Poděkujme extrémnímu počasí. Na světě zbyla čtyři místa, kde lze pořádat olympiádu bez umělého sněhu

Přestože Cortina leží v nadmořské výšce 1 816 metrů a sněhové srážky jsou zde běžné, organizátoři potvrdili, že umělý sníh bude tvořit 85 % celkového povrchu. Hlavním důvodem je snaha garantovat sportovcům nejvyšší možnou kvalitu a zajistit spravedlivé i bezpečné podmínky po celou dobu trvání akce. Mnozí trenéři a výzkumníci však vyjadřují obavy, že tato technologie dělá zimní sporty nepředvídatelnými.

Umělý sníh se na olympiádě poprvé objevil před téměř padesáti lety v Lake Placid, ale v posledním desetiletí se na něj pořadatelé spoléhají stále více. Celosvětový úbytek přírodního sněhu a zkracující se sezóny nutí organizátory k extrémním řešením, jako tomu bylo v Pekingu v roce 2022. Tehdy šlo o první hry v historii, které závisely výhradně na uměle vytvořeném povrchu.

Britská paralympionička Menna Fitzpatrick uvádí, že umělý sníh hraje klíčovou roli v udržení konzistence závodního kalendáře. Pro lyžaře je podle ní spolehlivost podmínek velmi důležitá, zejména z pohledu plánování závodů. Zároveň však vědecké studie varují, že technický sníh je mnohem tvrdší, ledovější a hustší než ten přírodní, protože ve své struktuře zadržuje méně vzduchu.

Rozdíl v dopadu na oba typy povrchů přirovnává profesorka sportovní ekologie Madeleine Orr k pádu na chodník oproti pádu do trávy. Její výzkumy naznačují, že lidé sice na umělém sněhu nepadají častěji, ale když už k pádu dojde, riziko vážného zranění je kvůli tvrdému podkladu mnohem vyšší. Tento fakt potvrzují i sportovci z freestylových disciplín, kteří popisují stěny ramp jako pevný svislý led.

Výroba sněhu má také nezanedbatelný dopad na životní prostředí, jelikož se při ní spotřebuje obrovské množství vody. Pro letošní hry to bude zhruba 27 000 metrů krychlových vody, což odpovídá objemu jedenácti olympijských bazénů. Pozitivní zprávou je, že organizátoři využívají k provozu strojů stoprocentně obnovitelnou energii a Mezinárodní olympijský výbor deklaroval, že do sněhu nebudou přidávány žádné chemikálie.

Kromě samotných závodů se klimatické změny podepisují také na tréninkových možnostech sportovců, kteří musí za sněhem cestovat stále dál. Kanadský trenér Philippe Marquis uvádí, že jeho tým musel v posledních dvou letech opustit domácí ledovce kvůli jejich tání. Místo tréninku v Kanadě tak musí létat do Jižní Ameriky, což pro sportovce představuje značnou finanční i psychickou zátěž.

Marquis si také všímá nárůstu zranění kolen a zad, což přičítá právě tvrdosti umělého povrchu při vysokých rychlostech. Lyžaři v boulích se řítí dolů rychlostí až 120 km/h a manévrovací prostor na zledovatělém podkladu je minimální. Podle odborníků může tento vývoj vést k ekonomické spirále, kdy vysoké náklady na údržbu tratí a cestování sníží počet lidí, kteří si tyto sporty mohou dovolit.

Budoucnost zimních her je ohrožena také úbytkem vhodných lokalit pro jejich pořádání. Ze všech míst, která hostila olympiádu od roku 1924, bude mít podle vědců do roku 2050 dostatek přírodního sněhu pouze deset z nich. Studie naznačují, že při současné klimatické politice zůstane pro olympiády spolehlivých jen 52 lokalit z původně zvažovaných devadesáti tří.

Možným řešením pro budoucnost je model rotujících hostitelských měst nebo dřívější termín konání her. Experti se však shodují, že bez technického sněhu by zimní sportovní akce v podstatě zanikly. Podle analýz existují na celém světě pouze čtyři střediska, která by dokázala hostit hry bez umělého zasněžování, a to v Japonsku, Rusku a Francii.