Osm desítek let po svém vzniku zůstává Organizace spojených národů symbolem naděje na globální spolupráci, ale zároveň i varováním před vlastní neschopností jednat. Výročí OSN zřetelně odhaluje propast mezi původními ambicemi a realitou paralyzované struktury, která se jen obtížně přizpůsobuje měnícímu se světovému řádu.
Organizace spojených národů si ve čtvrtek připomněla osmdesát let od okamžiku, kdy se světové velmoci, otřesené hrůzami druhé světové války, rozhodly vložit své naděje do projektu, jenž měl předejít opakování globální katastrofy a zároveň vytvořit institucionální rámec pro mezinárodní spolupráci. Zrodila se OSN jako symbol a nástroj kolektivní bezpečnosti, jejíž ambice daleko přesahovaly neúspěšné snahy meziválečné Společnosti národů.
Dnes, po osmi dekádách existence, je však bilanční pohled na tuto instituci nevyhnutelně rozporuplný. Na jedné straně nelze popřít, že OSN sehrála v některých historických momentech pozitivní roli – od koordinace zásahu v Korejské válce po humanitární operace zmírňující důsledky přírodních katastrof či ozbrojených konfliktů. Své místo si vydobyla i jako fórum, kde mohou svůj hlas uplatnit entity se sporným mezinárodním postavením. Příkladem je Palestina, jejíž status zůstává půl století neustávajícím bodem debat, avšak právě v OSN získala alespoň symbolické zastoupení.
Jenže právě tato symboličnost stále častěji převažuje nad skutečnou schopností konat. Čím déle OSN existuje, tím více připomíná paralýzu, která zlikvidovala její předchůdkyni. Struktura organizace, zejména privilegia pěti stálých členů Rady bezpečnosti, dnes působí jako relikt poválečného uspořádání, v němž globální mocenské těžiště zdaleka neodráželo dynamiku dnešního multipolárního světa.
Rivalita Spojených států, Číny a Ruska proměnila Radu bezpečnosti v místo opakovaných blokací, v nichž právo veta spolehlivě pohřbí jakýkoli pokus o účinný postup. Bezvýchodná situace kolem syrského konfliktu je jen jedním z příkladů, stejně jako faktická neschopnost OSN reagovat na ruskou agresi vůči Ukrajině, navzdory tomu, že právě Charta OSN deklaruje zákaz použití síly proti územní celistvosti jiného státu.
O to problematičtější je, že ani po letech diskusí se OSN nedokázala adaptovat na proměněnou realitu. Iniciativy volající po reformě Rady bezpečnosti, jejím rozšíření či větší reprezentativnosti zůstávají spíše diplomatickým tématem než reálným projektem. Mezitím se vyprazdňuje důvěra členských států i veřejnosti, pro něž OSN působí jako těžkopádný byrokratický kolos, jenž se umí skvěle sejít, formulovat znepokojení, ale ve chvíli rozhodné akce se ochromí vlastními pravidly.
Výročí, jež mohlo být příležitostí k bilancování úspěchů, je tak i zrcadlem selhání. Osm desetiletí existence OSN nás nutí ptát se, zda tato instituce ještě disponuje vnitřní kapacitou překročit své strukturální slabiny a stát se aktérem, který dokáže čelit výzvám klimatické změny, agresivnímu revizionismu mocností i riziku globální destabilizace. Anebo zda se naplňuje scénář, v němž se i tento ambiciózní projekt stane jen historickým selháním a příběhem o ideálu spolupráce, který ztroskotal na neochotě změnit vlastní mechanismy.
Je to otázka relevance. Otázka odvahy přiznat si, že pouhá existence a horlivé projevy nejsou dost. Že rituální opakování vznešených frází o míru a spolupráci nepřehluší skutečnost, že schopnost OSN reálně zasahovat se postupně vytrácí.
Relevance se dnes neměří počtem rezolucí ani počtem summitů, ale ochotou a kapacitou přetavit deklarace v konkrétní činy, které v posledních letech stále častěji chybějí. Jakou váhu má organizace, která nedokáže sjednotit své členy ani při flagrantním porušování Charty OSN? Jaký smysl má struktura, v níž pět mocností disponuje právem veta, jež se proměnilo v nástroj blokace, nikoli ochrany globální stability?
Je to také otázka odvahy přiznat si, že bez zásadní reformy zůstane OSN institucí, která více spravuje dojem opodstatnění své existence než realitu mezinárodních vztahů. Otázka ochoty přehodnotit privilegia, která vznikla v roce 1945, v čase, kdy svět vypadal jinak, kdy Evropa ležela v troskách a Asie byla vnímána jen jako periferie moci.
A konečně je to otázka budoucnosti mezinárodního pořádku, jehož krize důvěry je dnes zjevnější než kdykoli od konce druhé světové války. V éře, kdy geopolitické napětí opět roste, kdy se autoritářské režimy učí obcházet pravidla a kdy změna klimatu testuje schopnost solidarity napříč kontinenty, může přežití OSN v původní podobě připomínat spíše setrvačnost než skutečné poslání.
Významné výročí proto není jen důvodem k bilancování dlouhodobé a již tradiční existence OSN. Jsou i zrcadlem, v němž je třeba vidět nepříjemnou pravdu, že bez schopnosti zásadní obnovy nebude mít OSN v příštích dekádách váhu, kterou jí zakladatelé přisuzovali, a kterou dnešní svět zoufale potřebuje.
