Summit NATO v Haagu ukázal, že USA a Evropa už nemají společného nepřítele

Mark Rutte
Mark Rutte, foto: NATO
Klára Marková 26. června 2025 15:56
Sdílej:

Summit NATO konaný tento týden v nizozemském Haagu přinesl sice okamžité diplomatické úspěchy, ale zároveň odhalil hluboké strategické rozdíly mezi Spojenými státy a evropskými spojenci. Nový generální tajemník aliance Mark Rutte musel čelit těžkému úkolu – sladit diametrálně odlišné vnímání bezpečnostních hrozeb na obou stranách Atlantiku. Ačkoliv mu dočasně pomohla servilní diplomacie vůči prezidentu Donaldu Trumpovi, základní rozpory zůstávají.

Zatímco během studené války a dlouho po jejím konci panovala jednota v zaměření NATO – nejprve proti Sovětskému svazu, později proti Rusku – nyní se USA stále více soustředí na rostoucí hrozbu ze strany Číny, zatímco Evropa se cítí být ohrožena především ruskou agresí. Americká administrativa, která od ledna výrazně omezila pomoc Ukrajině a zmírnila kritiku vůči Rusku, se tak stále více odchyluje od evropského konsenzu, jenž staví na pokračující podpoře Kyjeva a posilování sankcí.

Symbolickým vyjádřením tohoto rozkolu je i závěrečná deklarace summitu v Haagu. Ta oproti předchozím letům zcela opomněla jakoukoli zmínku o mezinárodním právu nebo Chartě OSN a místo toho se omezila na pouhých pět odstavců zaměřených výhradně na vojenské kapacity a ekonomické závazky. Z prohlášení vymizela rétorika o ochraně pravidelného mezinárodního pořádku, což signalizuje, že aliance čelí hlubším rozporům, než je ochotna přiznat.

Dalším dokladem odklonu USA od evropských priorit byla i absence ministra obrany Peta Hegsetha na předsummitovém jednání tzv. obranné kontaktní skupiny pro Ukrajinu, která koordinuje mezinárodní vojenskou pomoc napadené zemi. Trumpova administrativa navíc přestala poskytovat Ukrajině vojenskou pomoc a navrhuje ukončení války přijetím ruské kontroly nad Krymem i části okupovaných oblastí na východě a jihu Ukrajiny – což by fakticky znamenalo kapitulaci Kyjeva.

Evropské státy mezitím navyšují pomoc Ukrajině, posilují sankce a zintenzivňují obranné investice. V tomto kontextu je třeba chápat i překvapivé rozhodnutí aliance navýšit obranné výdaje až na 5 % HDP do roku 2035 – přičemž tuto hranici kromě Španělska přijaly všechny členské země. Ačkoliv je tento cíl ambiciózní, odráží rostoucí obavy evropských států, zejména Pobaltí, Německa, Francie a Velké Británie, ze stále agresivnějšího Ruska.

Trump přitom opět připomněl svou dlouhodobou nespokojenost s obrannými výdaji spojenců a nejasně se vyjádřil k samotnému principu kolektivní obrany obsaženému v článku 5 Smlouvy o NATO. Ačkoliv na summitu prohlásil, že „článek 5 podporuje“ a že „jinak by tu nebyl“, jeho předchozí výroky i praktické kroky jeho vlády tento závazek silně relativizují.

Rutte tak čelí nelehké výzvě. Jeho úkolem bude nejen udržet USA uvnitř aliance, ale i přesvědčit Washington, že obrana Evropy zůstává v americkém strategickém zájmu. Jenže Spojené státy již plánují přesunout podstatnou část své vojenské síly, zejména námořnictva a špičkových technologií, do Pacifiku – a omezit tak svou přítomnost v Evropě. Evropa bude muset chybějící kapacity nahradit, pokud si chce zachovat věrohodnou obranu proti Rusku.

NATO tak vstupuje do nové fáze své existence, kdy se vynořují otázky nejen o společném nepříteli, ale i o samotné soudržnosti aliance. Hrozí, že Trumpův izolacionismus a posun americké politiky k Asii zanechají Evropu bez jasného bezpečnostního záštity, na niž spoléhala po desetiletí. Lord Ismay, první generální tajemník NATO, kdysi lakonicky shrnul poslání aliance slovy: „Udržet Rusy venku, Američany uvnitř a Němce pod kontrolou.“ Dnes se zdá, že Američané sice zůstávají – ale jejich zájem slábne, a ruské hrozby mezitím sílí. 

Stalo se