Netanjahu nařídil armádě rozšíření pozemní invaze v Libanonu

Netanjahu zdůraznil, že toto rozhodnutí má posílit obranné pozice Izraele podél severní hranice, kde neustálé přeshraniční střety vyvolávají obavy z nekontrolované regionální eskalace. Izraelská armáda je podle něj odhodlána vytvořit trvalý bezpečnostní koridor, který by zabránil útokům na izraelské území. Tato expanze však přichází v momentě, kdy se do konfliktu stále silněji zapojují další velcí hráči.

Zatímco Izrael rozšiřuje operace v Libanonu, íránské politické špičky reagují na rostoucí přítomnost amerických sil v regionu s extrémní agresivitou. Předseda íránského parlamentu Mohammad Báqer Qálibáf v neděli prohlásil, že íránské ozbrojené síly doslova „čekají na příchod amerických pozemních jednotek, aby je mohly spálit“. Qálibáf obvinil Washington z pokrytectví a tvrdí, že Spojené státy pod rouškou diplomacie tajně plánují přímý pozemní útok na Írán.

Tyto obavy umocňují zprávy o tom, že Pentagon skutečně připravuje několikatýdenní pozemní operace, zatímco do Perského zálivu a okolí proudí tisíce amerických vojáků a příslušníků námořní pěchoty. Situace se v posledních hodinách vyostřila i v samotném Íránu, kde izraelské a americké nálety zasáhly strategický přístav poblíž Hormuzského průlivu. Podle íránských státních médií si tento útok vyžádal nejméně pět obětí.

Raketové a letecké údery se však nezastavily jen u vojenských cílů. V Libanonu se dnes konal pohřeb tří novinářů, kteří zahynuli při sobotním izraelském útoku na jejich vůz. Íránský ministr zahraničí Abbás Arákčí tento incident ostře odsoudil a označil jej za „cílenou vraždu“ a vlajkové porušení mezinárodního práva. Raketová palba mezi Teheránem a Izraelem navíc pokračuje a zasahuje cíle v celé oblasti Perského zálivu.

Na pozadí těchto bojů se v pákistánském Islámábádu rozběhla narychlo svolaná diplomatická jednání. Ministři zahraničí Pákistánu, Turecka, Egypta a Saúdské Arábie se snaží najít cestu k deeskalaci konfliktu. Tato skupina čtyř zemí představuje novou mocenskou osu v muslimském světě, která v sobě spojuje jaderný arzenál Pákistánu, obrovskou vojenskou sílu Turecka a Egypta a finanční vliv Saúdské Arábie.

Velkým otazníkem nad těmito rozhovory je však absence přímých zástupců Spojených států a Íránu. Pákistánští diplomaté se pokoušejí o roli prostředníků, kteří by přenášeli vzkazy mezi oběma stranami v oddělených místnostech, protože Teherán odmítá usednout k jednomu stolu s Američany. Tato situace vrhá stín pochybností na tvrzení Washingtonu, že v mírových rozhovorech dochází k reálnému pokroku.

Zajímavým aspektem je i postoj Saúdské Arábie. Ačkoliv se její diplomaté účastní mírových jednání, v soukromí někteří saúdští představitelé naznačují, že by si přáli pokračování bombardování Íránu, který na jejich království v minulosti opakovaně útočil. Tato vnitřní nejednotnost muslimských mocností komplikuje už tak složitý proces hledání příměří.

Íránská strana navíc dává jasně najevo svou nedůvěru vůči Washingtonu. Připomíná, že během uplynulého roku byly americké sliby o diplomacii dvakrát přerušeny nálety přímo uprostřed rozhovorů. Současné masivní posilování amerických vojsk v regionu tak Teherán vnímá spíše jako přípravu na totální válku než jako snahu o dosažení míru.

Pákistán sice nabízí své letectvo jako doprovod pro íránské delegace a své elitní jednotky k zajištění bezpečnosti místa konání rozhovorů, ale bez ochoty klíčových aktérů ke kompromisu zůstávají tyto snahy jen v rovině teorie. Mezitím se fronta v jižním Libanonu dál posouvá a horizont budoucího míru se s každým dalším náletem na Teherán a raketovým útokem na Izrael vzdaluje.