Proč se Pákistán a Afghánistán obrátily proti sobě?

Islámábád tehdy předpokládal, že Tálibán bude v Afghánistánu fungovat jako jeho vazal. To by mu poskytlo „obranu do hloubky“, kterou potřeboval k pokračování konfrontace s Indií. Přátelská vláda v Kábulu by také neutralizovala nebezpečí války na dvou frontách, pokud by se Islámábád zapletl do ozbrojeného konfliktu s Dillí. Afghánistán také sloužil jako výcvikový prostor pro Pákistánem podporované teroristické skupiny, které mohly infiltrovat do Indií spravovaného Kašmíru.

Pro Pákistán se to však ukázalo jako kolosální chyba ve výpočtech. Tálibán, který nesl nelibě svou závislost na Pákistánu a jeho arogantní způsoby, se obrátil proti svým mentorům. To se stalo velmi zřejmé začátkem tohoto měsíce při střetech na afghánsko-pákistánské hranici, které si vyžádaly desítky mrtvých na obou stranách. Tyto střety následovaly po pákistánských leteckých útocích v Kábulu a provincii Paktíá.

Pákistánská vláda naznačila, že tyto útoky byly zaměřeny na cíle hnutí Tehrík-e-Tálibán Pákistán (TTP). TTP roky bojuje proti pákistánské armádě v provincii Chajbar Paštunsko hraničící s Afghánistánem, která je osídlena stejnou paštunskou etnickou skupinou, jež tvoří páteř afghánského Tálibánu. Obě formace jsou si ideologicky podobné.

Tálibán navíc přilil olej do ohně, protože se střety shodovaly s návštěvou ministra zahraničí Amíra Chána Muttakího v Dillí, kde vydal tvrdá varování Islámábádu. Společné prohlášení vydané na konci jeho návštěvy navíc odsoudilo teroristické útoky v Pahalgamu v Kašmíru, připisované Pákistánem podporovaným skupinám. Obě strany v něm jednoznačně podpořily územní celistvost té druhé, což podle indické interpretace implicitně zahrnuje Kašmír.

Napětí ve vztazích mezi Afghánistánem a Pákistánem není novým jevem a podle expertů je třeba ho vidět ve správné historické perspektivě. Zpětně se ukazuje, že zlatá éra sblížení mezi oběma zeměmi, od poloviny 90. let do roku 2001 a znovu na pár let po převzetí moci Tálibánem v roce 2021, byla spíše úchylkou od dlouhodobého trendu napjatých, ne-li nepřátelských vztahů.

Když byl Pákistán v roce 1947 vyčleněn z Britské Indie a požádal o členství v OSN, Afghánistán hlasoval jako jediný proti jeho přijetí. Opozice Kábulu vůči členství Pákistánu vycházela ze sporu o Durandovu linii, která vymezovala hranici mezi Afghánistánem a Britskou Indií. Afghánistán nikdy nepřijal legitimitu této linie a považoval ji za britský diktát. Jde o citlivou otázku, protože hranice rozdělila vlast Paštunů, politicky dominantní etnické skupiny v Afghánistánu.

Paštunský iredentismus na obou stranách hranice, živený rétorikou a podporou Kábulu, otravoval vztahy mezi oběma zeměmi. Pákistán to vidí jako existenční hrozbu a obává se kleští z Indie na východě a Afghánistánu na západě. I bez otevřeného nepřátelství to staví Pákistán do strategicky nevýhodné pozice, protože musí rozdělit své síly mezi dvě fronty. Napjaté vztahy přetrvávaly za různých afghánských režimů, ať už šlo o monarchii Záhira Šáha, republiku Dáúda Chána, nebo marxistický režim podporovaný Sovětským svazem.

Podpora Pákistánu afghánskému povstání v 80. letech, ve spolupráci s USA a Saúdskou Arábií, byla z velké části motivována jeho touhou po režimu na něm závislém. To se podařilo na krátké období v letech 1996 až 2001, kdy Tálibán vládl Afghánistánu.

Americká válka proti terorismu to vše změnila. V roce 2001 administrativa Bushe údajně varovala pákistánského prezidenta Parvíze Mušarafa, aby spolupracoval s USA proti Tálibánu, nebo se „připravil na návrat do doby kamenné“. Pákistán změnil strany, zdánlivě odhodil Tálibán a poskytl USA a jejich spojencům strategický přístup do Afghánistánu. To jim umožnilo svrhnout Tálibán a dosadit novou vládu.

Islámábád se však zároveň snažil nechat si otevřené možnosti tím, že poskytl vedení Tálibánu útočiště v Kétě a umožnil skupině pokračovat v nízké intenzitě vojenských operací proti vládě Hamída Karzáího podporované USA. Současně Pákistán poskytoval USA logistickou podporu v jejich kampani proti Tálibánu. Z velké části kvůli těmto protichůdným impulsům zůstaly vztahy Pákistánu s Kábulem chladné.

Pákistánská podpora Tálibánu pokračovala a byla z velké části zodpovědná za jeho vítězství nad režimem podporovaným USA v Kábulu v roce 2021. Vzhledem k tomu, že Tálibán byl závislý na dobré vůli a podpoře Pákistánu, se tento nevyvážený vztah stal pro Kábul nesnesitelným.

Hlavní motivací pákistánské politiky vůči Afghánistánu je odepřít Indii oporu u jejího západního souseda. Indie měla tradičně dobré vztahy s Afghánistánem, částečně kvůli sdílené antipatii vůči Pákistánu. Dillí se podílelo na několika rozvojových projektech v Afghánistánu a vnímalo Kábul jako svou bránu do Střední Asie.

Kábul, rozčarovaný svým asymetrickým vztahem s Islámábádem a kvůli paštunské otázce, se sbližuje s Dillí, jak ukázala týdenní návštěva talibanského ministra zahraničí. Co Islámábád skutečně rozčílilo, je to, že si Muttakí vybral Dillí jako místo, kde vybičoval protipákistánskou rétoriku.

To je hudba pro indické uši, protože to signalizuje návrat Kábulu k přátelským vztahům s Dillí a nepřátelství vůči Islámábádu, což posiluje strategické zájmy Indie. Indie odměnila Tálibán oznámením, že znovu otevře své velvyslanectví v Kábulu a umožní Tálibánu převzít afghánské velvyslanectví v Dillí. Formální uznání vlády Tálibánu je tak pravděpodobně za rohem. Jak to v mezinárodních vztazích často bývá, čím více se věci mění, tím více zůstávají stejné.