Osm desítek let po svém vzniku zůstává Organizace spojených národů symbolem naděje na globální spolupráci, ale zároveň i varováním před vlastní neschopností jednat. Výročí OSN zřetelně odhaluje propast mezi původními ambicemi a realitou paralyzované struktury, která se jen obtížně přizpůsobuje měnícímu se světovému řádu.
Organizace spojených národů si ve čtvrtek připomněla osmdesát let od okamžiku, kdy se světové velmoci, otřesené hrůzami druhé světové války, rozhodly vložit své naděje do projektu, jenž měl předejít opakování globální katastrofy a zároveň vytvořit institucionální rámec pro mezinárodní spolupráci. Zrodila se OSN jako symbol a nástroj kolektivní bezpečnosti, jejíž ambice daleko přesahovaly neúspěšné snahy meziválečné Společnosti národů.
Dnes, po osmi dekádách existence, je však bilanční pohled na tuto instituci nevyhnutelně rozporuplný. Na jedné straně nelze popřít, že OSN sehrála v některých historických momentech pozitivní roli – od koordinace zásahu v Korejské válce po humanitární operace zmírňující důsledky přírodních katastrof či ozbrojených konfliktů. Své místo si vydobyla i jako fórum, kde mohou svůj hlas uplatnit entity se sporným mezinárodním postavením. Příkladem je Palestina, jejíž status zůstává půl století neustávajícím bodem debat, avšak právě v OSN získala alespoň symbolické zastoupení.
Jenže právě tato symboličnost stále častěji převažuje nad skutečnou schopností konat. Čím déle OSN existuje, tím více připomíná paralýzu, která zlikvidovala její předchůdkyni. Struktura organizace, zejména privilegia pěti stálých členů Rady bezpečnosti, dnes působí jako relikt poválečného uspořádání, v němž globální mocenské těžiště zdaleka neodráželo dynamiku dnešního multipolárního světa.
Rivalita Spojených států, Číny a Ruska proměnila Radu bezpečnosti v místo opakovaných blokací, v nichž právo veta spolehlivě pohřbí jakýkoli pokus o účinný postup. Bezvýchodná situace kolem syrského konfliktu je jen jedním z příkladů, stejně jako faktická neschopnost OSN reagovat na ruskou agresi vůči Ukrajině, navzdory tomu, že právě Charta OSN deklaruje zákaz použití síly proti územní celistvosti jiného státu.
O to problematičtější je, že ani po letech diskusí se OSN nedokázala adaptovat na proměněnou realitu. Iniciativy volající po reformě Rady bezpečnosti, jejím rozšíření či větší reprezentativnosti zůstávají spíše diplomatickým tématem než reálným projektem. Mezitím se vyprazdňuje důvěra členských států i veřejnosti, pro něž OSN působí jako těžkopádný byrokratický kolos, jenž se umí skvěle sejít, formulovat znepokojení, ale ve chvíli rozhodné akce se ochromí vlastními pravidly.
Výročí, jež mohlo být příležitostí k bilancování úspěchů, je tak i zrcadlem selhání. Osm desetiletí existence OSN nás nutí ptát se, zda tato instituce ještě disponuje vnitřní kapacitou překročit své strukturální slabiny a stát se aktérem, který dokáže čelit výzvám klimatické změny, agresivnímu revizionismu mocností i riziku globální destabilizace. Anebo zda se naplňuje scénář, v němž se i tento ambiciózní projekt stane jen historickým selháním a příběhem o ideálu spolupráce, který ztroskotal na neochotě změnit vlastní mechanismy.
Je to otázka relevance. Otázka odvahy přiznat si, že pouhá existence a horlivé projevy nejsou dost. Že rituální opakování vznešených frází o míru a spolupráci nepřehluší skutečnost, že schopnost OSN reálně zasahovat se postupně vytrácí.
Relevance se dnes neměří počtem rezolucí ani počtem summitů, ale ochotou a kapacitou přetavit deklarace v konkrétní činy, které v posledních letech stále častěji chybějí. Jakou váhu má organizace, která nedokáže sjednotit své členy ani při flagrantním porušování Charty OSN? Jaký smysl má struktura, v níž pět mocností disponuje právem veta, jež se proměnilo v nástroj blokace, nikoli ochrany globální stability?
Je to také otázka odvahy přiznat si, že bez zásadní reformy zůstane OSN institucí, která více spravuje dojem opodstatnění své existence než realitu mezinárodních vztahů. Otázka ochoty přehodnotit privilegia, která vznikla v roce 1945, v čase, kdy svět vypadal jinak, kdy Evropa ležela v troskách a Asie byla vnímána jen jako periferie moci.
A konečně je to otázka budoucnosti mezinárodního pořádku, jehož krize důvěry je dnes zjevnější než kdykoli od konce druhé světové války. V éře, kdy geopolitické napětí opět roste, kdy se autoritářské režimy učí obcházet pravidla a kdy změna klimatu testuje schopnost solidarity napříč kontinenty, může přežití OSN v původní podobě připomínat spíše setrvačnost než skutečné poslání.
