Podlézají mu, hrozí odplatou nebo mírní situaci. Reakce evropských lídrů na Trumpa se tříští

Lídři evropských mocností vysílají podle expertů výrazně rozporuplné signály. Francouzský prezident Emmanuel Macron zaujal nejtvrdší postoj, když Trumpovo chování označil za „nový koloniální přístup“ a odmítl politiku založenou na zastrašování. Tato rozhodnost může pramenit i z jeho nízké popularity doma, kde se snaží profilovat jako silný proevropský vůdce schopný čelit vnějším hrozbám.

Naproti tomu německý kancléř Friedrich Merz dává přednost deeskalaci. Varuje před spirálou odvetných opatření, přestože naznačuje, že Evropa by na stupňující se nátlak mohla odpovědět. Merzova opatrnost odráží jeho snahu stabilizovat vlastní pozici po náročném roce od vítězství ve volbách v roce 2025, které mu zatím nepřineslo očekávaný nárůst popularity u německé veřejnosti.

Specifickou roli hraje italská premiérka Giorgia Meloniová, která se stylizuje do pozice prostředníka. Na rozdíl od svých kolegů v Paříži a Berlíně si Meloniová udržuje vysokou podporu voličů, kteří její přístup ke Washingtonu schvalují. Snaha o management konfliktu namísto přímé konfrontace však dále prohlubuje nejednotnost evropského bloku.

Tuto nečitelnost umocňují lídři jako Viktor Orbán nebo Robert Fico, kteří se vyhýbají otevřené kritice Trumpových hrozeb vůči dánské suverenitě. Jejich soustředění na bilaterální kanály s Bílým domem signalizuje rozkol v momentě, kdy je jednota nejvíce zapotřebí. Pokud bude tento vzorec pokračovat, hrozí, že se Trumpovy územní ambice začnou jevit jako nevyhnutelné téma k jednání, nikoliv jako nepřípustné porušení mezinárodního práva.

Evropská veřejnost přitom od svých vlád očekává jasné slovo. Hostilita vůči Trumpovi je mezi obyvateli rozšířená a neschopnost politického středu bránit základní principy bezpečnosti nahrává krajní pravici. Ta zatím k situaci v Grónsku povětšinou mlčí, což je strategický tah – na jedné straně stojí její důraz na národní suverenitu, na druhé touha po požehnání z Washingtonu.

Zatímco se politický střed tříští, jasnou rétoriku nabízejí některé levicové strany napříč kontinentem. V Británii zaznívají hlasy po stažení amerických sil ze základen, v Německu Die Linke volá po aktivním odporu a ve Francii se dokonce otevírá otázka vystoupení z NATO. Tyto postoje, ač radikální, představují čitelnou politickou odpověď na imperiální ambice Spojených států.

Čas pro Evropu se krátí a podceňování hrozeb z Bílého domu jako pouhého blafování rizika nesnižuje. Pokud tradiční lídři nenaleznou společnou řeč a neodváží se pojmenovat Trumpovy kroky jako přímé ohrožení poválečného bezpečnostního uspořádání, riskují ztrátu vlastní legitimity i stability celého kontinentu.