Kanadské parlamentní volby sice členství v Evropské unii na programu nemají, ale podle aktuálních průzkumů by myšlenka připojení k EU Kanaďany rozhodně zajímala. V době, kdy americký prezident Donald Trump výrazně ochlazuje vztahy se severním sousedem pomocí cel a ostré rétoriky, se část Kanaďanů začíná rozhlížet po nových spojencích – a jejich pohled směřuje právě do Bruselu.
Podle průzkumu by vstup Kanady do EU podpořilo 44 % Kanaďanů, zatímco 34 % by bylo proti. Evropská komise sice reagovala diplomaticky a uvedla, že si podpory váží, ale připomněla, že podle zakládacích smluv Unie mohou členství žádat pouze "evropské státy".
Přesto se odborníci oslovení serverem Politico shodují, že přestože by přijetí Kanady bylo složité, právně by to možné bylo. „Být Evropanem je spíš otázkou ducha než geografie,“ uvedla profesorka Giselle Bosse z Maastrichtské univerzity. Podle ní Kanaďané sdílejí s Evropany mnohé hodnoty – od sociálního státu až po politické a právní systémy založené na evropských modelech.
Profesor evropské politiky Frank Schimmelfennig ze švýcarské ETH Zürich doplnil, že Kanada je v některých ohledech "evropštější" než některé současné kandidátské země, jako jsou Ukrajina či Moldavsko.
Přesto by na cestě k členství stálo mnoho překážek. Především by Kanada musela velmi vážně prokázat své evropské smýšlení – něco, co dosud Kanaďané nečinili tak silně, jako to v minulosti dělaly státy střední Evropy.
Kromě toho by členství přineslo vážné ekonomické komplikace. Kanada by musela zavést celní hranici se Spojenými státy a podřídit se unijním předpisům, což by bylo hospodářsky velmi bolestivé, upozorňuje Ian Bond z britského Centra pro evropskou reformu.
Navíc by přijetí Kanady musely jednomyslně schválit všechny členské státy EU – a například ve Francii by to mohlo vyvolat referendum, kde by silné zemědělské lobby mohly vstup zablokovat.
Případné zvýhodnění Kanady by rovněž mohlo vyvolat nevoli v zemích jako Turecko, které na členství čekají již desetiletí.
Podle odborníků je tedy vstup Kanady do EU zatím pouhou teorií. Mnohem reálnější by bylo posílení hospodářského partnerství, což naznačuje i první zahraniční cesta nového kanadského premiéra Marka Carneyho, který v březnu navštívil Francii.
Jeho prohlášení, že Kanada je "nejvíce evropskou zemí mezi neevropskými státy," by ale mohlo, pokud by kdy došlo na skutečnou žádost o členství, nakonec působit spíš jako argument proti.
Po bleskové operaci v Caracasu a svržení Madura se zrak Donalda Trumpa upírá k dalšímu cíli. To, co bylo v jeho prvním funkčním období považováno za bizarní vtip, se nyní mění v realitu moderního budování impéria. Evropští lídři, kteří ještě nedávno brali Trumpovy ambice ovládnout Grónsko jako trolling, nyní s neskrývanými obavami sledují, jak Washington označuje celou západní polokouli za svou sféru vlivu.
V severním Atlantiku se schyluje k nebezpečnému námořnímu střetu mezi Spojenými státy a Ruskem. Moskva vyslala ponorku a další válečná plavidla, aby poskytla ochranu ropnému tankeru Marinera, který se snaží zadržet americké námořnictvo. Loď, která se momentálně nachází v mezinárodních vodách jižně od Islandu, čelí obvinění z porušování sankcí a přepravy íránské ropy.
V souvislosti s nedávným dramatickým zajetím venezuelského prezidenta Nicoláse Madura americkými speciálními silami se na veřejnost znovu dostávají informace o kontroverzních nabídkách, které Moskva v minulosti adresovala Washingtonu.
V Paříži se v úterý sešli lídři takzvané „koalice ochotných“, aby pod záštitou amerických vyjednavačů doladili mírovou dohodu pro Ukrajinu. Zatímco ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj optimisticky hlásil, že plán na ukončení války s Ruskem je hotov z devadesáti procent, v honosných sálech se vznášel stín mnohem kontroverznějšího tématu. Tím byl neutuchající zájem Donalda Trumpa o Grónsko, který nyní, po nedávné americké intervenci ve Venezuele, nabral na nečekané a mrazivé vážnosti.
