Bez min už to nejde. Východní křídlo NATO se připravuje na válku, i za cenu porušení tabu

Polsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva hodlají odstoupit od Ottawské úmluvy zakazující použití protipěchotních min. První náznaky tohoto záměru se objevily letos v březnu, kdy ministři obrany těchto států ve společném prohlášení označili hrozbu ze strany Ruska a jeho spojence Běloruska za „výrazně zvýšenou“. Lotyšský parlament odstoupení od úmluvy schválil hned v dubnu, Riga tak bude moci začít hromadit protipěchotní miny po uplynutí půlroční lhůty.

„S ohledem na tyto skutečnosti jednomyslně doporučujeme odstoupit od Ottawské úmluvy. Tímto rozhodnutím vysíláme jasný signál: naše země jsou připraveny a mohou použít všechna nezbytná opatření k obraně svého území a svobody,“ uvedli ministři podle britské stanice BBC. Podle nich potřebují ozbrojené síly „flexibilitu a svobodu volby“ při ochraně východní hranice NATO.

Zástupci armád dotčených zemí zároveň zdůraznili, že tento krok neznamená odklon od humanitárního práva. „Polsko a pobaltské státy zůstávají odhodlány chránit civilisty a dodržovat mezinárodní humanitární právo i během ozbrojených konfliktů,“ uvedli.

K iniciativě pobaltských států a Polska na odstoupení od Ottawské úmluvy se minulý týden přidalo také Finsko. Finský parlament ve čtvrtek velkou většinou schválil návrh na vypovězení Ottawské úmluvy. „Realita v konečné fázi je taková, že máme za souseda agresivní imperialistický stát jménem Rusko, který sám není členem Ottawské úmluvy a bezohledně používá pozemní miny,“ uvedl finský prezident Alexander Stubb podle serveru Euronews.

Finsko dlouhodobě přizpůsobuje svou obrannou politiku stále více sílící hrozbě ze strany Moskvy. „Vláda a parlament mají povinnost přijmout opatření, která sníží riziko útoku na Finsko. Ochrana před ruskou hrozbou má prioritu,“ doplnil ministr obrany Antti Häkkänen.

Ottawská úmluva vstoupila v platnost v roce 1997 a podepsalo ji přes 160 zemí. Mezi státy, které se k ní nepřipojily, patří mimo jiné Čína, Indie, Rusko, Pákistán a Spojené státy. Pobaltské země úmluvu ratifikovaly v roce 2005, Polsko se přidalo v roce 2012.

Signatářem je i Ukrajina, která od začátku ruské invaze v roce 2022 upozorňuje, že kvůli probíhajícímu konfliktu nemůže zaručit dodržování jejích ustanovení. Podle OSN je dnes Ukrajina nejvíce zaminovanou zemí světa – miny na jejím území používají jak ruské, tak ukrajinské jednotky. Vzhledem k podmínkám článku 20 Ottawské smlouvy, který zakazuje odstoupení během války, Ukrajina formálně z úmluvy vystoupit nemůže.

Mezinárodní organizace se bouří

Rozhodnutí východoevropských států odstoupit od Ottawské úmluvy vyvolalo ostrou kritiku mezinárodních organizací. Podle Amnesty International tento krok ohrožuje dlouholetý pokrok v oblasti kontroly zbraní. „Rozhodnutí je v rozporu s desítkami let pokroku v oblasti eliminace výroby, převodu a používání zbraní, které jsou ze své podstaty nevybíravé,“ uvedla organizace podle americké stanice CNN.

Bezpečnostní analytik Keir Giles z britského think-tanku Chatham House však motivace východoevropských států chápe. Podle něj je Rusko i po skončení války na Ukrajině pravděpodobným zdrojem další destabilizace v Evropě. „Pokud a až se drtivý konflikt Ruska na Ukrajině jakýmkoli způsobem skončí, Moskva se bude připravovat na svůj další cíl,“ varoval.

