Rozsudek, který v historii nemá obdoby: Je pětiletý trest pro Nicolase Sarkozyho návratem k demokracii?

Rozhodnutí soudu tak stvrzuje republikánský princip úplné a bezvýhradné rovnosti občanů před zákonem, který byl sice vyhlášen již v roce 1789, ale dlouho zůstával spíše teoretický. Pařížský trestní soud shledal Sarkozyho vinným ze zločinného spolčení ve čtvrtek 25. září, a to kvůli převodu milionů eur nelegálních finančních prostředků od tehdejšího libyjského vůdce Muammara Kaddáfího na financování jeho volební kampaně v roce 2007. Rozsudek vyvolal, jak se dalo očekávat, vlnu nevole u velké části politické třídy.

 Proti rozsudku je zcela legitimní argumentovat, že je nespravedlivý nebo nepodložený. Právo na odvolání mají především sami obžalovaní, což je naprosto v pořádku. Nicméně kontext, ve kterém se tyto protesty odehrávají, je politicky třaskavý. Již v dubnu byla odsouzena šéfka krajně pravicového Národního sdružení, Marine Le Penová, k pětiletému zákazu ucházet se o veřejné funkce kvůli zpronevěře 2,9 milionu eur z fondů EU. Nynější Sarkozyho rozsudek tak poskytuje další příležitost pro velkou část vládnoucích vrstev rozvířit kontroverzi ohledně toho, co Francouzi nazývají „vládou soudců“ či „juristokracií“.

Trest se na první pohled může zdát velmi přísný: pokuta 100 000 eur, pětiletá nezpůsobilost zastávat veřejné funkce a především pětiletý trest odnětí svobody s odloženým příkazem k zatčení. Navíc v kombinaci s předběžným výkonem trestu je odsouzený nucen nastoupit do vězení, i když se odvolá. Sarkozy se tak brzy stane prvním poválečným prezidentem Francie, který půjde do vězení.

Když se však blíže podíváme na spáchané trestné činy, tresty se nezdají být nepřiměřené. Jedná se totiž o nepopiratelně závažná provinění: organizování tajného financování volební kampaně s prostředky od zkorumpovaného a autoritářského režimu. Libye, jejíž odpovědnost za teroristický útok, při němž zemřelo přes 50 francouzských občanů, byla soudně uznána, získala na oplátku podporu na mezinárodní scéně.

Maximální možný trest za tyto činy je deset let vězení, a proto uložená sankce sotva může být považována za příliš tvrdou. Zpochybňován je však spíše samotný princip odsouzení politického vůdce soudem, což je vnímáno a prezentováno jako nepřijatelný útok na institucionální rovnováhu. Historická perspektiva však ukazuje, že rozsudky vynesené v posledních letech proti představitelům vládnoucí třídy jsou ve skutečnosti součástí procesu osvobození justice od ostatních mocí, zejména té výkonné. Toto osvobození konečně umožňuje justici plně prosazovat požadavky republikánského právního systému.

Je nutné připomenout, že revoluční princip vyhlášený v noci ze 4. na 5. srpna 1789 spočíval v úplné a bezvýhradné rovnosti před zákonem. Znamenalo to odpovídající zrušení všech zvláštních práv – privilegií – jež požívala šlechta a vyšší duchovenstvo. Trestní zákoník z roku 1791 zašel dokonce ještě dál: ti u moci mohli být hnáni k odpovědnosti před stejnými soudy jako ostatní občané a za určité trestné činy, zejména korupční, jim hrozily i přísnější tresty.

Základní principy, na nichž je republikánský právní systém založen, jsou naprosto jasné: v demokratické společnosti, kde má každý právo požadovat nejen plné užívání svých práv, ale obecně i uplatňování práva, nemůže nikdo tvrdit, že má nárok na výjimečný režim – a už vůbec ne volení zástupci. Pouze díky jistotě, že jejich nezákonné jednání bude účinně potrestáno stejným způsobem jako u jiných občanů a bez čekání na vysoce hypotetickou volební sankci, se mohou skutečně nazývat našimi zástupci.

Po dlouhou dobu však tento požadavek právní rovnosti zůstával převážně teoretický. Justice byla během Prvního císařství (1804–1814) převzata a víceméně otevřeně podřízena vládě, přičemž pod vlivem výkonné moci zůstala minimálně do poloviny 20. století. Až do konce minulého století proto princip rovnosti před zákonem narážel na zvláštní privilegium „notability“, které, s výjimkou výjimečných situací nebo zvláště závažných a medializovaných případů, zaručovalo relativní beztrestnost pro příslušníky vládnoucích tříd, jejichž trestní odpovědnost byla zpochybňována.

Situace se začala měnit až po humanistickém probuzení v době osvobození ve 40. letech 20. století. Od roku 1958 byli soudci nabíraní na základě otevřené soutěže a získali relativně chráněné postavení a také vlastní školu, Národní školu pro soudnictví. Ta si postupně osvojila náročný etický kodex, k čemuž přispělo zejména uznání soudcovských odborů v roce 1972. Objevila se nová generace soudců, kteří začali brát své poslání vážně: zajišťovat v naprosté nezávislosti řádné prosazování práva, bez ohledu na původ těch, kteří stojí před soudem.

V tomto kontextu došlo k tomu, co bylo ještě před několika desetiletími nemyslitelné: stíhání a odsouzení významných osobností na stejném základě jako zbytek populace. Od poloviny 70. let se hnutí zintenzivnilo v následujících desetiletích, kdy došlo k odsouzení velkých podnikatelů, jako byl například magnát z oblasti sportovního vybavení a fotbalu Bernard Tapie. Následovaly národní politické osobnosti, například bývalý konzervativní ministr Alain Carignon či starosta a poslanec Lyonu Michel Noir. Normalizaci tohoto trendu – nebo spíše ukončení demokratické anomálie spočívající ve zvýhodňování volených úředníků a obecně vládnoucích tříd – dokončilo odsouzení bývalých prezidentů republiky, a to Jacquese Chiraca v roce 2011 a poprvé Nicolase Sarkozyho v roce 2021.

Tento trend, který původně vycházel ze změn v soudní praxi, byl podpořen také určitými změnami ve francouzském právu. Jedním z příkladů je ústavní revize z února 2007, která stvrzuje judikaturu Ústavní rady, podle níž nemůže být prezident republiky trestně stíhán během svého funkčního období, ale která umožňuje obnovení řízení ihned po jeho odchodu z funkce. Zmínit lze také zřízení Národní finanční prokuratury v prosinci 2013, která sice nemá zákonnou nezávislost na výkonné moci, ale v posledních letech dokázala svou faktickou nezávislost.

Jakékoli řeči o „justiční tyranii“ mají za cíl zpochybnit tento historický vývoj. Tato rétorika se snaží bránit méně suverenitu lidu než spíše vládu oligarchů.