Západ zásadně změnil přístup k Ukrajině. Moskva se oprávněně bojí a dští síru

Rozhodnutí západních spojenců zrušit omezení týkající se použití raket dlouhého doletu Ukrajinou vyvolalo ze strany Ruské federace okamžitou a ostře odmítavou reakci. Kreml tento krok označil za mimořádně eskalační a z hlediska dlouhodobé mezinárodněpolitické rovnováhy za vysoce destabilizující.

Podle Moskvy jde o další nebezpečné narušení bezpečnostní architektury evropského kontinentu, která byla již dříve citelně oslabena sérií jednostranných rozhodnutí členských států Severoatlantické aliance. Tato rozhodnutí, jak opakovaně tvrdí ruské vedení, vedou ke zvyšující se míře přímého zapojení západních mocností do ozbrojeného konfliktu, který probíhá na území bývalého Sovětského svazu, s čímž se Moskva nehodlá smířit.

Ostří kritiky bylo namířeno především na německého kancléře Friedricha Merze, který v nedávném oficiálním prohlášení pro americkou stanici CNN sdělil, že na zbraně dodávané Ukrajině „neexistují žádná omezení“, pokud jde o jejich dosah.

Tato slova představují zásadní zlom v dosavadní politice Berlína vůči válce na Ukrajině. Otevírají cestu k bezprecedentnímu rozšíření operací ukrajinské armády nejen v rámci obranných aktivit, ale i v rámci plánovaných či reaktivních úderů vedených hluboko na území Ruské federace.

Z kontextu Merzových slov, že „neexistují žádná omezení“, vyplývá, že Ukrajina může z hlediska západní vojenské a politické podpory bez obav cílit na strategicky významná ruská města, jako je Moskva, černomořské letovisko Soči, petrochemické centrum Volgograd či další klíčová místa ruského vojensko-průmyslového komplexu.

V této souvislosti je třeba upozornit na skutečnost, že většina těchto lokalit se nachází mimo bezprostřední zónu bojů a jejich případné ostřelování by Moskva mohla interpretovat jako přímý akt agrese ze strany států, které tyto údery technologicky a logisticky umožnily.

K podobné změně postoje došlo i ve Spojených státech. A to navzdory tomu, že americká zahraničněpolitická linie zůstává po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu nejistá, s nejasnou kontinuitou vůči bývalé administrativě Joea Bidena. Washington se nicméně připojil ke stanovisku Berlína, Paříže a Londýna. „Na zbraních dodávaných Ukrajině již neplatí žádná omezení dosahu. Ani ze strany Britů, ani Francouzů, ani nás. Ani ze strany Američanů. Jinými slovy, Ukrajina se nyní může bránit, a to i útoky na vojenské pozice v Rusku. To donedávna nemohla,“ uvedl kancléř Merz.

Zároveň však Merz přiznal, že Ukrajina již v minulosti podnikala jednotlivé údery na vojenské cíle uvnitř Ruské federace. Tyto akce nicméně označil za „velmi výjimečné případy“ a naznačil, že dosud byly ukrajinské schopnosti i politická vůle k takovým útokům limitovány – a to jak technickými kapacitami, tak závazky vůči partnerům.

V tomto kontextu představuje zrušení dosavadních omezení zásadní posun, který bude mít významné operační, ale i strategické důsledky. Je reálné očekávat, že ukrajinské ozbrojené síly přistoupí k novému vyhodnocení svých priorit v oblasti dálkového ostřelování a vedení asymetrických operací hluboko v ruském zázemí.

Na tato prohlášení okamžitě zareagoval mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov, který označil rozhodnutí Západu za „poměrně nebezpečné“ a dodal, že „takové kroky budou zcela v rozporu s našimi snahami o dosažení politického urovnání a s úsilím vynakládaným v rámci tohoto urovnání“. Peskov tím odkázal na formální účast Ruské federace na různých jednacích platformách, kde Moskva nadále předstírá ochotu k mírovému řešení a zároveň pokračuje ve vedení války všemi dostupnými prostředky.

