Svět stále více volá po uznání Palestiny. Může ale takový stát samostatně fungovat?

Jednou z největších překážek jsou izraelské osady na Západním břehu a ve Východním Jeruzalémě, které Mezinárodní soudní dvůr označil za nezákonné. Od roku 1967 Izrael staví tyto osady s cílem zabránit budoucímu rozdělení Jeruzaléma a zároveň zabrat dostatek území, aby se zřízení palestinského státu stalo nemožným.

V současné době žije na Západním břehu více než 500 tisíc osadníků a ve Východním Jeruzalémě dalších 233 tisíc. Izraelská vláda nedávno oznámila výstavbu 22 nových osad, což je největší expanze za posledních několik desetiletí.

Izraelský ministr obrany Israel Katz to označil za „strategický krok, který zabrání vzniku palestinského státu, jenž by ohrozil Izrael“. Palestinci vnímají Východní Jeruzalém jako nezbytnou součást svého budoucího státu a odmítají jakékoli řešení, které by ho nezahrnovalo jako jejich hlavní město.

Geografické vymezení budoucího státu komplikuje i tzv. Zelená linie, hranice z války v roce 1948. Izrael po šestidenní válce v roce 1967 dobyl a okupoval Západní břeh, Gazu a Východní Jeruzalém. Od té doby se mu daří zabírat palestinskou půdu, kterou označuje za „státní“.

Příkladem je Jeruzalém, jehož hranice se od roku 1967 rozšířily ze sedmi na přibližně sedmdesát kilometrů čtverečních, a to právě kvůli výstavbě osad. Izrael také postavil betonovou bariéru, která se táhne na přibližně 700 kilometrů přes Západní břeh, a která rozděluje palestinské komunity a odřezává je od jejich zemědělské půdy.

Tato bariéra je doplněna četnými kontrolními body, zátarasy a silnicemi, což dále omezuje svobodu pohybu, upozorňuje web The Conversation.

V rámci dohod z Osla z devadesátých let byl Západní břeh rozdělen do tří zón: zóna A, B a C. Ačkoliv se administrativní kontrola měla postupně přesunout na Palestince, nikdy k tomu v plném rozsahu nedošlo. Zóna C, která tvoří 60 % území, zůstává plně pod izraelskou kontrolou a odděluje palestinské enklávy od sebe. 

Dalším zásadním problémem je otázka, kdo by měl budoucí palestinský stát řídit. Západní vlády si jako podmínku pro uznání kladou, že v nové vládě nebude mít místo Hamás. K tomuto požadavku se připojila i Liga arabských států, která vyzvala Hamás, aby složil zbraně a opustil Pásmo Gazy.

Nicméně v palestinské politice figurují v současné době pouze dvě hnutí: Fatah a Hamás. V nedávném průzkumu veřejného mínění z května 2025 se 32 % Palestinců z Gazy i Západního břehu vyjádřilo pro Hamás, zatímco Fatah podpořilo jen 21 % dotázaných.

Lidé si nepřejí, aby jim vládli ti, kteří již v minulosti selhali. Palestinský prezident Mahmúd Abbás, představitel Palestinské samosprávy, je krajně nepopulární a 80 % dotázaných si přeje, aby rezignoval.

Západní mocnosti preferují „reformovanou“ Palestinskou samosprávu. Pokud však mezinárodní společenství odmítne Palestincům možnost zvolit si vládu dle vlastního výběru, vznikne pravděpodobně nelegitimní vláda.

Tím by se opakovaly chyby západních pokusů o dosazení vlád v Iráku a Afghánistánu a hrálo by to do karet radikálům z Hamásu, kteří nedůvěřují demokracii. Nabízí se tedy otázka, kolik politické vůle a skutečné moci jsou ochotni lídři Francie, Velké Británie, Kanady a Austrálie vynaložit na to, aby se uznání Palestiny proměnilo v reálný stát.

Jsou ochotni přikročit k dalším krokům, pokud Izrael odmítne rozebrat osady a bariéry? V minulosti se ukázalo, že Západ v takových případech většinou zůstává pouze u silných a razantních prohlášení.