Populismus zhoršuje klimatickou změnu. Babiš a spol. si hrají na experty, neví ale vůbec nic

Při veřejné kritice současného kabinetu vedeného Petrem Fialou bývalý premiér Andrej Babiš zpravidla opomíjí – vědomě či nevědomky – zmínit vlastní odpovědnost za některé z problémů, které dnes tak energicky tematizuje. Jeho politická komunikace, obzvláště v rámci dlouhodobě vedené negativní kampaně, se vyznačuje rétorickými obraty, které často staví fakta do značně podružné role. V tomto rámci působí některá tvrzení až paradoxně. Nejvýraznějším příkladem takového rétorického obratu je bezesporu skutečnost, že Andrej Babiš opakovaně kritizuje vládu Petra Fialy za přijetí Zelené dohody pro Evropu – dokumentu, jehož přijetí v evropském kontextu osobně jako předseda vlády podpořil.

Fakt, že právě Andrej Babiš jako tehdejší premiér reprezentoval Českou republiku při klíčovém jednání v Bruselu a že jménem české vlády schválil rámec evropské klimatické politiky známý jako Green Deal, je veřejně dohledatelný, mediálně zaznamenaný a politicky zdokumentovaný. Přesto tuto skutečnost v současné rétorice zcela opomíjí, a to i přesto, že se jedná o jeden z nejzásadnějších klimatických rámců přijatých v posledních letech. Bývalý premiér jej nyní prezentuje jako symbol chybných rozhodnutí vlády, přestože byl sám jejich přímým účastníkem. Tento způsob zacházení s fakty budí nejen rozpaky, ale zároveň ukazuje, jak selektivní může být politická paměť, pokud se podřídí účelové argumentaci.

Není pochyb o tom, že Andrej Babiš má – jako každý opoziční politik – plné právo podrobovat současnou vládu kritice. Tato kritika může vycházet z osobního přesvědčení, z taktických úvah, z dlouhodobé politické strategie, nebo jednoduše z potřeby oslovit vlastní voličské jádro. Nicméně forma, kterou tato kritika často nabývá, vykazuje znaky systematického překrucování skutečnosti, případně vědomé práce s polopravdami. Zdá se, že Babiš pochopil, že i zjevně nepravdivá tvrzení nemusí vést k politické újmě – naopak mohou ve vhodném kontextu fungovat jako efektivní nástroj k mobilizaci voličské podpory.

Výmluvným příkladem jeho stylu je schopnost během několika málo vět vytvořit protimluv, který zůstane bez vysvětlení. Tvrdí-li nejprve, že stát není firma, a vzápětí prohlašuje, že stát „řídí jako firmu“, jde o učebnicový příklad nelogičnosti, který však u části veřejnosti nevyvolá pochybnosti. Stejně tak kauza zámečku ve Francii: Babiš nejprve mlží, aby následně vlastnictví nemovitosti přiznal – a vzápětí doplnil, že jej financoval z „poctivě zdaněných prostředků“. Tato sekvence výroků, odehrávající se v rychlém sledu několika málo vět, je ilustrativní nejen z hlediska obsahu, ale i stylu politické komunikace, která spíše než logickou návaznost sleduje okamžitý efekt.

Pokud se vrátíme k problematice Green Dealu, je třeba si klást otázku, jak dlouho bude tento rámec klimatické politiky zneužíván jako nástroj domácího politického boje. Zůstává nejasné, proč i nadále přetrvává představa, že jeho přijetí bylo jednostranným rozhodnutím současné vlády, když jde o mnohostranný a dlouhodobý evropský proces, jehož součástí byla i předchozí vláda vedená právě Andrejem Babišem. Stejně tak není zřejmé, kdy se péče o životní prostředí proměnila z odborného tématu v předmět ideologického soupeření, v němž převažuje politická kalkulace nad odbornou diskusí.

