Fico chce rozhovory s českou vládou. S takovým premiérem ale není o čem mluvit

Fico vyjádřil ochotu projednávat s českou stranou široké spektrum témat, která podle jeho názoru mohou být předmětem vzájemné diskuse obou vlád. Mezi tato témata zařadil například aktuální stav Visegrádské čtyřky, postoje k válce na Ukrajině či český postoj k právu veta v rámci Evropské unie. Dále by se rád věnoval debatě o unijním plánu RePowerEU, který počítá s postupným zastavením dodávek energií z východu.

Je však zcela zřejmé, že Česká republika dnes se Slovenskem nemá příliš o čem jednat, dokud nedojde ke změně politického klimatu u našich východních sousedů. Ficova vláda rozdmýchává nenávist nejen napříč slovenskou společností, ale dokonce se jí daří, byť částečně, polarizovat i tu českou. Pro některé je slovenský premiér téměř modlou, pro jiné odpudivou lidskou bytostí. A stejně rozděleně se vzájemně vnímají i jednotlivé části společnosti, což je smutné a alarmující.

To je první a zásadní důvod, proč by kabinet Petra Fialy (ODS) neměl s Ficovým kabinetem vůbec jednat. Fico ve skutečnosti nepřichází s ničím jiným než s tématy, která vyvolávají další spory a rozdělují společnost. Jeho nabídka není jen troufalá – je přímo drzá a bezohledná vůči tomu, co Česko a Slovensko historicky spojovalo.

Navíc si slovenský premiér zcela neuvědomuje, že Visegrádská čtyřka (V4) už dávno ztratila svůj původní význam a dnes už není relevantním politickým uskupením. Její smysl spočíval původně v tom, aby napomohla asimilaci čtyř členských zemí – Česka, Slovenska, Polska a Maďarska – do unijních struktur a standardů. V jednotě byla síla, a nelze popřít, že před vstupem do Evropské unie a krátce po něm hrála V4 významnou roli, protože čtyři středoevropské státy společně usilovaly o respekt a prosazení svých zájmů v rámci evropského bloku.

Jenže po několika letech vlád slovenského Fica, maďarského premiéra Viktora Orbána, polského Práva a spravedlnosti a českého premiéra Andreje Babiše se z V4 stala platforma pro kritiku a odpor proti samotné Evropské unii. Tento posun jasně ukazuje, že nemá smysl jednat o Visegrádské čtyřce s někým, kdo ve skutečnosti podrývá existenci unijní spolupráce a hodnot, na nichž tato unie stojí.

Pokud jde o téma Ukrajiny, zde není příliš co diskutovat. Česká republika od začátku konfliktu pevně stojí na straně napadené země, zatímco slovenský premiér se otevřeně lísá k agresorovi, tedy k ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi, a pokouší se mu vetřít do přízně. Sice volá po mírovém urovnání konfliktu, ale sám vlastně ani netuší, co by takové ujednání mělo konkrétně znamenat. Všichni vědí, že mír je obecně žádoucí, ale v případě Ruska není možné počítat s ničím jiným než s eskalací a agresí.

Pokud jde o dodávky energie z východu, to, že ruský plyn přestane narušovat suverenitu členských států Evropské unie, bylo dojednáno už na začátku ruské agrese proti Ukrajině a stalo se součástí jednotného postoje unijních lídrů. Bohužel Fico, a potažmo i Orbán, jsou jediní, kdo se tomuto konsenzu vzpírají a otevřeně ho sabotují. Pokud Fico hodlá tento narativ prosazovat i při jednání s vládou Fialy, jeho snaha neobstojí a odejde s prázdnou – stejně drze, jako přišel.

A tím se dostáváme k samotnému jádru problému: slovenský premiér, místo aby hledal shodu a podporoval jednotu Evropské unie, cíleně rozehrává hru na rozdělení a polarizaci. Jeho rétorika není pokusem o kompromis, nýbrž pokusem vyvolat dojem, že je Česká republika povinna naslouchat návrhům, které odporují jejím hodnotám a bezpečnostním zájmům.

Nejde totiž jen o samotná témata, ale především o jejich rámování a účel. Fico nejedná v duchu konstruktivní diplomacie, nýbrž ve stylu provokatéra, který chce využít každou příležitost k prosazování svých kontroverzních postojů. V takovém prostředí nemá jednání žádný smysl – naopak by česká vláda riskovala, že se stane rukojmím ve hře slovenského premiéra, jenž své názory staví nad evropskou solidaritu i samotné základy právního státu.

Pokud tedy Fialův kabinet opravdu ctí hodnoty, které Česká republika v Evropě hájí, pak by měl podobným návrhům říct jasné „ne“ a vyslat tím svůj oblíbený „jasný signál“, že naše země není ochotna se podílet na legitimizaci takové vlády, která sama podrývá základní principy demokratické společnosti.