Kanadské parlamentní volby sice členství v Evropské unii na programu nemají, ale podle aktuálních průzkumů by myšlenka připojení k EU Kanaďany rozhodně zajímala. V době, kdy americký prezident Donald Trump výrazně ochlazuje vztahy se severním sousedem pomocí cel a ostré rétoriky, se část Kanaďanů začíná rozhlížet po nových spojencích – a jejich pohled směřuje právě do Bruselu.
Podle průzkumu by vstup Kanady do EU podpořilo 44 % Kanaďanů, zatímco 34 % by bylo proti. Evropská komise sice reagovala diplomaticky a uvedla, že si podpory váží, ale připomněla, že podle zakládacích smluv Unie mohou členství žádat pouze "evropské státy".
Přesto se odborníci oslovení serverem Politico shodují, že přestože by přijetí Kanady bylo složité, právně by to možné bylo. „Být Evropanem je spíš otázkou ducha než geografie,“ uvedla profesorka Giselle Bosse z Maastrichtské univerzity. Podle ní Kanaďané sdílejí s Evropany mnohé hodnoty – od sociálního státu až po politické a právní systémy založené na evropských modelech.
Profesor evropské politiky Frank Schimmelfennig ze švýcarské ETH Zürich doplnil, že Kanada je v některých ohledech "evropštější" než některé současné kandidátské země, jako jsou Ukrajina či Moldavsko.
Přesto by na cestě k členství stálo mnoho překážek. Především by Kanada musela velmi vážně prokázat své evropské smýšlení – něco, co dosud Kanaďané nečinili tak silně, jako to v minulosti dělaly státy střední Evropy.
Kromě toho by členství přineslo vážné ekonomické komplikace. Kanada by musela zavést celní hranici se Spojenými státy a podřídit se unijním předpisům, což by bylo hospodářsky velmi bolestivé, upozorňuje Ian Bond z britského Centra pro evropskou reformu.
Navíc by přijetí Kanady musely jednomyslně schválit všechny členské státy EU – a například ve Francii by to mohlo vyvolat referendum, kde by silné zemědělské lobby mohly vstup zablokovat.
Případné zvýhodnění Kanady by rovněž mohlo vyvolat nevoli v zemích jako Turecko, které na členství čekají již desetiletí.
Podle odborníků je tedy vstup Kanady do EU zatím pouhou teorií. Mnohem reálnější by bylo posílení hospodářského partnerství, což naznačuje i první zahraniční cesta nového kanadského premiéra Marka Carneyho, který v březnu navštívil Francii.
Jeho prohlášení, že Kanada je "nejvíce evropskou zemí mezi neevropskými státy," by ale mohlo, pokud by kdy došlo na skutečnou žádost o členství, nakonec působit spíš jako argument proti.
Americký prezident Donald Trump opět ostře kritizoval Severoatlantickou alianci, a to jen den poté, co se sešel s jejím generálním tajemníkem Markem Ruttem. Svou frustraci vyjádřil v příspěvku na sociální síti Truth Social, který však působil poměrně zmatečně. Trump bez bližších podrobností uvedl, že nikdo z těchto lidí, včetně „velmi zklamávajícího“ NATO, ničemu nerozumí, dokud na ně není vyvinut náležitý tlak.
Oznámení o čtrnáctidenním příměří mezi Spojenými státy a Íránem, které zprostředkoval Pákistán, vyvolává ve Washingtonu i ve světě řadu otázek. Přestože prezident Donald Trump a ministr obrany Pete Hegseth oslavují osmadvacetidenní bombardování Íránu jako úspěch, který ochromil íránské námořnictvo a jaderný program, situace v terénu zůstává kritická. Útoky íránských jednotek i izraelské údery v Libanonu pokračují a klíčový strategický bod – Hormuzský průliv – zůstává předmětem sporů.