Podle ruské interpretace představuje změna západní politiky hluboký zásah do dosud existující, byť extrémně křehké rovnováhy, která de facto bránila přímé konfrontaci mezi NATO a Ruskem. Jak zdůraznila agentura TASS, z ruského pohledu se nejedná pouze o technické rozhodnutí týkající se parametrů vojenské pomoci, ale o zásadní posun v ochotě západních států nést politickou i bezpečnostní odpovědnost za ukrajinské ofenzivní operace mimo vlastní území.

Tento krok, jak Peskov naznačil, může vést nejen k další eskalaci ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, ale i k rozšíření bojiště za její hranice – s potenciálně katastrofálními důsledky pro evropskou i globální bezpečnostní architekturu. Rusko přitom opakovaně varovalo, že jakýkoli útok na jeho území uskutečněný západními zbraněmi nebude považován za izolovaný akt Kyjeva, ale za společnou odpovědnost všech dodavatelů.

Ve čtvrtek navíc Peskov doplnil, že ruské vedení „nemá v plánu odhalit, jaké podmínky stanoví pro příměří s Ukrajinou“. „Nebudeme veřejně diskutovat o obsahu návrhů dokumentů, které si strany mají vyměnit. Důvodem je to, že jednání by se měla vždy konat za zavřenými dveřmi, nikoli na veřejnosti,“ vysvětlil mluvčí Kremlu. Tím opět potvrdil dlouhodobou neochotu Moskvy k transparentnímu vedení diplomatického dialogu.

Merz mění Německo v jestřába

S nástupem Merze do úřadu kancléře se německá pozice v otázce Ukrajiny dramaticky proměnila. Opatrný a často váhavý přístup bývalého kancléře Olafa Scholze je minulostí. Po setkání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, které proběhlo tento týden v Berlíně, Merz oznámil, že Kyjev a Berlín budou spolupracovat na výrobě zbraní dlouhého doletu. „Chceme hovořit o výrobě, ale podrobnosti nebudeme veřejně diskutovat,“ uvedl podle stanice BBC.

Zároveň však Merz nadále odmítá povolit přímé dodávky raket typu Taurus, jejichž dosah až 500 kilometrů výrazně převyšuje schopnosti většiny jiných západních systémů. Tento rozpor mezi praktickým posilováním ukrajinských schopností a veřejnou zdrženlivostí může znamenat pokus Berlína udržet diplomatické krytí, zatímco reálně posouvá hranice německého zapojení. V tomto duchu má být rovněž podepsáno tzv. „memorandum o porozumění“ mezi ministry obrany obou zemí, které bude rámovat budoucí spolupráci v oblasti vývoje a výroby vysoce přesných a dalekonosných zbraňových systémů.

Proměna Německa v jestřába je však patrná nejen na úrovni bilaterální technické spolupráce s Ukrajinou, ale i v rovině rétorické a strategicko-politické. Merz se už krátce po nástupu do úřadu profiloval jako zastánce nekompromisního postoje vůči Rusku a zároveň jako zastánce maximální vojenské podpory Ukrajině.

Výrok „neexistují žádná omezení“ ve vztahu k dosahu západních zbraní dodávaných Kyjevu není pouze popisem faktického stavu, ale deklarací nové linie, která má potenciál redefinovat německou zahraniční a bezpečnostní politiku. Z pohledu Moskvy jde o naprostý obrat – z pozice zdrženlivého aktéra do role jednoho z klíčových hybatelů západní podpory ukrajinské protiofenzivy.

Tento posun je významný i symbolicky. Německo, které bylo po desetiletí vázáno poválečnou zdrženlivostí v oblasti vojenského angažmá a historickou odpovědností vůči východní Evropě, nyní aktivně vstupuje do role bezpečnostního garanta regionu a tvůrce ofenzivní obranné politiky. Vychyluje se nejen od své vlastní minulosti, ale i vůči části evropské veřejnosti a německé společnosti, která je v otázce přímé vojenské pomoci rozdělená.

Merzův kurz lze chápat jako vědomý zlom, který má Německo etablovat jako geopolitického hráče schopného nést odpovědnost – a zároveň ochotného nést i rizika, která z takové odpovědnosti plynou. Rétorická asertivita, technologické partnerství s Kyjevem a podpora odstranění omezení v použití dodaných zbraní společně signalizují, že Berlín již neusiluje pouze o symbolickou podporu napadeného státu, ale aktivně formuje parametry války, a tím i možné kontury budoucího poválečného uspořádání.

