Experti vysvětlili, proč se USA nemohou stáhnout z Íránu bez otevření Hormuzského průlivu

Prezident Trump ve svém vystoupení deklaroval, že Spojené státy jsou velmi blízko dokončení svých cílů v měsíc trvající válce s Íránem. Přislíbil „dokončit práci“ během následujících dvou až tří týdnů prostřednictvím intenzivních úderů. Zároveň zopakoval ostré varování, že pokud to bude nutné, zasáhne Írán tak tvrdě, že jej „vrátí do doby kamenné“. Tato rétorika sice odpovídá jeho dosavadnímu tlaku, ale v otázce energetické bezpečnosti přišel nečekaný obrat.

Trump zdůraznil, že Spojené státy dnes dovážejí přes Hormuzský průliv minimální množství ropy a v budoucnu na něm nebudou závislé vůbec. „Nepotřebujeme ho,“ prohlásil rezolutně. Vyzval země, které jsou na dodávkách ropy z Perského zálivu životně závislé, aby v sobě našly odvahu a převzaly vedení při ochraně a zprůchodnění této vodní cesty. Washington je ochoten být „nápomocen“, ale odmítá nést primární břemeno.

Tento strategický ústup představuje konec dekád americké politiky v regionu. Zatímco dříve USA podmiňovaly jakýkoliv diplomatický pokrok právě otevřením průlivu, nyní jej Trump prezentuje jako problém, který si musí vyřešit dovozci a vývozci sami. Podle prezidenta se průliv otevře „přirozeně“ až v momentě, kdy válka skončí a Írán bude potřebovat peníze na poválečnou obnovu. Do té doby je však míč na straně evropských a arabských partnerů.

Realita na místě je ovšem komplikovaná, varují odborníci. Íránské revoluční gardy nadále udržují de facto blokádu a lodní doprava tvoří jen zlomek původních objemů. Trhy na Trumpovo prohlášení reagovaly s nervozitou – cena ropy Brent se drží vysoko nad 100 dolary za barel a náklady na pojištění lodí zůstávají kvůli nejistotě zmrazené. Samotné prohlášení o vítězství totiž k obnovení důvěry v komerční dopravu nestačí.

Vojenská rizika navíc nezmizela jen proto, že USA ustupují do pozadí. Írán stále disponuje asymetrickými nástroji, jako jsou námořní miny, pobřežní rakety a drony. Odborníci pochybují, že by Evropa nebo státy Zálivu dokázaly tyto hrozby eliminovat bez přímé americké podpory. Navíc existuje riziko přelití konfliktu do Rudého moře skrze hnutí Húsíů nebo do Iráku.

Dalším faktorem je nepředvídatelnost samotného Íránu. I kdyby se Teherán nakonec rozhodl průliv otevřít, operační autonomie revolučních gard může hladký proces zkomplikovat. Trump sice sází na to, že se záliv vyřeší sám, ale hrozí vznik strategického vakua. Pokud se spojenci ukáží jako neschopní zajistit bezpečnost plavby, ceny zůstanou vysoké a Washington může být do konfliktu vtažen zpět.

Následující dny a týdny tak budou skutečným testem Trumpovy nové doktríny. Ukáže se, zda jsou Evropa a arabské monarchie připraveny převzít odpovědnost, kterou na ně Spojené státy tak explicitně delegovaly. Pokud ne, „past Hormuzského průlivu“ nezmizí, pouze se změní její správce, zatímco globální ekonomika bude nadále rukojmím regionální nestability.