Silné Německo, silnější Evropa? Friedrich Merz tvrdě naráží už v prvních týdnech vlády

Ačkoliv byl na druhý pokus zvolen, první neúspěch ukázal hlubší problém: nejen slabou vnitřní pozici samotného Merze, ale také strukturální omezení, která brání německé politice v razantních změnách. Nový kancléř sice nastupuje s vizí silnějšího Německa a Evropy, ale jeho plány narážejí na staré institucionální i kulturní překážky.

Jedním z hlavních problémů je takzvaná „dluhová brzda“, která byla přijata po finanční krizi v roce 2008. Ta omezuje roční schodek federálního rozpočtu na pouhých 0,35 % HDP a regionům – spolkovým zemím – zakazuje se zadlužovat vůbec.

Merz krátce po volbách požadoval výjimku pro výdaje na obranu, které by přesáhly 1 % HDP, s cílem vytvořit nejsilnější konvenční armádu v Evropě. Slíbil investice ve výši 1 bilionu eur během příštích deseti let. Odcházející parlament mu sice dal zelenou, zároveň ale zůstává otázkou, zda se podaří překonat hluboce zakořeněný odpor vůči dluhům a státním zásahům.

Historie německého státu je totiž spojena s opatrností vůči moci. Po druhé světové válce byla politická autorita záměrně oslabena decentralizací, federalismem a začleněním do mezinárodních struktur. Zatímco ekonomická síla rostla, politická rozhodnost zůstávala často omezena. Německo tak bylo vnímáno jako „ekonomický obr, ale politický trpaslík“ – fráze, kterou poprvé použil budoucí kancléř Willy Brandt.

Tato tradice opatrnosti se projevuje dodnes. V době narůstajících hrozeb – od ruské agrese na Ukrajině po sílící krajní pravici doma – Německo pod vedením předchozího kancléře Olafa Scholze nedokázalo účinně reagovat. Scholzův „semaforový“ kabinet se potýkal s vnitřními rozpory, zejména kvůli rozdílným postojům k výdajům, obraně a energetice. Jeho výzva z roku 2022 k „epochální změně“ zůstala nenaplněna.

Merz se nyní snaží napravit ztracený čas, ale jeho plány narážejí nejen na institucionální limity, ale i na ideologické dědictví. Ať už jde o fiskální konzervatismus, který Angela Merkelová obhajovala obrazem „švábské hospodyňky“, nebo o všeobecnou zdrženlivost vůči růstu státní moci, Merz čelí silné setrvačnosti. Ačkoliv slíbil obrovské investice do armády a infrastruktury, dosud nebyl vyčleněn ani jeden euro z těchto fondů.

Současně Německo trpí viditelným úpadkem infrastruktury – od silnic přes školy až po veřejné služby. I legendárně přesná německá železnice se stala terčem posměchu kvůli častým zpožděním. Tyto slabiny živí popularitu krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD), která těží z ekonomické frustrace především ve východních spolkových zemích. V posledních průzkumech dokonce předstihla CDU samotného Merze.

Pokud kancléř nezvládne proměnit své sliby ve skutečné reformy, Německo riskuje nejen další ekonomické zpomalení, ale i politický posun směrem k extremismu. V sázce je ale víc než jen domácí politika – celá Evropa čeká na to, zda se její největší ekonomika stane skutečným lídrem. V době, kdy hrozby z východu narůstají a Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa kolísají ve své ochotě chránit evropské spojence, potřebuje Evropská unie Německo, které bude jednat, nikoliv jen mluvit.

Zda Friedrich Merz tuto roli naplní, však zůstává otázkou. Jeho začátek ve funkci byl symbolický – silná slova, ale slabá podpora. Aby dokázal německý stát „odemknout“ z jeho vlastních pout, bude muset překonat nejen rozpočtová omezení, ale především mentální bloky zakořeněné hluboko v německé politické kultuře.