Proč se nestarají jako dřív? Ukrajina s obavami sleduje upadající zájem Evropy

V Kyjevě, více než tři roky po zahájení plnohodnotné ruské invaze, se život přizpůsobil novému normálu. Na jedné straně neustále znějí sirény, dochází k zadržení raket a ozývají se exploze, na straně druhé pulzují kavárny a bary. Divadla prodávají lístky do posledního místa a děti zahájily nový školní rok v krytech. Mnoho rodin si na noc připravuje matrace na chodby nebo do koupelen, kde následují oficiální doporučení spát mezi dvěma zdmi, daleko od oken, pro případ, že by dopadla střela.

Pod touto rutinou se ale skrývá hluboká nejistota. Panuje obava, že zbytek Evropy je unavený, odvrací pozornost od války a vidí ji jako něco, co by prostě mělo skončit, bez ohledu na cenu pro Ukrajinu. S tímto pocitem přichází strach, že evropský sen, který se zdál být na dosah, se náhle vzdaluje.

Třiatřicetiletá politická poradkyně Oleksandra Avramenko pociťuje tuto změnu pokaždé, když se vrací do Kyjeva přes Polsko, které je hlavním tranzitním uzlem pro Ukrajince cestující do Evropské unie i zpět. Avramenko, která se před pěti lety přestěhovala za prací svého manžela do severní Evropy, neplánuje žádat o občanství EU. Podle ní už být Ukrajincem znamená být Evropanem.

Při ranní dopravní zácpě v centru Kyjeva se Avramenko snaží poslouchat zvuk motocyklů. Říká, že pokaždé, když slyší ten hluk, se otřese. Zvuk motorek jí totiž připomíná drony. Cesta vlakem z Kyjeva na hranici EU trvá dvanáct hodin a je plná žen a dětí, přičemž hrozí riziko útoků drony z východu. Na muže na palubě se často pohlíží s podezřením.

Hraniční kontroly jsou nyní přísnější než v počátcích invaze. Polští úředníci se vyptávají, proč cestující opouštějí Ukrajinu, jak dlouho tam hodlají zůstat a s jakým účelem jedou. Zavazadla se pečlivě kontrolují kvůli pašovanému zboží. Avramenko poznamenává, že tehdy lidé otevírali své domovy, zatímco dnes jsou otázky ostřejší. Zdůrazňuje, že necítí žádnou zášť a je vděčná Polsku za podporu, stejně jako většina Ukrajinců.

Tento posun ale vystihuje širší náladu. Důvěra v rychlé přijetí do EU klesla na nejnižší bod od invaze. Podle srpnového průzkumu jen něco málo přes polovina Ukrajinců věří, že se členství uskuteční během příštích deseti let. V roce 2022 to bylo přitom přes 70 procent. Téměř pětina dotázaných si dokonce myslí, že EU Ukrajinu nikdy nepřijme.

V roce 2022 vlajky Ukrajiny vlály na balkonech napříč Evropou. Konvoje s pomocí proudily na východ a cizí lidé otevírali své domovy uprchlíkům. Pro vojáka Bohdana Fomina z Mariupolu, města nyní okupovaného Ruskem, znamená odmítnutí územních ústupků zachování evropské budoucnosti Ukrajiny. Odevzdání půdy by pro něj znamenalo vzdát se identity, kterou si jeho země zvolila před více než deseti lety.

Čtyři dny po invazi, kdy se ruské tanky blížily ke Kyjevu, prezident Volodymyr Zelenskyj podepsal žádost Ukrajiny o členství v EU. V projevu tehdy prohlásil, že bojují za práva, svobody, životy, přežití a také za to, aby se stali rovnoprávnými členy Evropy. Vyzval, aby Evropa prokázala svou podporu a to, že jsou Evropané. O měsíc později předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová při návštěvě Kyjeva řekla, že Ukrajina patří do evropské rodiny, a předala Zelenskému dotazník pro členství.