Z hlediska bezpečnostních implikací jde o krok, který může ovlivnit nejen průběh konfliktu, ale i dynamiku vztahů v rámci NATO a Evropské unie. Německo se tímto kurzem definitivně vymanilo z role reaktivního hráče a začalo se profilovat jako jeden z hlavních stratégů nové evropské bezpečnostní architektury.

Trumpovi dochází trpělivost

Americký prezident Trump od počátku svého nástupu do úřadu v lednu letošního roku důsledně udržoval pozici jakési formální neutrality vůči probíhajícímu konfliktu na Ukrajině. Tento postoj byl opakovaně prezentován jako snaha o zachování diplomatického manévrovacího prostoru pro případnou roli Spojených států jako prostředníka při mírových jednáních. Avšak v posledních týdnech začínají přibývat náznaky, že tato opatrná rovnováha se začíná posouvat, a to směrem k otevřenější kritice ruského postupu.

Trumpovi se podle jeho vlastních slov především nelíbí, že navzdory opakovaně deklarované snaze o mírové urovnání konfliktu, které Moskva oficiálně vyjadřuje, pokračují ruské ozbrojené síly v ofenzivních operacích. Dochází k dalšímu ostřelování ukrajinských měst a k postupnému zabírání dalších území, přičemž se množí důkazy o úmyslných útocích na civilní infrastrukturu.

Prezident v této souvislosti při vystoupení v New Jersey otevřeně prohlásil: „Znám ho dlouho, vždy jsme spolu vycházeli, ale teď posílá rakety na města a zabíjí lidi – a to se mi vůbec nelíbí.“ Tímto výrokem Trump překročil dřívější rámec zdrženlivosti a vyjádřil přímou osobní nespokojenost s chováním ruského prezidenta Vladimira Putina, s nímž v minulosti udržoval relativně vstřícné vztahy.

Následně Trump zvolil ještě ostřejší tón na své vlastní sociální síti Truth Social, kde bez jakýchkoli diplomatických ohledů uvedl: „Putin se naprosto zbláznil.“ Tato slova jednoznačně ukazují, že americký prezident začíná ztrácet trpělivost s ruskou strategií, kterou může chápat jako zneužívání mezinárodní zdrženlivosti k dalšímu násilnému posunu frontových linií.

V kontrastu k počáteční americké zdrženlivosti zaznívá stále silnější kritika z ukrajinské strany. Prezident Zelenskyj opakovaně upozorňuje, že vlažná a nejednoznačná reakce Západu, zejména Spojených států, umožňuje Putinovi pokračovat v agresivní kampani bez větší politické ceny.

„Ticho“ Washingtonu v reakci na další vlny raketových a dronových útoků podle něj dodává ruskému prezidentovi nejen strategickou výhodu, ale i morální legitimitu, kterou může využívat v domácím i mezinárodním diskurzu. „Každá váhavost Západu prodlužuje válku a cenu za ni,“ uvedl Zelenskyj, a opět apeloval na nutnost tvrdého ekonomického a politického nátlaku na Moskvu, včetně dalšího kola sankcí a omezení mezinárodních vazeb.

Podle nejnovějších informací, které přinesla mimo jiné britská stanice BBC, se Trump rozhodl vyčkat a „dát Putinovi další dva týdny na rozmyšlenou“. Na dotaz, zda věří v upřímný zájem Kremlu ukončit válku, prezident odpověděl: „Nemůžu vám k tomu nic říct, ale dám vám vědět zhruba za dva týdny.“ „Během dvou týdnů zjistíme, jestli to na nás hraje nebo ne. A pokud ano, odpovíme trochu jinak,“ podotkl.

Z těchto výroků je zřejmé, že americký prezident začíná být viditelně frustrován absencí výsledků dosavadních diplomatických snah a rostoucím podezřením, že Rusko hraje o čas, aniž by skutečně usilovalo o mírové řešení.

Možnost, že Trump, známý svou pragmatičností a důrazem na rychlé výsledky, přistoupí k tvrdším opatřením, nelze v této fázi vyloučit. Jeho postup tak bude mít zásadní význam nejen pro směřování americké zahraniční politiky, ale i pro dynamiku transatlantických vztahů a budoucnost mezinárodní snahy o ukončení největšího evropského konfliktu od konce druhé světové války.