Proč jsou USA supervelmocí? Mají výhodu, kterou Rusko a Čína nikdy mít nebudou

Tato historická paralela se dnes vrací v souvislosti s ambicí prezidenta Donalda Trumpa získat Grónsko. Jeho poradce Stephen Miller nedávno prohlásil, že svět se řídí železnými zákony síly a moci. Miller má sice pravdu v tom, že USA jsou nejmocnějším státem světa, ale historie nás učí, že skutečná a udržitelná moc nepramení z nátlaku, nýbrž z dobrovolných a oboustranně výhodných spojenectví.

Grónsko je pro obranu Spojených států strategicky zásadní, o čemž věděli už američtí státníci v minulosti. Ministr zahraničí William Seward o jeho koupi uvažoval po zisku Aljašky v roce 1868 a prezident Harry Truman v roce 1946 nabídl Dánsku 100 milionů dolarů ve zlatě. Dánsko prodej odmítlo, ale místo toho byla v roce 1951 uzavřena dohoda o obraně, která Washingtonu zajistila v podstatě neomezený přístup pro vojenské účely.

Právě tento konsenzuální přístup z dob studené války by byl podle CNN pro Thúkydida důkazem politické moudrosti. Amerika tehdy získala vše, co potřebovala k porážce Sovětského svazu, aniž by musela sahat k agresi vůči spojencům. Dnešní význam Grónska je přitom ještě větší než v Trumanově době, protože tající polární led otevírá nové námořní trasy a mění Arktidu v klíčové bojiště globálního obchodu.

Rusko masivně investuje do flotily ledoborců a Čína se prohlásila za „stát blízký Arktidě“ s cílem vybudovat Polární hedvábnou stezku. USA samy o sobě nemohou s ruským vlivem v regionu soupeřit, protože disponují pouze třemi ledoborci oproti padesáti ruským. Navíc ruské pobřeží v Arktidě je desetkrát delší než to americké, které je omezeno pouze na Aljašku.

Tato nerovnováha se však okamžitě mění, pokud do rovnice započítáme alianci NATO. Společně s osmi arktickými spojenci, jako jsou Kanada, Norsko či Dánsko, disponuje Západ pětkrát delším pobřežím než Rusko a flotilou ledoborců, která se té ruské vyrovná. Síla Ameriky v Arktidě tedy netkví v držení jednoho vzdáleného ostrova, ale v síti spojenců, kteří spolupracují na základě vzájemné obrany.

Jakákoli politika, která by riskovala rozbití NATO výměnou za nákup nebo násilné ovládnutí Grónska, by byla strategickým šílenstvím. Trumpův nedávný ústup v Davosu, kde místo koupě ostrova začal vyzdvihovat „neomezenou“ stávající dohodu z roku 1951, se proto jeví jako vítaný návrat k racionalitě. Ukazuje se, že Spojené státy už dávno mají to, co potřebují, díky dekádám budování důvěry.

Otevřenou otázkou však zůstává, kolik z této důvěry se podařilo během posledních týdnů promarnit. Sebevědomí a spolehlivost se v mezinárodních vztazích budují desetiletí, ale ztratit se dají během několika dní. Pro transatlantickou vazbu je nyní zásadní, aby se začaly zacelovat trhliny v soudržnosti NATO, které debaty o „nákupu“ spojeneckého území způsobily.

Skutečnou supervelmocí dělají Spojené státy právě jejich spojenci, což je výhoda, kterou Čína ani Rusko v takové míře nikdy mít nebudou. Pokud bude Washington spoléhat pouze na hrubou sílu a nátlak, riskuje, že dopadne jako starověké Athény. Ty sice získaly Mélos, ale ztratily respekt a loajalitu ostatních, což byl začátek jejich konce.

Grónsko je sice pro americkou bezpečnost neocenitelným klenotem, ale jeho hodnota spočívá v tom, že je součástí širší demokratické aliance. Udržení přátelství s Dánskem a dalšími severskými státy je pro stabilitu v Arktidě důležitější než jakákoliv změna hranic na mapě. Jak učí historie, mocní sice mohou diktovat podmínky, ale jen ti moudří si dokáží své postavení udržet dlouhodobě.