Osmdesát let řečí, odsuzování a pár významných akcí. OSN dnes jen přihlíží, jak se svět rozpadá

Organizace spojených národů si ve čtvrtek připomněla osmdesát let od okamžiku, kdy se světové velmoci, otřesené hrůzami druhé světové války, rozhodly vložit své naděje do projektu, jenž měl předejít opakování globální katastrofy a zároveň vytvořit institucionální rámec pro mezinárodní spolupráci. Zrodila se OSN jako symbol a nástroj kolektivní bezpečnosti, jejíž ambice daleko přesahovaly neúspěšné snahy meziválečné Společnosti národů.

Dnes, po osmi dekádách existence, je však bilanční pohled na tuto instituci nevyhnutelně rozporuplný. Na jedné straně nelze popřít, že OSN sehrála v některých historických momentech pozitivní roli – od koordinace zásahu v Korejské válce po humanitární operace zmírňující důsledky přírodních katastrof či ozbrojených konfliktů. Své místo si vydobyla i jako fórum, kde mohou svůj hlas uplatnit entity se sporným mezinárodním postavením. Příkladem je Palestina, jejíž status zůstává půl století neustávajícím bodem debat, avšak právě v OSN získala alespoň symbolické zastoupení.

Jenže právě tato symboličnost stále častěji převažuje nad skutečnou schopností konat. Čím déle OSN existuje, tím více připomíná paralýzu, která zlikvidovala její předchůdkyni. Struktura organizace, zejména privilegia pěti stálých členů Rady bezpečnosti, dnes působí jako relikt poválečného uspořádání, v němž globální mocenské těžiště zdaleka neodráželo dynamiku dnešního multipolárního světa.

Rivalita Spojených států, Číny a Ruska proměnila Radu bezpečnosti v místo opakovaných blokací, v nichž právo veta spolehlivě pohřbí jakýkoli pokus o účinný postup. Bezvýchodná situace kolem syrského konfliktu je jen jedním z příkladů, stejně jako faktická neschopnost OSN reagovat na ruskou agresi vůči Ukrajině, navzdory tomu, že právě Charta OSN deklaruje zákaz použití síly proti územní celistvosti jiného státu.

O to problematičtější je, že ani po letech diskusí se OSN nedokázala adaptovat na proměněnou realitu. Iniciativy volající po reformě Rady bezpečnosti, jejím rozšíření či větší reprezentativnosti zůstávají spíše diplomatickým tématem než reálným projektem. Mezitím se vyprazdňuje důvěra členských států i veřejnosti, pro něž OSN působí jako těžkopádný byrokratický kolos, jenž se umí skvěle sejít, formulovat znepokojení, ale ve chvíli rozhodné akce se ochromí vlastními pravidly.

Výročí, jež mohlo být příležitostí k bilancování úspěchů, je tak i zrcadlem selhání. Osm desetiletí existence OSN nás nutí ptát se, zda tato instituce ještě disponuje vnitřní kapacitou překročit své strukturální slabiny a stát se aktérem, který dokáže čelit výzvám klimatické změny, agresivnímu revizionismu mocností i riziku globální destabilizace. Anebo zda se naplňuje scénář, v němž se i tento ambiciózní projekt stane jen historickým selháním a příběhem o ideálu spolupráce, který ztroskotal na neochotě změnit vlastní mechanismy.

Je to otázka relevance. Otázka odvahy přiznat si, že pouhá existence a horlivé projevy nejsou dost. Že rituální opakování vznešených frází o míru a spolupráci nepřehluší skutečnost, že schopnost OSN reálně zasahovat se postupně vytrácí.

Relevance se dnes neměří počtem rezolucí ani počtem summitů, ale ochotou a kapacitou přetavit deklarace v konkrétní činy, které v posledních letech stále častěji chybějí. Jakou váhu má organizace, která nedokáže sjednotit své členy ani při flagrantním porušování Charty OSN? Jaký smysl má struktura, v níž pět mocností disponuje právem veta, jež se proměnilo v nástroj blokace, nikoli ochrany globální stability?

Je to také otázka odvahy přiznat si, že bez zásadní reformy zůstane OSN institucí, která více spravuje dojem opodstatnění své existence než realitu mezinárodních vztahů. Otázka ochoty přehodnotit privilegia, která vznikla v roce 1945, v čase, kdy svět vypadal jinak, kdy Evropa ležela v troskách a Asie byla vnímána jen jako periferie moci.

A konečně je to otázka budoucnosti mezinárodního pořádku, jehož krize důvěry je dnes zjevnější než kdykoli od konce druhé světové války. V éře, kdy geopolitické napětí opět roste, kdy se autoritářské režimy učí obcházet pravidla a kdy změna klimatu testuje schopnost solidarity napříč kontinenty, může přežití OSN v původní podobě připomínat spíše setrvačnost než skutečné poslání.

Významné výročí proto není jen důvodem k bilancování dlouhodobé a již tradiční existence OSN. Jsou i zrcadlem, v němž je třeba vidět nepříjemnou pravdu, že bez schopnosti zásadní obnovy nebude mít OSN v příštích dekádách váhu, kterou jí zakladatelé přisuzovali, a kterou dnešní svět zoufale potřebuje.