Když Světlanina dcera začínala školní docházku v Polsku, byla nadšená. „Škola se jí líbila tak moc, že když jsme se přestěhovali, nechtěla ji změnit,“ říká jednatřicetiletá matka z Ukrajiny. Ale v posledních týdnech se podle ní atmosféra změnila – a to dramaticky.
„Před dvěma týdny přišla domů a řekla mi: ‚Dnes mi jeden kluk řekl, ať se vrátím na Ukrajinu.‘ Byla jsem v šoku,“ popisuje Světlana. Následující den bylo podle jejích slov ještě hůř. Dívky ze starší třídy si stěžovaly, že její dcera mluví ukrajinsky, a předváděly scénku, kde padaly na zem se slovy „Raketa! K zemi!“ a smály se. Tato slova zasáhla dívku zvlášť citlivě – jen několik dní předtím její rodné město na Ukrajině zasáhl ruský raketový útok, který si vyžádal desítky civilních obětí.
Světlana, jejíž jméno bylo kvůli obavám o bezpečí změněno, ukázala BBC zprávy, které posílala učitelům, v nichž si stěžuje na šikanu své dcery. Tvrdí, že podobné změny ve vnímání Ukrajinců zaznamenala i jinde – v práci slýchá, že Ukrajinci „se neumí chovat“ a její přátelé začínají zvažovat návrat domů. „Je děsivé tu teď žít,“ přiznává.
V Polsku v současnosti žije nejméně 2,5 milionu Ukrajinců – tvoří téměř 7 % populace. Když Rusko v únoru 2022 zahájilo plnohodnotnou invazi, Polsko se stalo jedním z hlavních útočišť pro uprchlíky. Vlna solidarity byla tehdy obrovská. „Lidé volali každý den a ptali se, jak mohou pomoci,“ vzpomíná Natalia Panchenko, aktivistka a šéfka varšavské nadace Stand with Ukraine.
Panchenko však upozorňuje, že v posledních měsících její organizace zaznamenala nárůst nenávisti vůči Ukrajincům, a to nejen online, ale i v běžném životě. „Zákazníci napadají obsluhu v obchodech nebo hotelech jen proto, že mají ukrajinský přízvuk,“ říká.
Příčin zhoršujícího se postoje je víc. Dlouhá válka, ekonomické napětí, rostoucí výdaje státu a polarizovaná politická scéna. Podle průzkumu z března 2025 podporuje přijímání ukrajinských uprchlíků jen 50 % Poláků – o sedm procentních bodů méně než o čtyři měsíce dříve. V roce 2023 to přitom bylo ještě 81 %.
Polsko vynakládá na pomoc ukrajinským uprchlíkům 4,2 % svého HDP. Jen milion Ukrajinců je oficiálně registrovaný jako příchozí po únorové invazi. Politika tak hraje čím dál větší roli.
Ukrajinské téma se stalo výbušnou součástí kampaně před prezidentskými volbami, jejichž první kolo se koná už tuto neděli. Kandidát krajní pravice Slawomir Mentzen, který v průzkumech drží třetí místo, je otevřeně protiukrajinský a volá po „dohodě“ s Vladimirem Putinem. Druhý v pořadí, konzervativec Karol Nawrocki, sice podporuje Ukrajinu ve válce, ale odmítá její členství v EU a NATO i finanční pomoc uprchlíkům.
Favoritem je současný varšavský starosta Rafal Trzaskowski, člen vládní koalice premiéra Donalda Tuska. I on však ve volební kampani slibuje omezení sociálních výhod pro Ukrajince – zjevně se tak snaží zalíbit váhajícím středovým voličům. „Reaguje na proměnu nálad. Počáteční nadšení pro pomoc obětem války vyprchává,“ vysvětluje politolog Marcin Zaborowski.
Krajně pravicový poslanec Grzegorz Braun čelí policejnímu vyšetřování za to, že během dubnového mítinku strhl z radniční budovy ukrajinskou vlajku. Ve svých projevech často varuje před „ukrajinizací Polska“.
Polská vláda minulý týden varovala před „bezprecedentním pokusem“ Ruska ovlivnit volby prostřednictvím falešných zpráv. Moskva veškeré zásahy do voleb popírá.
Michal Marek, vedoucí nevládní organizace sledující dezinformace v Polsku, potvrzuje, že sociální sítě zaplavují proruské narativy: „Ukrajinci prý kradou peníze z rozpočtu, neprojevují respekt, chtějí nás okrást nebo zabít, a dokonce nesou odpovědnost za válku.“ Tento obsah podle něj často pochází z ruských telegramových kanálů, odkud se šíří přeložený do polštiny.
