Íránské márnice se plní těly mrtvých demonstrantů. Zabili je výtržníci, lžou tamní televize

Záběry zachycují davy lidí shromážděné před monitory, kde se promítají fotografie zesnulých, aby je rodiny mohly identifikovat. Atmosféra na místě je plná křiku, pláče a naprostého zmatku, jak se příbuzní snaží v chaosu najít své zmizelé členy rodiny. Aktivisté uvádějí, že nápor je tak obrovský, že kapacita budov dávno nestačí a mrtví jsou vyskládáni v řadách na neupraveném prostranství. Tato scéna se stala symbolem největší výzvy, které íránský režim za poslední roky čelí v důsledku masových protestů.

Státní média sice existenci těchto drastických výjevů přiznala, ale okamžitě přispěchala s vlastní interpretací událostí. Tvrdí, že většina mrtvých jsou „obyčejní lidé“ a náhodní kolemjdoucí, které mají na svědomí údajní výtržníci. Oficiální reportáže ukazují truchlící rodiny, které na kameru prohlašují, že jejich blízcí nebyli demonstranti a podporovali vládu. Režim se tak snaží svalit vinu za krveprolití na samotné účastníky protestů a odradit další občany od odporu.

Organizace pro lidská práva však toto vládní vysvětlení důrazně odmítají a poukazují na dlouhou historii násilných represí ze strany státních složek. Podle expertů íránské úřady záměrně nerozlišují mezi pokojnými demonstranty a ozbrojenými útočníky, aby ospravedlnily použití hrubé síly. Ačkoliv ministr vnitra tvrdí, že bezpečnostní složky zachovávají maximální zdrženlivost, svědectví z ulic mluví o něčem jiném. Lidé přímo z Teheránu popisují střelbu z vojenských pušek a brutální útoky paralyzéry na mladé dívky.

Prezident Masúd Pezeškiján sice v rétorice odděluje pokojné občany od „buřičů“, ale generální prokurátor již pohrozil nekompromisními tresty včetně trestů smrti. Režimní složky vnímají jakýkoliv větší projev nespokojenosti jako přímé ohrožení své moci a podle toho jednají. Právě proto je násilí ze strany státu často prvním, nikoliv posledním řešením, jak utišit nepokoje vyvolané špatnou ekonomickou situací. Tato strategie však vede pouze k další eskalaci napětí a nárůstu počtu obětí.

Podle údajů agentury HRANA bylo od konce prosince zabito přes 500 demonstrantů, přičemž mezi mrtvými je i nejméně devět nezletilých. Počet zatčených už pravděpodobně přesáhl hranici deseti tisíc lidí, což vytváří obrovský tlak na vězeňský systém i právní aparát. Úřady zároveň přiznávají ztráty ve vlastních řadách, kdy mělo zahynout přes sto příslušníků bezpečnostních sborů. Kvůli informačnímu vakuu a vypnutému internetu je však velmi obtížné tato čísla nezávisle ověřit.

Internetová blokáda v Íránu trvá již několik dní a slouží především k zakrytí skutečného rozsahu násilí před zbytkem světa. Informace ven prosakují jen velmi pomalu a v omezené míře, což nahrává vládní propagandě při šíření její verze příběhu. Každé video, kterému se podaří projít digitální bariérou, však přináší další důkazy o tragické lidské ceně, kterou Íránci platí za svůj disent. Situace v márnicích jako Kahrizak ukazuje, že realita je mnohem temnější než oficiální prohlášení.

Zatímco se režim snaží udržet kontrolu pomocí represí a mediální manipulace, v ulicích měst stále panuje napětí. Rodiny obětí se mezitím potýkají nejen s bolestnou ztrátou, ale i s nejistotou, zda se vůbec dočkají spravedlivého vyšetření smrti svých drahých.