Friedrich Merz se stal novým německým kancléřem za mimořádně napjatých okolností. Jeho nástup k moci provázelo politické drama, když se po únorových parlamentních volbách snažil sestavit koaliční vládu. Po týdnech složitých vyjednávání dosáhl Merz dohody mezi svou Křesťanskodemokratickou unií (CDU) a středolevicovou Sociálnědemokratickou stranou Německa (SPD). Výsledkem byla křehká většina 13 hlasů ve Spolkovém sněmu, ale i tak Merz při prvním hlasování o důvěře neuspěl. Osmnáct členů jeho vlastní koalice hlasovalo proti, což je v poválečném Německu bezprecedentní.
Ačkoliv byl na druhý pokus zvolen, první neúspěch ukázal hlubší problém: nejen slabou vnitřní pozici samotného Merze, ale také strukturální omezení, která brání německé politice v razantních změnách. Nový kancléř sice nastupuje s vizí silnějšího Německa a Evropy, ale jeho plány narážejí na staré institucionální i kulturní překážky.
Jedním z hlavních problémů je takzvaná „dluhová brzda“, která byla přijata po finanční krizi v roce 2008. Ta omezuje roční schodek federálního rozpočtu na pouhých 0,35 % HDP a regionům – spolkovým zemím – zakazuje se zadlužovat vůbec.
Merz krátce po volbách požadoval výjimku pro výdaje na obranu, které by přesáhly 1 % HDP, s cílem vytvořit nejsilnější konvenční armádu v Evropě. Slíbil investice ve výši 1 bilionu eur během příštích deseti let. Odcházející parlament mu sice dal zelenou, zároveň ale zůstává otázkou, zda se podaří překonat hluboce zakořeněný odpor vůči dluhům a státním zásahům.
Historie německého státu je totiž spojena s opatrností vůči moci. Po druhé světové válce byla politická autorita záměrně oslabena decentralizací, federalismem a začleněním do mezinárodních struktur. Zatímco ekonomická síla rostla, politická rozhodnost zůstávala často omezena. Německo tak bylo vnímáno jako „ekonomický obr, ale politický trpaslík“ – fráze, kterou poprvé použil budoucí kancléř Willy Brandt.
Tato tradice opatrnosti se projevuje dodnes. V době narůstajících hrozeb – od ruské agrese na Ukrajině po sílící krajní pravici doma – Německo pod vedením předchozího kancléře Olafa Scholze nedokázalo účinně reagovat. Scholzův „semaforový“ kabinet se potýkal s vnitřními rozpory, zejména kvůli rozdílným postojům k výdajům, obraně a energetice. Jeho výzva z roku 2022 k „epochální změně“ zůstala nenaplněna.
Merz se nyní snaží napravit ztracený čas, ale jeho plány narážejí nejen na institucionální limity, ale i na ideologické dědictví. Ať už jde o fiskální konzervatismus, který Angela Merkelová obhajovala obrazem „švábské hospodyňky“, nebo o všeobecnou zdrženlivost vůči růstu státní moci, Merz čelí silné setrvačnosti. Ačkoliv slíbil obrovské investice do armády a infrastruktury, dosud nebyl vyčleněn ani jeden euro z těchto fondů.
Současně Německo trpí viditelným úpadkem infrastruktury – od silnic přes školy až po veřejné služby. I legendárně přesná německá železnice se stala terčem posměchu kvůli častým zpožděním. Tyto slabiny živí popularitu krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD), která těží z ekonomické frustrace především ve východních spolkových zemích. V posledních průzkumech dokonce předstihla CDU samotného Merze.
Pokud kancléř nezvládne proměnit své sliby ve skutečné reformy, Německo riskuje nejen další ekonomické zpomalení, ale i politický posun směrem k extremismu. V sázce je ale víc než jen domácí politika – celá Evropa čeká na to, zda se její největší ekonomika stane skutečným lídrem. V době, kdy hrozby z východu narůstají a Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa kolísají ve své ochotě chránit evropské spojence, potřebuje Evropská unie Německo, které bude jednat, nikoliv jen mluvit.
Zda Friedrich Merz tuto roli naplní, však zůstává otázkou. Jeho začátek ve funkci byl symbolický – silná slova, ale slabá podpora. Aby dokázal německý stát „odemknout“ z jeho vlastních pout, bude muset překonat nejen rozpočtová omezení, ale především mentální bloky zakořeněné hluboko v německé politické kultuře.
