormuzském průlivu začíná masivněji investovat do elektromobility a obnovitelných zdrojů energie.
Obyvatelé ukrajinského hlavního města se připravují na příchod nadcházející zimy v podmínkách neustálých ruských útoků a hrozby rozsáhlých výpadků energií. Kyjev se od konce srpna fakticky proměnil ve frontové město, přičemž nálety bezpilotních prostředků a raket probíhají běžně i během dne. Místní obyvatelé tak čelí neustálému přerušování práce i výuky ve školách a hustý dým z hořících objektů se stává součástí všedních dnů. Mnoho rodin proto v současnosti aktivně shání generátory, zásoby jídla a prostředky pro přežití bez tepla a vody.
Spojené státy a Polsko dojednávají dohodu o vybudování nové americké základny na polském území, která by měla ubytovat zhruba 10 tisíc vojáků. Tento krok představuje významný posun v rozmístění ozbrojených sil v Evropě a zároveň přímé varování adresované Ruské federaci. Snahu o zřízení základny oznámil polský ministr zahraničí Radosław Sikorski na akci Rady pro mezinárodní vztahy v New Yorku. V současné době se v Polsku nachází přibližně 7 tisíc amerických vojáků, přičemž další jednotky armády USA se přesouvají do Litvy a Estonska.
Ruská armáda stále častěji verbuje do bojů na Ukrajině zástupce ze zemí Latinské Ameriky, přičemž významným zdrojem nových posil do prvoliniových bojů se stalo Peru. Ruský náborový aparát se po diplomatických problémech a omezeních v Asii či Africe zaměřil na jihoamerický kontinent, kde láká muže na vidinu vysokého výdělku. Podle odhadů a výpovědí svědků odcestovaly do Moskvy jen v prvních měsících letošního roku stovky Peruánců. Mnozí z nich přitom původně věřili, že nebudou nasazeni přímo do nejtvrdších bojů.
Vstup Ukrajiny do Evropské unie by se mohl stát klíčovým prvkem jakékoli budoucí mírové dohody a zásadním pilířem evropské bezpečnosti. Ačkoli se hovoří o řadě překážek v oblastech korupce či zemědělství, politická vůle a stanovení pevného data vstupu mohou celý proces výrazně urychlit. Podle analytika Timothyho Ashe by přijetí Ukrajiny do Unie mohlo pro bezpečnost kontinentu udělat více než samotné členství v Severoatlantské alianci, píše Kyiv Post.
Íránská delegace vedená prezidentem Masúdem Pezeškijánem a ministrem zahraničí Abbásem Araghčím využila Zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku k rozsáhlé diplomatické iniciativě. Sedm měsíců poté, co Pezeškiján přežil americko-izraelský nálet, při kterém zahynul nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí, se íránští představitelé setkali s desítkami zahraničních diplomatů. Teherán se na mezinárodním fóru snažil prezentovat jako stát dodržující mezinárodní právo v boji proti protivníkům, kteří vůči němu uplatňují válečné sankce a námořní blokádu.