Závažným problémem současného veřejného prostoru je skutečnost, že hlasy vědců a expertů, kteří se dlouhodobě věnují studiu klimatických změn a jejich dopadům, zůstávají často nevyslyšeny. Namísto odborných závěrů se debata utápí v jednoduchých heslech, emotivních výkřicích a názorech politických aktérů, kteří nemají v dané oblasti potřebnou kvalifikaci. Přitom právě odborníci, nikoli politici, jsou těmi, kdo dokážou poskytnout komplexní a realistický obraz situace, včetně návrhů konkrétních řešení.

V oblasti výzkumu klimatických změn, emisních zátěží a dlouhodobých dopadů lidské činnosti na stav ekosystémů existuje stabilní a početná skupina odborníků, která se této problematice věnuje systematicky, trpělivě a s vysokou odbornou kvalifikací. Jsou to vědci, výzkumní pracovníci, klimatologové, environmentalisté a odborníci na přírodní i společenské vědy, kteří dlouhá léta shromažďují data, analyzují trendy a modelují scénáře budoucího vývoje. Tito odborníci obvykle nevystupují s bombastickými prohlášeními a neslibují rychlá řešení, protože vědí, že otázky klimatické změny vyžadují promyšlený, strategický a dlouhodobý přístup, který překračuje horizont jednoho volebního období.

Jejich návrhy se často týkají období desítek let dopředu a jsou založeny na kombinaci vědeckých poznatků, mezinárodních dohod a reálných možností implementace v konkrétních národních podmínkách. Přesto tito odborníci zůstávají ve veřejném prostoru často upozaděni – ať už proto, že jejich sdělení nejsou dostatečně mediálně atraktivní, nebo proto, že politická reprezentace raději pracuje s jednoduššími, lépe srozumitelnými narativy, které oslovují emoce namísto rozumu.

Současná situace, kdy v mediálním a politickém prostoru dominují názory osob bez odborného zázemí, které však disponují výraznou schopností oslovit veřejnost skrze zjednodušená hesla a emotivní apely, není z pohledu kvality veřejné debaty dlouhodobě udržitelná. Problematika klimatických změn je nesmírně komplexní – propojuje fyzikální zákony, biologické procesy, ekonomické modely i otázky mezinárodní spolupráce. Redukovat ji na jednoduché dichotomie typu „proti autům“ či „proti průmyslu“ znamená ignorovat její skutečnou povahu a znemožňuje racionální řešení.

Zejména z tohoto důvodu by měl veřejný prostor klást důraz na odpovědnost. A to nejen odpovědnost individuální, kterou nesou jednotliví politici nebo vlivné osobnosti veřejného života, ale i odpovědnost systémovou – v níž hrají klíčovou roli média, novináři a redakce. Ta by neměla pouze přenášet výroky, ale aktivně pracovat s jejich obsahem, ověřovat fakta, konfrontovat tvrzení s daty a poskytovat prostor těm, jejichž hlas je podložen odbornou autoritou, nikoliv pouze společenským dosahem.

Média, která plní roli pouhého zesilovače hlasů bez ohledu na jejich věcnou správnost, přispívají k erozi důvěry ve vědu, odborné instituce a systémová řešení. V kontextu klimatické změny – fenoménu, který již nyní zásadně ovlivňuje miliardy lidí po celém světě – je tento přístup obzvlášť nebezpečný. Pokud mají být politická rozhodnutí odpovědná, musí být podložena kvalitními informacemi. A pokud má být veřejnost dobře informována, musí mít přístup k relevantním a ověřeným zdrojům, nikoliv jen k mediálně atraktivním zkratkám.

Je na čase si přiznat, že odborný diskurz nelze trvale nahrazovat populistickými konstrukcemi bez hlubšího obsahu. Pokud tak budeme činit, nejenže se vzdálíme řešení, ale riskujeme, že problémy, jimž čelíme, se v důsledku nečinnosti a zavádějících rozhodnutí ještě prohloubí.