Země, kterou nejen Moskva ještě před pár lety považovala za druhořadého pozorovatele evropského dění, se proměnila v jednoho z nejhlasitějších a nejaktivnějších kritiků ruské imperiální politiky. Česká republika už dávno není jen malým postkomunistickým státem na okraji zájmu. Je z ní protivník, kterého si v Kremlu nemohou dovolit přehlížet. A co hůř pro Rusko, ani zastavit.
Hmatatelný důkaz změny? Česká muniční iniciativa. Projekt, který není jen gestem solidarity, ale konkrétní operací s reálným dopadem na frontovou linii. Cílem je rychlé dodání stovek tisíc kusů dělostřelecké munice Ukrajině bez zbytečné byrokracie, nekonečných summitů, čekání na konsensus těch, kteří si potřebují všechno desetkrát rozmyslet. Zatímco jinde se kalkuluje, debatuje a pak couvá, Česko už nakládá munici na vlaky.
Reakce je předvídatelná – a o to výmluvnější. Ruská státní propaganda spustila obvyklý koncert hrozeb, strašení a ubohosti. Česká republika si podle nich „hraje s ohněm“. Jenže je to právě ten oheň, který už nechtějí dál sledovat z pohodlí kremelských kanceláří – protože ho nezapálilo NATO, nezapálil ho Washington, ale zapálilo ho Česko. A co je horší, plameny nezůstávají symbolické. Mají reálný dopad na reálném bojišti.
To, co se ještě nedávno jevilo jako nadsázka, dnes platí doslova. Česká republika – ten kdysi přehlížený, nevýrazný stát s přívlastkem „postkomunistický“ – se stala hybatelem dění. Z periférie se posunula do středu akce. Už není v roli pozorovatele nebo tichého schvalovatele evropských kroků. Dnes sama navrhuje, tlačí a koordinuje. Neptá se, co si o tom kdo myslí – a právě tím získává respekt.
A co na to Moskva? Se zjevným neklidem to sleduje. Přestala se spokojovat s obvyklou frází o „nepřátelském státu“. Místo toho začíná varovat před českým vlivem. Před jeho silou, která – a to je klíčové – nepramení z tanků, letadel ani počtu vojáků. Pramení z něčeho, co Rusko dlouhodobě podceňuje a čeho se zároveň bojí nejvíc – z politického přesvědčení, morální konzistence, odvahy jednat i tam, kde ostatní couvají.
Nejde o přístup válečníka, nýbrž politickou vyspělost. A také důvod, proč český hlas dnes slyší všude tam, kde se rozhoduje – v Berlíně, Paříži, Bruselu, Varšavě. Ano, možná až na výjimku Ameriky pod Trumpovým vedením, kdy americký prezident vyjevuje Evropu jako obtížný hmyz, nikoli spojence. Ale to je v tuto chvíli vedlejší. Podstatné je, že evropské státy Česku nejen naslouchají, ale začínají následovat.
Ať už tomu v Moskvě říkají jakkoliv – „hra s ohněm“, „provokace“, nebo „nepřátelská činnost“, ve skutečnosti jde o něco mnohem prostšího. Jde o důslednost. O odvahu nazývat věci pravým jménem a jednat podle toho. Tahle proměna Česka není výsledkem nějakého šťastného geopolitického momentu. Je výsledkem politického rozhodnutí. A také signálem, že starý obraz Česka jako malého, opatrného státu definitivně patří minulosti.
Navzdory prvotním zprávám, které tvrdily, že se ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj podvolil tlaku Donalda Trumpa, se nově uzavřená dohoda o přístupu k ukrajinským nerostným surovinám čím dál více jeví jako promyšlený diplomatický tah ukrajinské strany. Trumpova administrativa sice minulý týden slavila podpis smlouvy s Ukrajinou jako vítězství, ale realita je složitější.
Prezident Donald Trump v úterý oznámil, že Spojené státy zastaví své vojenské útoky proti jemenským povstalcům Hútíům podporovaným Íránem. Rozhodnutí přichází poté, co Hútíové podle jeho slov Washingtonu sdělili, že „už nechtějí bojovat“.
