Trump se z 11. září nepoučil. Rozpoutal další vleklý konflikt, o který nikdo nestál

Analytik CNN Peter Bergen upozorňuje, že tento krok postrádal širší podporu americké veřejnosti i jasně definovaný plán pro uspořádání poměrů po skončení bojů. Podle expertů se tak Spojené státy mohou ocitnout v dalším vleklém konfliktu s těžkými ekonomickými následky.

Současný zásah na Blízkém východě navazuje na dlouhodobý trend rozšiřování prezidentských pravomocí, který započal po teroristických útocích z jedenáctého září. V průběhu uplynulých dvou desetiletí jednotlivé americké administrativy postupně měnily strategii i taktiku vedení takzvané války proti teroru.

Dřívější prezident George W. Bush zavedl doktrínu preventivní války, jež vedla k invazi do Íráku a následnému občanskému konfliktu se stovkami tisíc obětí. Blesková vojenská tažení v minulosti opakovaně selhávala právě na absenci politické vize pro období po svržení stávajících režimů.

K rozšiřování pravomocí výkonné moci přispěl také prezident Barack Obama, který masivně využíval útoky bezpilotních letounů v zemích jako Pákistán či Jemen. Obama rovněž nařídil operaci k odstranění libyjského diktátora Muammara Kaddáfího, aniž by k tomuto kroku předem získal souhlas amerického Kongresu.

Následný pád libyjského režimu uvrhl zemi do dlouholeté občanské války a rozdělení mezi dvě rivalské vlády. Bývalý šéf Bílého domu později sám přiznal, že právě absence plánování dalšího vývoje v Libyi byla jeho největším politickým selháním.

Přestože globální tažení proti terorismu provázela řada strategických nezdarů, americké bezpečnostní složky zaznamenaly i významné operační úspěchy. Ústřední zpravodajská služba a speciální jednotky dokázaly efektivně spolupracovat s místními silami v Afghánistánu i Iráku.

Tyto operace vedly k postupnému zdecimování vedení al-Káidy a ke zničení územního chalífátu Islámského státu. Klíčového národněbezpečnostního cíle bylo dosaženo v tom, že na území Spojených států již nedošlo k žádnému dalšímu rozsáhlému teroristickému útoku ze zahraničí.

Významný posun ve využívání vojenské síly nastal v loňském roce, kdy Donald Trump rozšířil definici terorismu na latinskoamerické drogové kartely. Americké armádní složky následně uspořádaly desítky úderů na plavidla přepravující narkotika v Karibském moři.

Tento přístup vyvrcholil operací speciálních sil, které začátkem roku zajaly venezuelského prezidenta Nicoláse Madura. Rychlý průběh venezuelské operace povzbudil americkou administrativu k zahájení přímého vojenského střetu s Íránem.

Probíhající konflikt v Íránu však ukazuje limity samotné vojenské síly bez jasně stanovených politických cílů. Přestože americké údery způsobily teokratickému režimu v Teheránu značné škody, nevedly k jeho zásadní vnitřní proměně.

Samotný americký prezident na počátku operace připustil riziko, že po svržení stávajícího vedení může k moci nastoupit subjekt bez jakéhokoliv zlepšení situace. Předchozí zkušenosti s proměnami režimů na Blízkém východě tak nedávají záruku stabilního a mírového urovnání.

Současná eskalace v oblasti Perského zálivu má navíc závažné dopady na fungování globálního hospodářství. Teherán využil své geografické kontroly nad Hormuzským průlivem k narušení trhů s ropou a zemním plynem.

Výkyvy v dodávkách energií vyvolávají obavy z možné celosvětové hospodářské recese. Vzniklá situace tak ukazuje, že taktická vojenská vítězství nemusí automaticky znamenat dosažení trvalého strategického úspěchu.

Historické zkušenosti z posledních čtvrt století ukazují, že opomenutí příprav na poválečné uspořádání vedou ke ztrátě vyjednaného míru. V Afghánistánu vnímali Američané porážku Tálibánu v roce 2001 jako definitivní, avšak neochota k včasnému jednání vyústila v dvacetiletou válku a následný návrat hnutí k moci.

Obdobný scénář se opakoval po pádu Saddáma Husejna v Íráku i po svržení režimu v Libyi. Spojené státy se tak z pozice garanta globálního pořádku postupně staly činitelem, který mezinárodní stabilitu spíše narušuje.