Někomu tím možná leze na nervy, ale princ Harry si svůj život ve Státech umí užít. Syn současného britského panovníka byl spatřen na velké sportovní události, kde se psaly dějiny.
Čechům vrcholí přípravy na druhé a naprosto klíčové utkání na letošním mistrovství světa ve fotbale. Ve čtvrtek vpodvečer vyzvou Jihoafrickou republiku a potřebují bodovat. Duel to bude speciální, protože důležitou roli budou mít ženy. Rozhodovat totiž bude trojice Američanek.
Člověk narozený na území dnešní České republiky v roce 2000 má za prvních 25 let života výrazně vyšší uhlíkovou bilanci než člověk narozený v roce 1940. I po zohlednění mezinárodní dopravy vychází rozdíl nejméně zhruba na 70 až 80 tun oxidu uhličitého na osobu. Vyplývá to z orientačního srovnání emisí CO₂ na obyvatele za prvních 25 let života obou generací.
Blíží se začátek astronomického léta, ale tropy dorazí do Česka už před ním. Potvrzuje to nové varování meteorologů z Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), kteří očekávají, že v pátek a sobotu vyšplhají teploty až na 34 °C.
Televizní moderátor Jeremy Clarkson oznámil, že mu byla diagnostikována rakovina prostaty. Tuto zprávu odhalil v nejnovějším díle páté řady svého dokumentárního pořadu Clarksonova farma. Záběry byly natočeny během uplynulých dvou let, přičemž samotný moderátor upřesnil, že o své nemoci ví už od května. Šestašedesátiletý bývalý průvodce pořadem Top Gear sice neuvedl přesné stadium onemocnění, označil jej však za agresivní a dodal, že v rámci léčby mu již byla odoperována část prostaty.
Zvyšující se globální teploty mohou vyvolat nebezpečný nárůst takzvaného hydroklimatického biče v říčních tocích, kvůli čemuž přestanou dosavadní postupy plánování protipovodňových opatření a boje proti suchu stačit. Podle nejnovější studie budou řeky v důsledku zhoršující se klimatické krize zažívat stále rychlejší přechody mezi vydatnými lijáky a dlouhými obdobími sucha. Teplejší atmosféra totiž zadržuje více vlhkosti, což intenzitu extrémních srážek výrazně zvyšuje.
Americký prezident Donald Trump prohlásil, že nedávná dohoda s Íránem není definitivní, a pohrozil obnovením vojenských úderů, pokud se Teherán nebude chovat podle očekávání. Před schůzkou s egyptským prezidentem Abdalem Fattáhem as-Sísím na summitu G7 novinářům sdělil, že se jedná pouze o memorandum o porozumění. Pokud s ním nebude spokojen nebo pokud Írán neupraví své jednání, jsou Spojené státy připraveny okamžitě obnovit shazování bomb. Trump v této souvislosti připomněl, že Teherán se chová nevhodně už čtyřicet sedm let.
Vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Kaja Kallasová rezolutně odmítla úvahy o tom, že by Evropská služba pro vnější činnost (EEAS) měla být zrušena nebo zásadně transformována. V interní zprávě určené pro pět tisíc pracovníků unijní diplomacie podotkla, že význam této instituce je pro celé společenství nezpochybnitelný, obzvláště za situace, kdy na evropském kontinentu probíhá rozsáhlý vojenský konflikt.
Íránské vedení se snaží rodící se memorandum o porozumění se Spojenými státy prezentovat domácímu publiku jako výsledek vytrvalého odporu a velké vítězství, nikoli jako ústupek. Obhajoba tohoto postoje je však v zemi mimořádně složitá. Stát má za sebou ničivou válku, hospodářství se nachází pod enormním tlakem a část vlivné základny Islámské republiky navíc měsíce hlasitě odmítala jakýkoliv kompromis s Washingtonem. Mezi Íránci doma i v zahraničí navíc existují skupiny, které uplynulou krizi nevnímaly jako prostor pro diplomacii, ale jako příležitost ke svržení současného režimu.
Ruská agrese vůči Ukrajině bývá často mylně popisována jako konflikt velmocí, vyvolaný rozšiřováním NATO. Tento výklad, který kopíruje narativy Kremlu a staví na logice studené války, však politologové i historici odmítají. Ve skutečnosti se jedná o střet středních mocností, do kterého Spojené státy a Čína zasahují pouze z ústraní. Rusko totiž od rozpadu Sovětského svazu status velmoci ztratilo a disponuje pouze velmocenským komplexem, přestože si udrželo stálé místo v Radě bezpečnosti OSN a rozsáhlý jaderný arsenál.
Izraelská armáda ve středu ráno podle libanonských médií a stanice Al-Džazíra opět zaútočila na cíle v jižním Libanonu. Stíhací letouny a drony zasáhly oblasti v okrese Nabatíja, včetně okraje obce Kfar Tebnit, výšin Alí al-Táhir a města Nabatíja al-Fawqa, přičemž další bezpilotní letoun udeřil v pobřežní obci Ansaríja.
Zrod dohody mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a Íránem naráží na odpor řady konzervativců, pro které představuje největší problém finanční stránka věci. Viceprezident JD Vance v rozhovoru pro CBS News v podstatě potvrdil, že Teherán by mohl získat přístup k rekonstrukčnímu fondu v hodnotě až 300 miliard dolarů.
