Když si hurikány vyberou psychologickou daň: Bouře zanechávají hlubší jizvy než jen fyzické škody

Jakmile se vítr utiší, úzkost a smutek začnou převládat. Strach, pocit odpojení a vyčerpání, které následují po katastrofě takového rozsahu, nejsou prchavé, ale mohou ovlivňovat životy lidí po celá léta. Škody se neomezují jen na to, co je ztraceno, ale také na to, co je transformováno. Důvěrně známé prostory se mění v trosky, což narušuje pocit bezpečí a sounáležitosti. Psychologové toto rozrušení nazývají „environmentálním žalem“, tedy stresem pramenícím z pohledu na milované, ale k nepoznání poškozené prostředí. Obnova domů je sice nezbytná, ale málokdy dokáže obnovit pocit domova.

Hurikány způsobují hlubokou anticipační úzkost a strach z opakování události. Jednou z nejvíce stresujících zkušeností je nemožnost navázat kontakt s blízkými bezprostředně po bouři. Selhání elektrického proudu, mobilních věží a internetu promění samotné ticho v děsivý pocit. Nejistota ohledně bezpečnosti blízkých vyvolává paniku a bezmoc. Studie ukazují, že kolaps komunikačních systémů vede k prudkému nárůstu úzkosti a problémům se spánkem. Noční můry a flashbacky přetrvávají dlouho poté, co je obnovena elektřina, přičemž tato psychologická izolace bývá pro mnoho přeživších horší než fyzické přemístění.

Opakované vystavení hurikánům – ať už přímou ztrátou, evakuací, nebo i mediálním pokrytím – zvyšuje psychologickou citlivost v průběhu času. Každá další bouře zhoršuje duševní zátěž a zvyšuje zranitelnost vůči dlouhotrvajícímu emocionálnímu stresu. Dlouhodobé studie po hurikánu Katrina zjistily, že symptomy posttraumatické stresové poruchy (PTSD) mohou přetrvávat déle než deset let; dvanáct let po katastrofě stále jedna ze šesti matek s nízkými příjmy vykazovala symptomy odpovídající PTSD.

Zotavování z katastrof je často popisováno jako „život v limbu“: období, kdy přeživší nejsou ani v krizi, ani plně zotaveni, ale visí mezi vyčerpáním a povinnostmi. Tento stav je stále častější v komunitách zotavujících se z klimatických pohrom. Lidé tráví týdny odklízením, opravami a bojem s byrokracií, zatímco pečují o děti nebo seniory. Toto překrývající se břemeno prohlubuje únavu a zoufalství. Dokonce i zvuky obnovy – pily, čerpadla, jeřáby – mohou lidi udržovat ve střehu a vyvolávat strach či paniku. Chronická nejistota ohledně práce, bydlení a bezpečí vyčerpává tělo i mysl; studie z roku 2023 ukázala, že lidé z oblastí zasažených hurikánem hlásili až o 14,5 % více dní se špatným duševním zdravím každý měsíc po celá léta.

Pro ženy bývá psychologická zátěž klimatických katastrof obzvláště těžká. V komunitách zasažených klimatem, zejména v rozvojovém světě, ženy nesou většinu emocionální práce: uklidňují děti, starají se o staré lidi, spravují omezené zdroje a potlačují vlastní strach, aby udržely rodiny pohromadě. Tato neviditelná pečovatelská práce sice udržuje domácnosti, ale má trvalý dopad na duševní zdraví žen.

Hurikány nejsou pouhým zdrojem „stresu“, ale kolektivním traumatem. Proto je potřeba přehodnotit ideu „odolnosti“ (resilience). Titulky oslavující „odolnost“ ostrovních komunit riskují zastření hlubších psychologických dopadů. Vytrvalost není posílení. Často je odrazem nutnosti přežít v podmínkách slabé infrastruktury a omezené pomoci. Chválení odolnosti může maskovat realitu, že lidé jsou nuceni snášet nemožné podmínky. Přežití není důkazem síly, ale často reakcí na nerovnost a zanedbání.

Vzhledem k tomu, že klimatická změna činí tropické cyklóny silnějšími a s intenzivnějšími dešti, musí adaptace přesáhnout obnovu budov a zahrnout i psychologickou připravenost na opakované trauma a nejistotu. Skutečná obnova je kolektivní, nikoli individuální. Komunity potřebují důvěru, sdílenou péči a systémy, které chrání duševní zdraví stejně jako fyzickou bezpečnost. Vítr hurikánu Melissa sice přešel, ale jeho ozvěna bude žít dál v myslích těch, kteří jej prožili. Na tyto komunity – a jejich duševní zdraví – se nesmí zapomenout.