Významné výročí proto není jen důvodem k bilancování dlouhodobé a již tradiční existence OSN. Jsou i zrcadlem, v němž je třeba vidět nepříjemnou pravdu, že bez schopnosti zásadní obnovy nebude mít OSN v příštích dekádách váhu, kterou jí zakladatelé přisuzovali, a kterou dnešní svět zoufale potřebuje.
Generální tajemník NATO Mark Rutte vyjádřil ve čtvrtek v Bruselu přesvědčení, že se spojencům podaří najít cestu k obnovení provozu v Hormuzském průlivu. Tato klíčová námořní cesta zůstává zablokovaná poté, co na Írán zaútočily síly Spojených států a Izraele. Rutte zdůraznil, že uvnitř Aliance probíhají intenzivní diskuse o tom, jak k tomuto obrovskému bezpečnostnímu problému přistoupit.
V České republice se schyluje k ostrému politickému střetu kvůli připravovanému zákonu, který má zpřísnit dohled nad financováním neziskových organizací (NGO). Opozice, akademici i samotné neziskovky varují, že vláda premiéra Andreje Babiše připravuje legislativu po vzoru Ruska či Gruzie, která by mohla sloužit k umlčení kritických hlasů a stigmatizaci občanské společnosti.
Největší světová síť klimatických organizací Climate Action Network (CAN), která zastřešuje více než 1 900 občanských spolků ve 130 zemích, vydala ve čtvrtek ostré prohlášení, v němž odsuzuje společný americko-izraelský útok na Írán.
Pentagon požádal Bílý dům o schválení gigantického rozpočtového balíčku ve výši přesahující 200 miliard dolarů na financování probíhající války v Íránu. Tato astronomická částka má pokrýt náklady na operace, které za pouhé tři týdny vyčerpaly značnou část amerických zásob moderních zbraní. Podle informací z vládních kruhů se však očekává, že tento požadavek narazí v Kongresu na tvrdý odpor.
Navzdory drtivým ztrátám a bezprostřední hrozbě kolapsu režimu dává Írán jasně najevo, že nehodlá kapitulovat. Teherán se sice nachází v nejzranitelnější pozici své historie, přesto sází na strategii prodlužování konfliktu se Spojenými státy a Izraelem. Jeho cílem není klasické vojenské vítězství, ale snaha učinit pokračování války pro všechny ostatní natolik nákladným, že si nakonec vynutí nové uspořádání regionu ve svůj prospěch.
Maďarská vláda vyslala směrem k Bruselu jasný vzkaz: pokud bude Evropská unie vymáhat zpět kontroverzně vyplacené miliardy eur, musí stejný metr uplatnit i na Polsko. Maďarský ministr pro evropské záležitosti János Bóka v rozhovoru pro Politico uvedl, že případné navrácení 10 miliard eur ze strany Budapešti by mělo automaticky vést k vymáhání až 137 miliard eur od Varšavy.
Současný válečný konflikt v Íránu vystavuje generálního tajemníka NATO Marka Rutteho dosud nejtěžší zkoušce v jeho vztahu s Donaldem Trumpem. Americký prezident totiž v úterý ostře zkritizoval spojence v Alianci a označil je za „velmi hloupé“, protože odmítli jeho požadavky na vojenskou podporu při zajišťování strategického Hormuzského průlivu. Trump dokonce varoval, že by USA měly kvůli tomuto postoji zvážit svou další roli v celém paktu.
Evropské trhy se zemním plynem zažily v posledních hodinách drastický otřes, když jeho cena vyskočila o celých 35 %. Tento prudký nárůst je přímým důsledkem zintenzivnění útoků na energetickou infrastrukturu v Perském zálivu. Od 28. února, kdy začal válečný konflikt mezi USA, Izraelem a Íránem, se ceny plynu v Evropě podle agentury Reuters zvedly již o více než 60 %.
Americký prezident Donald Trump varoval Írán, že příští útok na jeho ropná pole už mohou provést jeho krajané. Reagoval tak na íránskou odvetu, která po izraelském úderu směřovala proti zařízením na zpracování zemního plynu v Kataru.
Velikonoce se každým dnem přibližují, takže je nejvyšší čas, aby se někteří důchodci dozvěděli, co je čeká. Jak upozornila Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ), budou se kvůli dubnovým svátkům letos poprvé měnit výplatní termíny důchodů.
Máme před sebou další víkend, po kterém přijde na řadu poslední ryze březnový týden. Podle předpovědi Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) se počasí v jeho průběhu pokazí. Projeví se to i na teplotách.
Kauza úspěšného českého filmu Sbormistr dospěla do zajímavého bodu. Soud se do ní vložil tím způsobem, že vydal předběžné opatření, které pro tuto chvíli znemožňuje televizní šíření tohoto díla. Úspěch slaví žena, které vadí, že se snímek bez jejího souhlasu inspiroval jejím životním příběhem.