Ačkoli politická podpora stále trvá, veřejné nadšení slábne. Ještě v dubnu von der Leyenová spekulovala, že by Ukrajina mohla vstoupit do bloku před rokem 2030. S tím, jak se ale proces přistoupení vleče, Ukrajinci nervózně sledují, jak veřejné nadšení v některých částech Evropy ochabuje, což ztěžuje udržení počátečního tempa. Sousední Polsko, které je jedním z nejhlasitějších politických zastánců Ukrajiny, je nejvýraznějším příkladem.

Průzkum provedený na začátku léta ukázal, že pouze 35 procent Poláků podporuje vstup Kyjeva do EU. V roce 2022 to bylo 85 procent. Více než polovina populace dokonce preferuje, aby válka skončila, i kdyby to znamenalo postoupení území Rusku. Podle studie z počátku roku se většina Poláků domnívá, že rozsah pomoci poskytované ukrajinským uprchlíkům už zašel příliš daleko. To se děje i navzdory důkazům, že uprchlíci mají pozitivní dopad na polskou ekonomiku, protože zaplňují nedostatek pracovních sil a podporují růst.

Tento trend se opakuje i jinde v Evropě. V Německu většina stále podporuje zasílání pomoci Ukrajině, ale 52 procent věří, že Kyjev by měl odevzdat okupované území výměnou za mír. I v jiných zemích, jako je Itálie a Francie, oficiální podpora přetrvává. Jejich veřejnost je však stále skeptičtější k přijetí Ukrajiny za člena EU.

Na levém břehu řeky Dněpr leží v troskách místo jednoho z nejničivějších nedávných útoků na Kyjev. Rusko tam 29. srpna raketou zničilo bytový dům, přičemž zemřelo 22 obyvatel, včetně čtyř dětí. Místo budovy je nyní plochá plocha hned vedle dětského hřiště. Jen kousek dál ale život pokračuje. Tržnice Darnyts'kyi je plná nakupujících a babičky prodávají zeleninu ze svých zahrádek. Lidé naskakují do tramvají a auta se posunují v zácpě. Když zazní sirény – často předznamenávající útoky drony – nikdo se nezastaví.

Avramenko říká, že všichni se ptají: co se děje v Polsku, v Německu? Proč se nestarají jako dřív? Ví, že vlády EU stále slibují podporu, ale obává se, že pro širší veřejnost se Ukrajina stala jen šumem v pozadí. Tento pocit slábnoucí pozornosti v zahraničí ostře kontrastuje s realitou v Kyjevě, kde je válka nemožné ignorovat.

Sedmého září Rusko zahájilo dosud největší vzdušný útok na Ukrajinu. 810 dronů a raket zapálilo vládní budovy a zničilo obytné čtvrti po celé zemi. Jen malá část střel proklouzla hustou kyjevskou protivzdušnou obranou. I to ale stačilo, aby zemřeli tři civilisté, včetně dítěte. O týden dříve další útok zničil kyjevský bytový dům a zabil 22 lidí, mezi nimi čtyři děti.

Když se nad náměstím Majdan snáší soumrak, několik desítek demonstrantů rozvinulo transparenty u Památníku nezávislosti. Kvůli stannému právu protesty prakticky zmizely. Tato demonstrace je teprve druhou povolenou od invaze. Třicetiletý voják Bohdan Fomin z Mariupolu, města na jihovýchodě Ukrajiny, drží ručně psaný nápis požadující lepší zacházení s vojáky. Jeho domov, kdysi prosperující přístav s půl milionem obyvatel, byl v roce 2022 rozbit a zůstává pod ruskou okupací.

To je důvod, proč Fomin věří, že Ukrajina musí odolávat až do konce bez ústupků. Říká, že pokud bude Ukrajina nucena odevzdat území, nebude se mít kam vrátit. „Naši budoucnost jsme si vybrali před více než deseti lety, tady, na Majdanu. Pro nás je to jako návrat domů – do Evropy. Bez toho si Ukrajinu nedokážu představit.“ Fomin trvá na tom, že shromáždění není namířeno proti vládě prezidenta Zelenského. „Protesty jsou součástí naší kultury od naší nezávislosti,“ říká a ukazuje na „dialogovou policii“, která tiše sleduje demonstranty a má za úkol s nimi spíše hovořit než je rozhánět. To je detail, který podle něj dokazuje, že nejde o rebelii proti státu.