Giles zároveň upozornil, že protipěchotní miny mohou být účinnou součástí obrany zemí čelících agresorovi s výraznou početní převahou, jakou má ruská armáda. „Pět zemí, které odstoupily od smlouvy, zvážilo účinnost těchto zbraní, včetně jejich použití v ruské válce proti Ukrajině,“ konstatoval. Zároveň zdůraznil, že mezi přístupem Ruska a Západu existují zásadní rozdíly. „Západní země by pozemní miny nepoužívaly stejným způsobem jako moskevské síly.“

Kritická byla mimo jiné také Alma Taslidžan z organizace Humanity & Inclusion, která po válce v Jugoslávii pracovala na odstraňování následků použití min. „Odstoupení od smlouvy je absolutní nesmysl a nejhorší věc, která se mohla v životě smlouvy stát,“ uvedla. Připomněla, že mina „nerozlišuje mezi nohou civilisty, nohou dítěte a nohou vojáka“.

Taslidžan rovněž vyjádřila překvapení nad rozhodnutím severských a baltských zemí. „Jsme překvapeni, že tak vyspělé armády, jako jsou finská, estonská, litevská a lotyšská, uvažovaly o zařazení této nesmírně nevybíravé zbraně do své vojenské strategie,“ uvedla.

Giles pak připustil, že odstoupení od Ottawské úmluvy odráží širší změnu v mezinárodním bezpečnostním prostředí. „Smlouvy o pozemních minách byly aktem idealismu, který se vzhledem k vývoji ve světě od té doby ukázal jako příliš optimistický,“ konstatoval.

Novodobá železná opona

Napříč Finskem, Pobaltím a také východním Polskem v posledních měsících vznikalo něco, co například britský list The Telegraph označil za „novou a výbušnou železnou oponu“. Podle bezpečnostních analytiků, včetně Gilese, byl zákaz protipěchotních min pro Západ v letech poválečného bezpečí „luxusní záležitostí“, která už nebyla nadále udržitelná.

Největší bezpečnostní obavy panují v Litvě, která musí bránit dlouhé hranice s Běloruskem na východě a s ruskou exklávou Kaliningrad na západě. Napjatá situace je patrná i mezi obyvateli pohraničních vesnic. Patřila k nim i 84letá Jadvyga Mackevičová, jejíž nejranější vzpomínky se vztahují k roku 1944, kdy ustupující němečtí vojáci vypálili její rodnou vesnici Šadžiūnai. „Hrozně jsem plakala: moje vesnice hořela. To je jediná vzpomínka, kterou mám. Velmi se bojím války. My už brzy zemřeme, ale naše vnoučata musí žít,“ uvedla.

Myšlenka na rozmístění min v okolí Šadžiūnai ji znepokojuje. „Možná tam projde nějaké zvíře a miny vybuchnou. Už nemám sílu chodit do lesa. Jen sbírám dřevo na topení. Ale nic s tím nenadělám. Bude to, jak to bude,“ poznamenala.

Ve vesnici Didieji Baušiai, přibližně 1,5 kilometru od hranice, si 37letá Jurate Penkovskienė s manželem vykopali na zahradě bunkr a sklep zaplnili nouzovými zásobami – vodou, lékárničkami a konzervami. „Proč Rusové chtěli napadnout Ukrajinu? Chtějí více území. Takže pravděpodobně budou chtít i naše území,“ řekla.

Ani ona však není přesvědčená o vhodnosti použití min. „Pro obranu to může být dobré, ale pro lidi ne. Měla bych obavy. Teď můžeme do lesa chodit volně, ale potom už by to pro mě nebylo psychicky tak snadné,“ dodala žena, které se před šesti měsíci narodilo dítě.

Litevské vedení vnímá toto opatření jako nutnost. „Od našeho přistoupení k úmluvě v roce 2003 se naše bezpečnostní situace zásadně zhoršila. Nelegální agresivní válka Ruska proti Ukrajině, systematické porušování mezinárodního práva a vojenské provokace na našich hranicích představují existenční hrozbu,“ uvedla litevská ministryně obrany Dovile Šakalienė.

Podle ní si Rusko nikdy nesvázalo ruce podpisem Ottawské úmluvy. „Rusko není smluvní stranou a nadále agresivně používá a skladuje protipěchotní miny, čímž nás staví do strategicky nevýhodné pozice. Naše ozbrojené síly musí mít flexibilitu a svobodu použít všechny dostupné prostředky k obraně obyvatelstva a východního křídla NATO,“ dodala ministryně.