Marek varuje, že dezinformace mají přímý vliv na veřejné mínění. „Skutečný dopad uvidíme až po volbách – až zjistíme, kolik Poláků hlasovalo pro otevřeně proruské kandidáty.“
Zatímco německá Alternativa pro Německo (AfD) nadšeně vítá novou bezpečnostní strategii USA, která varuje před „civilizačním vymazáním“ Evropy, ostatní nacionalistické strany na kontinentu zachovávají chladný odstup. Nový dokument Trumpovy administrativy totiž vrazil klín mezi evropské pravicové populisty, kteří nyní váhají, zda přijmout americkou pomoc, nebo si zachovat národní suverenitu.
Světem filmu otřásla tragická zpráva. Legendární režisér Rob Reiner (78), tvůrce klasik jako Když Harry potkal Sally nebo Princezna Nevěsta, a jeho manželka, fotografka Michele Singer Reiner (68), byli v neděli nalezeni mrtví ve svém domě v Brentwoodu. Podle policie se stali oběťmi vraždy – oba podlehli četným bodným ranám.
Zatímco vyjednavači amerického prezidenta Donalda Trumpa hýří optimismem ohledně brzkého konce války na Ukrajině, v Kyjevě i evropských metropolích panuje značná skepse. Intenzivní diplomatické úsilí posledních dní se totiž podle analytiků čím dál více podobá snaze naklonit si Bílý dům a vyhnout se nálepce „viníka“ v případě, že vyjednávání ztroskotají.
Arktická krajina se mění tempem, které nemá v historii obdoby. Kromě postupného globálního oteplování čelí oblast stále častějším epizodám tzv. „extrémního tání“. Jde o jevy, kdy úbytek ledu, který dříve trval týdny nebo měsíce, proběhne během pouhých několika dní.
Tři roky války na Ukrajině přinesly brutální připomenutí staré pravdy, že o výsledku konfliktů rozhoduje především výroba, nikoliv diplomatické sliby. Zatímco evropské summity produkují nekonečné řady deklarací, na skutečném bojišti hraje hlavní roli počet dělostřeleckých granátů, dostupnost dronů a rychlost dodávek náhradních dílů. Podle expertů Emiliana Kavalského a Maximiliana Mayera však evropský obranný průmysl stále setrvává v mírovém nastavení, které je v éře vleklých a intenzivních válečných střetů zcela neudržitelné.
Zatímco hlavní zprávy často plní zprávy o stoupajících emisích a úbytku biodiverzity, rok 2025 přinesl i řadu zásadních, byť nenápadných úspěchů. Cílené kroky v oblasti čisté energie, ochrany oceánů a práv domorodých obyvatel ukazují, že ochrana planety přináší hmatatelné výsledky. BBC vybrala sedm klíčových milníků tohoto roku.
Americká Sněmovna reprezentantů vyslala jasný vzkaz Bílému domu. Navzdory nové národní bezpečnostní strategii Donalda Trumpa, která Evropu vykresluje jako kontinent v úpadku, schválili zákonodárci drtivou většinou obranný zákon (NDAA) pro rok 2026. Ten nejenže navyšuje rozpočet na obranu, ale přímo svazuje prezidentovi ruce v jeho snaze oslabit vazby na NATO.
Před dvěma týdny se v Bílém domě odehrála scéna, která by mohla být začátkem nové kapitoly americké politiky. Prezident Donald Trump se při zasedání kabinetu rozhlédl po místnosti a pronesl předpověď: „Příští republikánský kandidát na prezidenta pravděpodobně sedí u tohoto stolu.“
Německý kancléř Friedrich Merz v posledních týdnech radikálně mění tvář německé zahraniční politiky. Na rozdíl od svých předchůdců, Olafa Scholze a Angely Merkelové, kteří byli často kritizováni za váhavost (pro kterou se v Německu vžilo slovo „merkeln“), se Merz podle webu Politico staví do role nesmlouvavého lídra a ochránce zájmů celé Evropy.
Evropští lídři vyjádřili připravenost postavit se do čela „mnohonárodních sil“, které by v rámci nového amerického mírového plánu operovaly přímo na území Ukrajiny. Tento návrh, podporovaný Bílým domem, představuje zásadní průlom v diplomatickém úsilí o ukončení války mezi Ruskem a Ukrajinou.
Německý kancléř Friedrich Merz v pondělí naznačil, že plán Evropské unie na využití zmrazených ruských aktiv pro financování Ukrajiny je pravděpodobně jedinou možností, která má šanci projít hlasováním členských států. Merz na dotaz ohledně odporu některých zemí uvedl, že alternativní návrhy, včetně nového společného zadlužování, by vyžadovaly jednomyslnost. Takové návrhy by mohly být účinně zablokovány nesouhlasnými státy, jako je Slovensko nebo Maďarsko.
Snahy o ukončení války na Ukrajině, živené debatami nad plánem prezidenta Trumpa a evropskými protinávrhy, čelí zásadnímu problému: nedostatečnému propojení míru a spravedlnosti. Valerie Morkevicius, profesorka politologie a odbornice na tradici spravedlivé války, tvrdí, že trvalý mír není možný bez řešení příčin konfliktu, což je chyba, kterou trpěly i předchozí dohody, včetně Minských protokolů.