Přestože si většina stran přeje rychlý konec bojů, jejich představy o podmínkách příměří se zásadně rozcházejí. Co si která strana od války s Íránem slibuje?
Sobotní výzva Donalda Trumpa, aby se Británie, Čína, Francie nebo Japonsko zapojily do námořního doprovodu tankerů v Hormuzském průlivu, naplno odhalila absenci ucelené americké strategie vůči Íránu. Bílý dům spolu s Izraelem sice zahájil útoky, ale zdá se, že dostatečně nepředvídal íránskou odvetu. Teherán se podle očekávání zaměřil na asymetrické údery proti americkým základnám, spojencům a obchodním lodím v Perském zálivu.
První měsíc meteorologického jara je v polovině. Odborníci už tuší, jak v Česku bude až téměř do poloviny dubna. Teploty mají růst nahoru a dostanou se až nad 15 °C. Vyplývá to z měsíčního výhledu Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).
Předseda slovenské vlády Robert Fico (Smer-SD) pokračuje v boji za obnovení dodávek ruské ropy na Slovensko. V dnešním rozhovoru s předsedou Evropské rady Antóniem Costou řekl, že Evropská unie nesmí upřednostňovat zájmy Ukrajiny před zájmy členských zemí.
Dara Rolins pořádně překvapila české i slovenské příznivce, protože zničehonic oznámila uměleckou pauzu. Důvodem je především stavba pražské rezidence, ale není to jediný důvod. Popová hvězda prozradila,
Česká kinematografie má na kontě další oscarový počin. Tuzemští producenti se totiž podíleli na vzniku dokumentárního filmu Pan Nikdo proti Putinovi, který obdržel Oscara. Na snímek se mohou těšit televizní diváci, v květnu jej odvysílá Česká televize.
Americký prezident Donald Trump vyvolal vlnu kritiky a rozpaků poté, co během nedělního letu prezidentským speciálem Air Force One zpochybnil smysl americké vojenské přítomnosti v Hormuzském průlivu. Přestože v posledních dnech stupňuje tlak na spojence, aby USA pomohli tuto klíčovou cestu zabezpečit, novinářům sdělil, že Spojené státy by v oblasti „možná vůbec neměly být“.
Německá vláda v pondělí odmítla požadavky amerického prezidenta Donalda Trumpa a vzkázala do Washingtonu, že konflikt na Blízkém východě nepovažuje za záležitost Severoatlantické aliance. Berlín oficiálně nevyhoví žádosti o poskytnutí vojenské podpory pro zajištění bezpečnosti v Hormuzském průlivu. Podle německého stanoviska nemá NATO v této válce své místo.
Irák se v posledních týdnech stal novou a velmi nebezpečnou frontou probíhající války s Íránem. Teherán se cíleně snaží do konfliktu zatáhnout i svého souseda a využít k tomu síť jím podporovaných milic. Od americko-izraelských náletů na Írán z konce února se Irák potýká s lavinou útoků, které mají za cíl vyčerpat americké síly v regionu a destabilizovat iráckou vládu.
Prezident Donald Trump v nedávném rozhovoru pro stanici Fox News rezolutně odmítl spekulace o tom, že by Spojené státy využívaly ukrajinskou pomoc při obraně proti dronům na Blízkém východě. Podle šéfa Bílého domu disponuje Amerika nejvyspělejšími technologiemi na světě a v otázkách bezpilotních letounů má větší přehled než kdokoli jiný. Trump tak přímo popřel tvrzení Kyjeva, že by o takovou podporu Washington sám žádal.
Současné válečné tažení na Blízkém východě, do kterého Spojené státy investují závratných 890 milionů dolarů každý den, tvrdě dopadá na nejzranitelnější regiony Asie. Zatímco mocnosti financují nákladné vojenské operace, miliony obyvatel v tisíce kilometrů vzdálených zemích bojují s kritickým nedostatkem základních životních potřeb.
Sliby administrativy Donalda Trumpa o bleskovém ukončení konfliktu s Íránem narážejí na tvrdou realitu energetického trhu. Zatímco Bílý dům se snaží mírnit paniku tvrzením, že drastické zdražování pohonných hmot je pouze krátkodobým výkyvem v řádu týdnů, experti citovaní serverem Politico vykreslují mnohem temnější scénář. Podle nich existuje pět zásadních bariér, které udrží ceny benzínu na rekordních úrovních po velmi dlouhou dobu.