Lídr maďarské opozice Péter Magyar stojí před historickou šancí ukončit šestnáctileté panování Viktora Orbána. Přestože průzkumy favorizují jeho stranu Tisza, čeká ho v případě vítězství v nedělních volbách mimořádně náročný úkol. Magyar slíbil voličům, že v rekordním čase zajistí uvolnění 17 miliard eur z unijních fondů, které Brusel zmrazil kvůli úpadku demokracie v zemi.
Britský ministr obrany John Healey oznámil úspěšné završení rozsáhlé vojenské operace, při níž královské námořnictvo a letectvo zmařily pokus ruských ponorek o průzkum kritické podmořské infrastruktury v Severním Atlantiku. Podle Healeyho byla plavidla nepřítele pod neustálým dohledem, což je nakonec donutilo jejich misi předčasně ukončit a oblast opustit.
Ruská státní média v posledních dnech intenzivně těží z prohlubujících se trhlin v transatlantickém spojenectví. Podle analytiků Andyho Kuchinse a Chrise Mondaye z podcastu Russia Decoded využívá Kreml oslabení vztahů mezi USA a Evropou k posílení svého vlivu nejen v postsovětském prostoru, ale i přímo uvnitř Evropské unie.
Nový průzkum veřejného mínění Politico Pulse odhalil dramatický posun v tom, jak obyvatelé velkých evropských zemí vnímají Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa. Výsledky ukazují, že Washington je nyní v očích mnoha Evropanů vnímán spíše jako hrozba než jako spojenec. Tento trend je patrný zejména ve Španělsku, Itálii, Belgii a Německu, kde USA jako hrozba dokonce předstihly Čínu.
Ceny ropy a zemního plynu ve čtvrtek opět zamířily vzhůru a asijské akciové trhy oslabily v reakci na rostoucí pochybnosti o trvanlivosti dvoutýdenního příměří s Íránem. Přestože Spojené státy a Írán ohlásily dohodu na poslední chvíli, situace zůstává napjatá kvůli pokračujícím izraelským útokům na Libanon a vzájemným výhrůžkám obou znepřátelených stran o návratu k vojenským akcím.
Dohoda o čtrnáctidenním příměří se Spojenými státy vyvolala v Teheránu značné napětí, zejména v řadách íránských tvrdých zastánců režimu. Ještě před několika dny zdobil jednu z nejrušnějších křižovatek v metropoli obří transparent s nekompromisním heslem, že Hormuzský průliv zůstane uzavřen. Tento vzkaz měl symbolizovat rozhodnost nového nejvyššího vůdce Modžtaby Chámenéího, který se od svého jmenování minulý měsíc neobjevil na veřejnosti.
V úterý proběhla v budapešťském sportovním areálu MTK Sportpark akce s názvem Den maďarsko-amerického přátelství, která se však stala především oslavou blízkého vztahu mezi Donaldem Trumpem a Viktorem Orbánem. Americký viceprezident JD Vance se zde pokusil v přímém přenosu spojit se svým šéfem. Přestože Trump právě řešil vážnou krizi s Íránem, při druhém pokusu telefon zvedl a vzkázal davu, že Spojené státy stojí plně za Orbánem.
Křehké čtrnáctidenní příměří na Blízkém východě, sjednané v hodině dvanácté, čelí hned v první den vážnému ohrožení. Hlavním jablkem sváru se stala interpretace toho, na koho se klid zbraní vlastně vztahuje. Zatímco Írán a zprostředkovatelský Pákistán tvrdí, že dohoda zahrnuje i Libanon, Izrael to rezolutně odmítá.
Stále naléhavější otázka, zda konflikt mezi Izraelem a Libanonem definitivně zhatí čerstvě uzavřené příměří, hýbe celým Blízkým východem. Situace v terénu je totiž v ostrém kontrastu s diplomatickými proklamacemi.
Válka, ve které není vítězů, má podle mnoha analytiků jednoho jasného poraženého. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu vstupuje do křehkého a nejasného příměří s Íránem v situaci, kterou jeho političtí odpůrci i zahraniční korespondenti označují za totální strategické selhání a politickou katastrofu.