Trump chystá ukončení války v Íránu. Způsobem, který uvrhne svět do chaosu

Prezident předpovídá, že válka bude ukončena během dvou až tří týdnů, přičemž osud strategického Hormuzského průlivu ho již údajně nezajímá. Pokud se však Spojené státy stáhnou dříve, než zajistí svobodnou plavbu tímto klíčovým bodem, bude to pro Írán znamenat strategické vítězství. Teherán by tak získal kontrolu nad vodní cestou, kterou může využívat k vydírání globální ekonomiky skrze blokování dodávek ropy.

Administrativa se nyní snaží vytvořit rétorické krytí pro odchod z regionu, aniž by skutečně vyřešila poválečné uspořádání. Ministr obrany Pete Hegseth například prohlásil, že USA dosáhly „změny režimu“, ačkoli zemi stále ovládají radikálové nepřátelští vůči Washingtonu. Tyto pokusy o redefinici úspěchu odrážejí tlak na dodržení dříve stanoveného časového rámce války, který byl určen na čtyři až šest týdnů.

Odchod USA v momentě, kdy Írán ovládá průliv, by mezinárodní společenství vnímalo jako porážku. Írán by pravděpodobně zavedl poplatky za průjezd tankerů, čímž by získal finance na obnovu svého armádního a jaderného programu. Pro Trumpa by však takový konec mohl být politicky přijatelnější než riskování dalších amerických obětí při pokusu o násilné otevření průlivu, což by dále oslabilo jeho domácí autoritu.

Trumpův přístup „Amerika na prvním místě“ se opět potvrzuje jako síla, která spíše boří staré pořádky, než aby budovala nové. Jeho nechuť k závazkům vůči NATO se projevuje v ignorování ekonomických dopadů, které pociťují i američtí spotřebitelé. Přestože jsou USA předním producentem ropy, ceny pohonných hmot jsou globální a šok v dodávkách z Perského zálivu hrozí vyvoláním celosvětové recese, která zasáhne i americké břehy.

Tato situace prohlubuje trhliny v transatlantickém spojenectví. Evropští spojenci a další střední mocnosti si začínají uvědomovat, že americký bezpečnostní deštník, existující od druhé světové války, se stává nespolehlivým. Ministr zahraničí Marco Rubio dokonce naznačil, že Trump po skončení války přehodnotí americké závazky vůči spojencům, jejichž postoj k íránskému konfliktu označil za zklamání.

Evropští lídři se nacházejí v neřešitelné situaci. Někteří, jako Británie, původně odmítli poskytnout své základny pro útočné mise, jiní šli v odporu ještě dál. Trump v reakci na to kritizoval „zvláštní vztahy“ s Londýnem a hrozil omezením obchodu s Madridem. Evropští politici však nemohli Trumpa podpořit bez rizika ukončení vlastní politické kariéry, zejména po letech jeho útoků na spojence a tarifních válek.

I když se Evropa do války přímo nezapojila, její náklady pocítí skrze vysoké ceny energií a rostoucí inflaci. V některých zemích EU se již hovoří o přídělovém systému pro benzín a naftu. Navíc panují obavy, že kolaps centrální moci v Teheránu by mohl spustit masovou uprchlickou vlnu směrem k evropským hranicím, což by zatížilo tamní rozpočet i kulturu.

Představa, že by si Evropa mohla zajistit ropu sama bez asistence USA, je nereálná. Evropské armády jsou po letech škrtů oslabené a bez americké podpory nemají kapacitu Hormuzský průliv otevřít a udržet průjezdný. I mocné americké námořnictvo v současnosti považuje za příliš nebezpečné operovat v dosahu íránských dronů a raket, což podtrhuje složitost celé situace.

Trumpova veřejná prohlášení mohou být sice částečně taktikou, jak přimět ostatní země k větší finanční či vojenské spoluúčasti, ale spojenci zůstávají skeptičtí. Německý ministr obrany Boris Pistorius se otevřeně ptal, co zmůže pár evropských fregat tam, kde selhává celé americké námořnictvo. Rozhodnutí amerického prezidenta tak mění životy milionů lidí po celém světě, kteří neměli možnost o jeho krocích hlasovat.