Africké a karibské státy požadují reparace za obchod s otroky

Setkání navázalo na přelomovou březnovou rezoluci Organizace spojených národů, která označila transatlantické otrokářství za nejzávažnější zločin proti lidskosti a vyzvala členské státy OSN k přispění do reparačního fondu. Od patnáctého do devatenáctého století bylo odchyceno a do Ameriky odvlečeno přibližně dvanáct až patnáct milionů afrických mužů, žen a dětí, kteří zde museli pracovat jako otroci.

V ghanské metropoli Akře byl v rámci této konzultativní konference schválen devatenáctibodový plán reparací. Tento dokument požaduje komplexní oddlužení dotčených zemí, navrácení uloupeného kulturního dědictví a zřízení globálního reparačního fondu, přičemž konkrétní finanční částka v něm nebyla vyčíslena.

Plán se věnuje také neúměrnému dopadu, který mělo otrokářství na africké ženy a dívky. Vedoucí představitelé konference zároveň apelovali na státy, které se v minulosti na obchodu s otroky podílely, aby nabídly plnou, formální a bezpodmínečnou omluvu. Ghanský prezident John Dramani Mahama delegátům řekl, že historie po lidech nežádá, aby dědili vinu, ale vyžaduje, aby převzali zodpovědnost.

K účastníkům konference promluvil prostřednictvím videopřenosu také francouzský prezident Emmanuel Macron, který uznal, že zotročení lidé byli zbaveni lidské důstojnosti a bylo s nimi zacházeno jako se zbožím. Varoval však před redukováním reparací za otroctví pouze na finanční kompenzaci s tím, že by neměly být vnímány jako šek, jehož vypsáním se celá historie uzavře.

Hlasování ve Valném shromáždění OSN, které předcházelo této konferenci, dopadlo sice většinou 123 hlasů pro, ale tři státy – Spojené státy, Izrael a Argentina – hlasovaly proti prohlášení transatlantického obchodu s otroky za zločin proti lidskosti. Dalších 52 zemí, včetně Velké Británie a členských států Evropské unie, se hlasování zdrželo.

Rezoluce Valného shromáždění na rozdíl od rezolucí Rady bezpečnosti OSN nejsou právně závazné. Velká Británie dlouhodobě odmítá výzvy k placení reparací s argumentem, že současné instituce nemohou nést odpovědnost za minulé křivdy. Britský velvyslanec při OSN James Kariuki v březnu uvedl, že žádný jednotlivý soubor zvěrstev by neměl být považován za více či méně významný než jiný.

Podobně se vyjádřil i velvyslanec USA při OSN, podle něhož jeho země neuznává právní nárok na reparace za historické křivdy, které v době svého vzniku nebyly podle mezinárodního práva nezákonné. Americký diplomat navíc dodal, že rezoluce OSN jasně nedefinuje, kdo přesně by měl být příjemcem reparační spravedlnosti.

Žádná země v historii dosud potomkům zotročených Afričanů ani zasaženým africkým, karibským či latinskoamerickým národům reparace nevyplatila. Většina finančních kompenzací, které v devatenáctém století vlády v této souvislosti vyplatily, směřovala spíše do rukou samotných majitelů otroků po zrušení otroctví než lidem, kteří jím byli postiženi. To byl i případ Velké Británie, která ve třicátých letech devatenáctého století po zrušení otroctví vyplatila vlastníkům částku, která v přepočtu na dnešní hodnotu peněz odpovídá více než jednadvaceti miliardám dolarů.