Později se k davu připojuje Olena Herasymiuk. Poezie této čtyřiatřicetileté básnířky se stala základním kamenem válečné literatury země. Většinu dospělého života se vracela na toto náměstí. Herasymiuk si vzpomíná na násilí z roku 2014, kdy stála na náměstí jako studentka a uslyšela první ostré rány. Zpočátku si neuvědomila, že to jsou sniperky, které svištěly kolem její hlavy. Pak ale viděla, jak lidé padají, zranění a mrtví.

Ten okamžik ji nikdy neopustil. Vedl ji k psaní poezie jako svědectví a k dobrovolnickému praporu, kde evakuovala zraněné z bojišť. „Ukrajinci jsou Evropané v každém smyslu slova,“ říká. „Nechceme být otroky. Jsme svobodní, liberální a otevření – a máme jen jednu cestu, tu evropskou.“ Pohřbila přátele a psala o nich básně. Jedna spolužačka, Darja, odešla do války jako drone inženýrka a už se nevrátila. Aby se udržela, lpí na malých rituálech. „Každé ráno se probudím a první myšlenka je na mrtvé,“ říká. „Proto si musím udělat kávu. Je to připomínka, jak zůstat naživu, jak zůstat člověkem. Bez toho bych se zbláznila.“

Trvání na tom, že Ukrajina je klíčová pro evropský příběh, se přenáší z ulic do ukrajinské kultury a politiky. Na druhém konci města, v rušném baru s živou hudbou, si Lina Romanukha prohlíží svůj profil na Instagramu. Je plný koláží vystřižených z desítky let starých časopisů a skic nakreslených během posledních tří let. Obojí jí prý pomáhá vyrovnat se se zkušeností války.

Když v únoru 2022 ruská vojska postupovala na Kyjev, Lina utekla do domu svých rodičů na západní Ukrajině. Během několika týdnů se ale do hlavního města vrátila, přesvědčena, že tam může být užitečnější. Jedenačtyřicetiletá kurátorka a umělkyně popisuje noci pod útoky drony jako „ruskou ruletu.“ Zpočátku chodila do krytů, ale teď už se neobtěžuje. „Nemůžete tak žít věčně. Pokud to dopadne na moji budovu, tak to dopadne,“ říká.

Její odpověď na tento fatalismus je kultura. Romanukha připravila výstavu, která digitalizuje ukrajinské památky – a to nejen ty v Kyjevě nebo Lvově, ale i na Krymu, Donbasu a dalších územích pod kontrolou Ruska. V sálech Kyjevsko-pečerské lávry, staletého kláštera, který přežil války a obléhání, návštěvníci používají virtuální realitu. Mohou tak vstoupit do rekonstrukcí starověkého řeckého města Chersonésos v Sevastopolu, procházet Chánovým palácem v Bachčisaraji nebo stát před Mariupolským činoherním divadlem, kde byly v roce 2022 zabity stovky lidí.

Každá rekonstrukce je doprovázena hudbou ukrajinských skladatelů. Je to Linin způsob, jak zdůraznit, že kultura přežije, i když kámen a mramor nepřežijí. Romanukha tvrdí, že projekt není jen o minulosti. Je to způsob, jak říci Evropanům, že ukrajinské dědictví je i jejich dědictvím a že jejich budoucnost patří k sobě. Samotný akt umístění okupovaných míst na mapu je výrazem vzdoru. Rusko může držet půdu, ale paměť a nárok na Evropu zůstává ukrajinský.

„Tyto památky jsou součástí evropské civilizace,“ říká Lina. „Pokud budou vymazány, Evropa je také ztratí.“ Navzdory vší nejistotě o budoucnosti své země se označuje za „slepou optimistku.“ Sní o Ukrajině obnovené do hranic z roku 1991, přestavěné s pomocí EU a mezinárodní komunity. „Je to sen,“ přiznává, ale odmítá se ho vzdát.