Krok, který měl změnit Blízký východ? Netanjahuovo odmítnutí mírového plánu není podle expertů překvapivé

Hnutí Hamás na konci července oznámilo, že podmínky dohody přijímá a je připraveno zahájit fázované odzbrojení. Podmínilo ho však tím, že Izrael splní své závazky, ukončí veškerou agresi a kompletně stáhne své jednotky z území Pásma Gazy. Přestože byl souhlas Hamásu s odzbrojením považován za zásadní průlom v jednáních, premiér Netanjahu celou dohodu zpochybnil. Prohlásil totiž, že Izrael neprovede žádné stahování vojsk, dokud nebude Hamás reálně a plně odzbrojen.

Postoj izraelské vlády dále vyostřil napjaté vztahy mezi Netanjahuem a americkým prezidentem Trumpem. Izraelský premiér čelil hněvu šéfa Bílého domu již v předchozích měsících, například během ostrého telefonátu ohledně pokračujících izraelských vojenských operací v Libanonu, které probíhaly navzdory podepsanému memorandu o příměří. Podobně americký prezident již v minulosti veřejně varoval Izrael před pokračováním bombardování Íránu.

Vzhledem k nadcházejícím izraelským volbám a nízké domácí podpoře premiéra Netanjahua se jeho schopnost řídit vztahy s nejbližším spojencem dostává pod značný tlak. Nicméně v samotné izraelské politice panuje ohledně postupu vůči Pásmu Gazy poměrně široká shoda. Postoje hlavních politických stran se liší spíše v taktice a detailních postupech než v celkové vojenské a územní strategii, píše The Conversation.

Když izraelský ministr obrany Israel Katz nedávno prohlásil, že Izrael nikdy neopustí celé území Pásma Gazy, nevybočil tím z hlavního proudu tamní politické scény. Také Gadi Eisenkot, který platí za hlavního Netanjahuova volebního soupeře a v prvních měsících konfliktu zasedal ve válečném kabinetu, plán Donalda Trumpa i vznik samostatného palestinského státu odmítá. Podobně se pro územní expanzi v minulosti vyjadřovali i další představitelé centristické opozice.

Tento odpor vůči opuštění kontroly nad Enklávou odráží i dlouhodobý vývoj veřejného mínění v Izraeli. Průzkumy ukazují rostoucí podporu izraelské veřejnosti pro anexi a osídlování Pásma Gazy, zatímco podpora pro vytvoření samostatného palestinského státu se nachází na historickém minimu. Záměry na získání kontroly nad tímto územím mají přitom v historii Izraele hluboké kořeny.

Izraelské nároky na Pásmo Gazy předcházejí současnému konfliktu o celá desetiletí. Ačkoliv současná přítomnost armády je zdůvodňována reakcí na útoky z října roku 2023, první izraelská invaze do Gazy proběhla již v roce 1956, tedy dlouho před vznikem samotného hnutí Hamás. První izraelský premiér David Ben Gurion navrhoval anexi Gazy poprvé již v roce 1949 během rozhovorů na konferenci v Lausanne.

V roce 1955 tehdejší ministryně zahraničí Golda Meirová veřejně prohlásila, že Pásmo Gazy tvoří nedílnou součást Izraele. O rok později izraelská armáda území poprvé obsadila a okupovala ho čtyři měsíce, než se po přímém zásahu amerického prezidenta Dwighta Eisenhowera stáhla. Již během této krátké doby však vznikaly plány na budování izraelských osad, které byly realizovány po opětovném obsazení území v roce 1967.

Ačkoliv Izrael v roce 2005 evakuoval své osady a stáhnul z vnitrozemí své vojenské síly, nadále si udržel kontrolu nad vzdušným prostorem Gazy, pobřežními vodami, obchodními přechody, dodávkami energií i evidencí obyvatelstva. Podle řady právních expertů tak faktická kontrola nad tímto územím nikdy nepřestala existovat, což vyvrcholilo opětovným pozemním vstupem armády v roce 2023.

V současnosti Izrael podniká kroky k tomu, aby si přítomnost v Pásmu Gazy udržel i do budoucna. Ministr obrany Katz nedávno potvrdil financování tří nových vojenských základen v severní části území, což je infrastruktura, která v historii často předcházela vzniku civilního osídlení. Vládní strana Likud navíc sponzorovala shromáždění volající po opětovném osídlení Gazy, kterého se zúčastnili i někteří členové kabinetu.