Británie urychleně aktualizuje své válečné plány na ochranu země před možným ruským útokem. Tajné scénáře počítají nejen s konvenčním vojenským střetem, ale i s jadernými údery, rozsáhlými kybernetickými útoky a sabotáží kritické infrastruktury. Vláda premiéra Keira Starmera po více než dvaceti letech reviduje tzv. „plán domácí obrany“, který má za úkol stanovit kroky při případném vypuknutí války s Ruskem.
Svět čelí nové a nebezpečné hrozbě v podobě tzv. superplísní. Tyto mikroskopické houby žijí v půdě, ve vzduchu i na lidském těle – a mohou způsobit těžké, často smrtelné infekce. Jedním z původců je houba z rodu Coccidioides, která se dostává do těla vdechnutím spor, varuje CNN.
Země, kterou nejen Moskva ještě před pár lety považovala za druhořadého pozorovatele evropského dění, se proměnila v jednoho z nejhlasitějších a nejaktivnějších kritiků ruské imperiální politiky. Česká republika už dávno není jen malým postkomunistickým státem na okraji zájmu. Je z ní protivník, kterého si v Kremlu nemohou dovolit přehlížet. A co hůř pro Rusko, ani zastavit.
Ramzan Kadyrov, dlouholetý vůdce Čečenské republiky v rámci Ruské federace, znovu naznačil svou ochotu odejít z funkce. V rozhovoru pro státní médium „Chechnya Today“ prohlásil, že o uvolnění z funkce opakovaně sám žádá. „Slyšel jsem ty řeči. Ale naopak – sám žádám o to, abych byl zproštěn funkce. Jiný člověk přijde s novými iniciativami, s vlastní vizí. Doufám, že moje žádost bude podpořena,“ uvedl Kadyrov.
Friedrich Merz, lídr vítězného bloku CDU/CSU a hlavní favorit na post německého kancléře, byl ve druhém kole hlasování ve Spolkovém sněmu nakonec zvolen do čela vlády. Jeho jmenování přitom dopoledne narazilo na překvapivou překážku – v prvním kole hlasování Merz nezískal potřebnou většinu hlasů, když mu k dosažení tzv. kancléřské většiny chybělo šest hlasů.
Slovenský premiér Robert Fico odletí na oslavy konce druhé světové války do Moskvy jako jediný šéf vlády z Evropské unie. Jeho cesta vzbudila vlnu kritiky nejen na Slovensku, ale i v zahraničí. Polsko přelet slovenského speciálu nakonec povolilo, zároveň však vyslalo jasný vzkaz. Upozornil web Topky.
Při své první návštěvě Spojených států od vítězství ve volbách narazí nový kanadský premiér Mark Carney na studené přijetí. Prezident Donald Trump o jeho příjezdu podle vysokých představitelů Bílého domu hovoří jen jako o „běžné návštěvě dalšího světového lídra“. Žádné fanfáry, žádná zvláštní pozornost – pouze pracovní setkání bez velkých očekávání.
V Berlíně se dnes znovu rozhoduje o politickém osudu Friedricha Merze. Poté, co v prvním kole hlasování o potvrzení v úřadu spolkového kancléře neuspěl, se nyní připravuje na druhý pokus. Předseda CDU čelí bezprecedentní situaci: je prvním kancléřským kandidátem v poválečných dějinách Německa, kterého Bundestag v prvním kole nepodpořil.
Tento týden se za zavřenými dveřmi Sixtinské kaple sejde 133 kardinálů, aby zvolili nástupce papeže Františka. Vatikán přitom spouští jeden z nejpřísněji střežených procesů na světě – konkláve, volbu, která je považována nejen za náboženský akt, ale i za ukázku absolutního utajení a izolace od vnějšího světa.
Česká televize je bez generálního ředitele. Radní v úterý na mimořádné schůzi rozhodli o odvolání Jana Součka z funkce. Souček byl přitom v čele veřejnoprávního média teprve od října 2023, kdy nahradil dlouholetého šéfa televize Petra Dvořáka.