V Íránu se v posledních dnech rozhořely protesty, které svou intenzitou a geografickým rozsahem vážně otřásají tamním režimem. Spouštěčem nepokojů se stala hluboká hospodářská krize a drastický propad národní měny, který vyhnal lidi do ulic už v 88 městech po celé zemi. Zatímco Teherán bojuje s vnitřní nestabilitou, íránští představitelé s rostoucím znepokojením sledují dění ve Venezuele, kde americké speciální síly bleskovou operací svrhly a zajaly prezidenta Nicoláse Madura.
Americký prezident Donald Trump oznámil, že Venezuela předá Spojeným státům ropu v hodnotě zhruba 2 miliard dolarů. Tento krok je přímým důsledkem stupňujícího se tlaku Washingtonu na novou venezuelskou vládu poté, co americké speciální jednotky o víkendu zajaly a ze země odvlekly autoritářského vůdce Nicoláse Madura. Podle Trumpa má jít o 30 až 50 milionů barelů ropy, která byla dosud blokována v zásobnících a na tankerech kvůli americkému embargu.
Bílý dům v úterý potvrdil, že získání Grónska zůstává jednou z hlavních priorit národní bezpečnosti Spojených států. Podle prohlášení mluvčí Karoline Leavittové zvažuje tým prezidenta Donalda Trumpa širokou škálu kroků k ovládnutí tohoto strategického arktického území. Mezi zmíněnými variantami figuruje i nasazení americké armády, které má mít vrchní velitel podle slov mluvčí vždy k dispozici.
Donald Trump se pravděpodobně domnívá, že mu pokus o ovládnutí Grónska projde, i když jde o území jeho spojence v NATO. Americký prezident totiž velmi dobře ví, že žádná evropská země by se mu neodvážila postavit silou, protože by v přímém střetu neměla šanci uspět. Tato nebezpečná kalkulace vychází z prosté reality, že zbytek Severoatlantické aliance potřebuje Spojené státy mnohem více, než Trump potřebuje je.
Extrémní zimní počasí doprovázené sněžením a mrazy si v Evropě vyžádalo již nejméně šest lidských životů. Tragické zprávy přicházejí především z Francie, kde v jihozápadním departementu Landes zahynuli tři lidé při dopravních nehodách na namrzlých silnicích. Další dvě oběti hlásí okolí Paříže, přičemž v jednom případě řidič s vozem sjel do řeky Marny a v druhém došlo ke střetu s nákladním automobilem. Šestou obětí se stala žena v bosenském Sarajevu, na kterou spadla větev stromu pod tíhou čerstvého sněhu.
Severoatlantická aliance čelí dosud nepředstavitelné hrozbě, která nepochází zvenčí, ale zevnitř. Možnost, že by jeden členský stát napadl druhý, konkrétně americký pokus o ovládnutí Grónska, staví NATO před právní i existenční propast. Zakládající smlouva z roku 1949 totiž vůbec nepočítala se scénářem, kdy by se nejsilnější člen aliance obrátil proti jinému spojenci.
Soudní proces s bývalým venezuelským vůdcem Nicolásem Madurem, který v pondělí stanul před federálním soudem na Manhattanu, slibuje jednu z nejkomplexnějších právních bitev v historii USA. Přestože Maduro i jeho manželka Cilia Floresová vinu popírají, jejich právní tým již nyní připravuje sérii strategií, které by mohly proces zdržet o roky nebo jej zcela zastavit. Podle odborníků na mezinárodní právo bude obhajoba sázet především na procesní pochybení a diplomatickou imunitu.
Spojené státy znovu sází na osvědčený, ale hluboce problematický a systematicky neúspěšný recept. Po pokusech „stabilizovat“ Afghánistán a Irák nyní vstoupily do Venezuely, kde zadržely prezidenta Nicoláse Madura a oznámily, že zemi budou dočasně řídit. Vojenská správa cizího státu přitom zpochybňuje mezinárodní právo, posiluje antiamerikanismus a hrozí, že místo obnovy přinese regionu ještě hlubší chaos.