Šakalienė varovala, že Rusko by mohlo být schopné vojenského útoku na NATO během dvou až tří let. „NATO i naše zpravodajské služby varují, že Moskva může být připravena k vpádu do roku 2028 až 2030. Tento časový rámec se však může zkrátit. Pokud selžou jednání o Ukrajině a Rusko využije příměří k přeskupení sil a zrušení sankcí, může být hrozba reálná už za dva až tři roky,“ shrnula.

Podle ní má Rusko vůči pobaltským sousedům otevřeně imperialistické úmysly. „Historie ukazuje, že Rusko nedodržuje dohody a respektuje pouze sílu. Pro Litvu je jedinou účinnou reakcí obranná připravenost, jednota spojenců a důvěryhodné odstrašení,“ uvedla.

Plán, podle kterého měly miny odolat jakékoli invazi, vypracoval její předchůdce Laurynas Kasčiūnas. „Všechny miny – protitankové, protitransportní, protipěchotní – společně představují pro nepřítele zásadní překážku. Potřebují čas k jejímu překonání a vy je mezitím můžete zničit palbou na dálku,“ vysvětlil.

Kasčiūnas čerpal z ukrajinských zkušeností. „Ukrajinci mi řekli velmi jasně: dokud máte čas, vystupte ze všech úmluv a buďte připraveni použít všechny prostředky k obraně své země,“ uvedl. Zdůraznil také, že civilisté mohou zůstat v bezpečí. „V míru zůstanou miny ve skladech. I v případě krize by moderní miny mohly být aktivovány na dálku, až po rozhodnutí vlády a s řádným varováním obyvatelstva,“ dodal.

„Nyní je možné překonat tento druh nebezpečí pro civilní obyvatelstvo. Pokud miny nepoužijete, použije je Rusko. Je to jednoduché. Použijí je tak jako tak. Nebudou se držet humanitárních pravidel nebo něčeho podobného. To je nemožné, je to v rozporu s jejich filozofií,“ varoval Kasčiūnas.

Nejde jen o miny

Finsko pokračuje v budování ochrany na své východní hranici. V květnu dokončilo prvních 35 kilometrů vysokého hraničního plotu s Ruskem, který má po dokončení měřit až 200 kilometrů. Podle Helsinek má bariéra především čelit hybridním hrozbám, včetně organizovaného přesunu migrantů přes ruské území. „Hlavním účelem plotu je kontrolovat velké množství lidí, pokud se pokusí vstoupit z Ruska do Finska,“ uvedl podle serveru Euractiv zástupce velitele pohraniční stráže jihovýchodního Finska Antti Virta.

Jen během roku 2023 dorazilo na finské hranice přes Rusko přibližně 1300 migrantů, zejména ze Sýrie a Somálska. Finská vláda následně uzavřela osm hraničních přechodů. Od konce roku, kdy vstoupila v platnost nová omezení, příchody téměř ustaly. „Hraniční bariéra je naprosto nezbytná pro zachování bezpečnosti hranic. Z pohledu pohraniční stráže zlepšuje naši schopnost provádět dohled a reagovat na incidenty,“ uvedl vedoucí operací finské pohraniční stráže Samuel Siljanen.

Opatření však vyvolalo i kritiku. Komisař Rady Evropy pro lidská práva Michael O'Flaherty varoval, že „dočasná omezení Finska týkající se žádostí o azyl porušují mezinárodní závazky, včetně zákazu navracení a hromadného vyhošťování.“

Používání migrace jako geopolitického nástroje není novinkou. Rusko i Bělorusko čelí obviněním, že v uplynulých letech záměrně usnadňovaly cestu migrantům z Blízkého východu a Afriky do Evropy, aby tím vyvolaly tlak na sousední země Evropské unie. Podobná taktika byla nasazena v roce 2021, kdy běloruský režim Alexandra Lukašenka organizoval přepravu tisíců migrantů na hranice s Polskem, Litvou a Lotyšskem.

Takzvaná běloruská migrační krize vedla k vyhroceným scénám na bělorusko-polské hranici, kde uvízly stovky lidí v provizorních (až nelidských) podmínkách. Polsko tehdy reagovalo stavbou vlastního hraničního plotu, zpřísněním hraničního režimu a nasazením armády. Evropská unie obvinila Minsk ze „státem organizovaného pašování lidí“, zatímco Rusko běloruské kroky krylo diplomaticky i mediálně.